Pozdě bycha honit, praví staré přísloví a v případě Creedence Clearwater Revival platí vrchovatě. Ukázalo se, že důvod, kvůli kterému své spoluhráče opustil Tom Fogerty je natolik závažný, že může kapelu rozbít na padrť. Poté, co Tom odešel, začali něčím podobným hrozit i basista Stu Cook a bubeník Doug Clifford. Stejně jako Tomovi, ani jim se nelíbil styl, jakým John Fogerty kapelu vede. Vznikl problém i s nahrávací společností Fantasy Records, která na Creedence vydělala obrovskou sumu, ovšem kapela měla natolik nevýhodnou smlouvu, že do kapes členů putoval jen zlomek peněz. Na to upozorňoval zejména Stu Cook, který vystudoval školu obchodního zaměření, ovšem narážel opět na neústupnost Johna Fogertyho, který kontrakt s Fantasy Records obhajoval. Bylo třeba udělat ústupky, protože i Fogerty pochopil, že situace dospěla do stavu, kdy se musí něco změnit. A změnu měl v rukách on.
Nabídl spoluhráčům účast na skladatelském a produkčním procesu, což byla věc dosud neslýchaná. Vysvětlení existuje dvojí. Buď John dostal strach, že by se kapela po odchodu jeho bratra mohla rozpadnout a pokusil se jí tímto způsobem zachránit. Nebo se rozhodl dát Creedence ránu z milosti, ovšem nechtěl být tím, na koho bude ukazováno, že zapříčinil rozpad jedné z největších kapel. Důležitá byla dohoda zbylých členů, že zůstanou ve trojici a nebudou shánět náhradu za Toma. Už to mohlo ukazovat, že John do budoucna neměl s kapelou velké plány. A pak je tu nabídka, aby se do komponování zapojil Cook s Cliffordem, ač Fogerty dobře věděl, že je tato činnost nad jejich síly. Sám by dokázal naplnit celou desku silnými skladbami a „Mardi Gras“ by nemusela být takovým propadákem. Je tedy album Fogertyho zbylým členům kapely nebo jen nepovedená labutí píseň?
Z deseti skladeb se Fogerty podepsal pouze pod tři a ty ční nad zbylým materiálem jako maják na ostrově Faros. Jako kdyby chtěl Fogerty říct: „Já jsem svou práci odvedl a teď se ukažte vy.“ Deska tímto přístupem neuvěřitelně trpí. Ukazuje se propastný rozdíl jak ve skladatelském přístupu, tak ve vyspělosti kompozic. Fogertyho „Sweet Hitch-Hiker“, „Someday Never Comes“ i úvodní „Lookin` For The Reason“ vykazují známky potenciálních hitů, díla Cooka s Cliffordem by se v minulých letech neuplatnily ani jako bonusový materiál, ani jako B strany singlů. Je naprosto jasně vidět, kdo byl hlavním tahounem Creedence a kdo měl největší podíl na úspěchu hitů kapely. Přestože ani Fogerty nebyl na „Mardi Gras“ ve vrcholné formě (že by se projevila roční pauza?), dosáhl svého standardu a skladby vytáhl na vyšší úroveň i tím, že je nazpíval.
To samé udělali i Cook s Cliffordem, ale výsledek je mnohem méně přesvědčivý. Ohlédněme od toho, že ani jeden z nich nedisponuje charismatickým a silným hlasem jako Fogerty (proč se do zpěvu vůbec hrnuli…?) a ani jeden z nich nemá tolik zkušeností s vokálními party jako principál, ale soustřeďme se na to, že hlas propůjčují vlastním skladbám a to je kámen úrazu. Přestože se jejich kompozice snaží držet klasického creedencovského stylu, až příliš často utíkají ke country a hudbě amerického venkova, což nebyla věc, která by Fogertyho partu šlechtila. Jedinou „nefogertyovskou“ věcí na albu, která se dá považovat za podařenou, je Cookova „Door To Door“. Zde se daří dosáhnout jakéhosi standardu, jemuž se zbylé věci nepřibližují ani náhodou. Jaký je to rozdíl, když je skvělá „Someday Never Comes“ v obležení hloupých Cliffordových „Tearin` Up The Country“ a „What Are You Gonna Do?“ nebo když je úvodní „Lookin` For The Reason“, která nepatří k nejsilnějším Fogertyho chvilkám, následována nemastnou neslanou „Take It Like A Friend“ od Stu Cooka. Všechny kontrasty ukazují, proč si Fogerty celá léta držel skladatelský monopol a kromě několika převzatých věcí pustil za celou existenci Creedence na desku pouze jediný příspěvek svého bratra Toma. Ten důvod je silný a lze jím Fogertyho jednání při tvorbě předchozích desek ospravedlnit.
Celou habaďůru s „Mardi Gras“ fanoušci prokoukli hodně rychle. Nebylo to o tom, že by jim chyběl Tom Fogerty, ale především o tom, že materiál na desce byl natolik nevyrovnaný a rozkolísaný, že i přes několik dobrých skladeb se jednalo o zoufale průměrné dílo. To šlo ruku v ruce s komerčním úspěchem, nebyla zopakována čísla ani jedné předchozí nahrávky a kapela zvyklá na první místa v hitparádách se v domovské Americe musela spokojit s dvanáctou pozicí. To byl docela šok, i když minimálně Fogerty mohl neúspěch předpokládat, vzhedem k tomu, jaký materiál měla kapela v ruce. Místo toho, aby společná práce trojici sblížila, propast mezi nimi se prohlubovala. Fogerty z neúspěchu vinil ambice obou spoluhráčů, ti se nechtěli vzdát rovnocenného postavení v kapele a když přes neustálé hádky došlo k dvouměsíčnímu propagačnímu turné, na jeho konci čekalo nevyhnutelné. Rozpad.
„Byli posedlí myšlenkou větší kontroly a většího vlivu. Bomba nakonec explodovala a už jsme spolu nikdy nespolupracovali. Byl jsem to totiž já, kdo dělal hudbu, aranže, melodie, doprovodné zpěvy, kytary a další věci,“ vysvětloval John Fogerty, „už když jsme točili „Proud Mary“, chtěli v ní také zpívat. A znělo to hrozně. Použili do ní tamburíny a neznělo to o nic líp. Tenkrát jsem pochopil, že nemám na vybranou. A výsledkem bylo osm milionů prodaných alb.“ Pětiletá jízda byla dechberoucí, úspěšná a Creedence dovedla na vrchol rockového světa. Zbylo po ní příliš mnoho zlé krve, protože vztahy mezi členy se neurovnaly dodnes. John Fogerty se vypravil na sólovou dráhu a na vlastní pěst to zkoušeli i Cook s Cliffordem. Úspěch zažil jen Fogerty, ač od světa Creedence sběhl spíše ke country či heartland rocku, v osmdesátých letech dokázal zopakovat platinové úspěchy. Cook s Cliffordem na sebe nejvíce pozornosti upoutali, když si v devadesátých letech založili kapelu Creedence Clearwater Revisited, což je podnik omezující se na nostalgické vzpomínání na dobu konce šedesátých a začátku sedmdesátých let.
Dnes je vše, co se na kalifornské scéně událo, pokryté tlustou vrstvou prachu. Přestože všichni tři přeživší členové jsou aktivní, jistá pozornost se věnuje pouze Johnovi Fogertymu, ač i jemu letos bude už osmasedmdesát let a jeho kariéra se rovněž chýlí ke konci. Stopu do dějin rockové hudby udělal hodně silnou a ještě dnes se v rádiích hrají jeho skladby a řada hitů je cílem coververzí rozličných umělců. Není právě tohle jeden ze znaků nesmrtelnosti…?
|
