I když v Německu byli díky spolupráci s Wagenerem a Donovým krátkým námluvám se Scorpions Dokken za hvězdy a ve Velké Británii je časopis Kerrang! propagoval jako nově vycházející senzaci, s tvrdou realitou byla kapela konfrontována v Americe. Povedla se jí podepsat smlouva s kolosem Elektra, který hledal nové Mötley Crüe po grandiózním úspěchu alba „Shout At The Devil“, ale prodeje debutového alba „Breaking The Chains“ zůstaly těžce za očekáváním. Bylo to v době, kdy Quiet Riot a Mötley Crüe prodávali miliony alb, do popředí se drali Ratt a W.A.S.P., Dokken však zůstávali stát stranou, jako kdyby jim vlak pomalu ujížděl. Dostali pořádnou facku, protože Elektra o nich začala uvažovat jako o nepodařené investici, které bylo třeba se zbavit. O tom management kapely nechtěl ani slyšet a firemní pohlaváry doslova uprosil, aby kapele dali ještě šanci. Přicházel křest ohněm, salto mortale, které mělo znamenat buď slávu nebo smrt…
Situaci neunesl basista Juan Croucier, který kapelu opustil, aby se připojil ke svému někdejšímu spolupracovníkovi z dob Airborn, bubeníkovi Bobbymu Blotzerovi, jenž se etabloval u Ratt, kteří zaznamenávali rakový nárůst popularity a začali připravovat debutovou desku „Out Of The Cellar“, jež z nich měla udělat hvězdu. K Dokken se připojil jistý Jeff Pilson, přivandrovalec od Chicaga, který natočil debut s kapelou Rock Justice a rovněž se zapletl s nestydatým vykradačem Jimiho Hendrixe Randym Hansenem. Jistá nebyla pozice George Lynche, mezi nímž a Dokkenem začínala bujet vzájemná nevraživost, proto se na pár týdnů členem kapely dal Warren DeMartini, jenž stejně jako Croucier dal přednost Ratt. Lynch se zapojil do konkurzu na kytaristu Ozzyho Osbournea, ovšem výsledek nebyl podle jeho představ a tak se vrátil k Dokkenovi. Sestava se ustálila a kapela mohla nakráčet do studia, aby natočila desku, která ji buď měla dostat na výsluní nebo zlomit vaz. „Když o tom přemýšlím, z našich desek mám nejradši „Tooth And Nail“. Dali jsme jí hodně energie a ona ukázala všechnu naši sílu,“ řekl Lynch. A „Tooth And Nail“ odstartovala několikaletou hvězdnou kariéru kapely.
Jestliže „Breaking The Chains“ trpěla dětskými nemocemi v podobě několika méně přesvědčivých, či infantilních kompozic (jako příklad uveďme hrůznou „Live To Rock (Rock To Live)“), na „Tooth And Nail“ byly neduhy vychytány. Nebylo to pouze dílem Dokkena s Lynchem, kteří byli v roli majoritních autorů skladeb. Svou zásluhu na tom měl nově příchozí basista Jeff Pilson, jenž se ukázal jako velice schopný autor i producentská dvojice Tom Werman a Roy Thomas Baker, kteří album vytvořili podle tehdejších pravidel. Osekali dozvuky evropské anabáze a přestože v realizačním týmu byl rovněž Michael Wagener, Dokken dostali mnohem američtější lesk. Deska byla koncipována tak, aby vyhovovala scéně, která se po úspěchu alb „Metal Health“ (Quiet Riot) a „Shout At The Devil“ (Mötley Crüe) dožadovala podobně koncipovaných alb. A přesně takové je „Tooth And Nail“. Hitová deska, vymodelovaná podle nejtypičtějšího glam metalového modelu, plná výborných skladeb, skvělých instrumentálních a pěveckých výkonů, nepostrádající heavymetalovou energii, která v Dokken bublala už při německém dobrodružství.
Vznik alba sice provázely tvrdé názorové střety nejen mezi muzikanty ( Dokken chodil do studia ve chvíli, kdy si byl jistý, že v něm nepotká Lynche), ale i mezi kapelou a producentským týmem. Natáčení musel opustit Tom Werman po vyhroceném střetu s Lynchem a desku dodělával pouze Roy Thomas Baker za asistence Michaela Wagenera. Tyto rozmíšky přispěly k tomu, že „Tooth And Nail“ je považována za klasiku žánru. Frustrace, pramenící z těžkých mezilidských vztahů v kapele, se odrazila v tvrdých skladbách „Tooth And Nail“, „When Heaven Comes Down“, Bullets To Spare“ či „Turn On The Action“, přičemž hlavní úlohu přebíral Lynch, oproti debutu „Breaking The Chains“ mnohem více uvědomující si svou důležitost pro zvuk kapely, čímž se dalo mluvit o vlivu britského heavy metalu. Lynch byl zastáncem co nejtvrdšího metalového směřování, nenarážel však jen na odpor Dona Dokkena, ale i novice Jeffa Pilsona, který si byl moc dobře vědom, že s typicky britským heavy metalem kapela díru do Ameriky neudělá. Jak Dokken, tak Pilson věděli, že jsou zapotřebí komerčnější úlitby v podobě popověji znějících hitů. A na ty měli čuch oni dva…
Nejčistším příkladem je hitová balada „Alone Again“, která se stala největším hitem desky a proti níž George Lynch bojoval takřka do roztrhání těla. Dokken ji napsal už v roce 1975 a teď ji s Pilsonovou pomocí dovedl do výsledné podoby. Lynch zuřil, nechtěl na desce žádné balady, ale nakonec se musel podřídit většině. „Alone Again“ udělala z „Tooth And Nail“ hit a Dokken zachránila život. Ujaly se i singly (ač se nejednalo o hitparádový trhák jako „Alone Again“) „Just Got Lucky“, výsledek autorského snažení Dokkena a Pilsona, a „Into The Fire“, stadionová hitovka obsahující jeden z nesmrtelných Lynchových riffů. V jejich stínu se daly prominout i slabší kusy „Heartless Heart“ a „Don`t Close Your Eyes“, které svou kvalitu mají, ale vedle mnohem povedenějších kompozic působí spíše nevýrazným dojmem.
I když to vypadalo, že se při nahrávání kapela rozpadne (nebo se její členové a technický personál pozabíjí), vše bylo dotaženo do zdárného konce a na podzim 1984 se „Tooth And Nail“ rozlétla po hitparádách, až sebrala i platinové ocenění za prodej milionů kusů. A to jen v Americe! To byl pro kapelu, ještě rokem hrající v malém klubu pro pár desítek lidí, úspěch jako hrom. Dokken vyrazili na turné s novou hvězdou první kategorie, newyorskými Twisted Sister, otevírali koncerty pro hegemony Kiss a Ronnieho Jamese Dia, či vyprodávali vystoupení jen pod svým jménem, na které si jako předkapelu vzali japonské heavymetalisty Loudness. A ega letěla nahoru… Traduje se, že byli vyčleněni dva lidé z technického personálu, kteří měli dohlížet na to, aby se cesty Lynche a Dokkena nestřetly jinde než na pódiu. Tam jim to fungovalo náramně a dalo se mluvit o nové naději pro americký hard rock či glam metal.
S „Tooth And Nail“ se kapela vzpamatovala z nečekaného neúspěchu „Breaking The Chains. Deska je rozmanitější, na jednu stranu představuje tvrdé, heavymetalové kusy, šlehající blesky z Lynchovy kytary, na stranu druhou ukazuje komerčnější tendence, neboť úspěchem „Alone Again“ nastavila normu powerbalad, kterou musela plnit na každé další desce, pokud se chtěla udržet v hitparádách. Pokoje teenagerů napříč Spojenými státy začaly zdobit nové plakáty. Vedle Mötley Crüe, Ozzyho, Quiet Riot, Kiss, Judas Priest, Van Halen nebo Cheap Trick najednou přibyli i Dokken…
|
