Šestá řadovka Sodom měla ukázat, jak si povede Tom Angelripper bez svého letitého souputníka, bicmena Witchhuntera, který musel kapelu opustit kvůli problémům s alkoholem. Dokáže německý frontman obstát jako jediný původní člen a zároveň hlavní skladatel? K jakým končinám nasměruje svoji kapelu? Bude to thrash, „Motörhead punk“, death nebo něco úplně jiného? Všechny tyto otázky zodpovědělo album „Get What You Deserve“, které pod štítem labelu Steamhammer vyšlo 10. ledna roku 1994.
Po Tomově boku zůstal stát – alespoň na chvíli - kytarista Andy Brings, který do skladatelské mlýnice přihodil tři kousky. Novicem se stal sympatický bicmen Guido Richter alias Atomic Steif, který do té doby nabíral zkušenosti u spolků Living Death, Violent Force a Holy Moses. Hlavní tvůrčí nápor nicméně ležel na Angelripperovi, jenž tuto tíhu, upřímně řečeno, neustál. Snad to bylo dobou, která přestávala být nakloněna thrashi a metalu vůbec. Autokratickou vládu převzal grunge a mnoho hudebníků najednou nevědělo, co s tím. Německý frontman nikdy nemínil vydávat podbízivá či dokonce tendenčně laděná alba, což mu slouží ke cti. Na druhou stranu se evidentně ocitl v nejistém rozpoložení, které mělo za následek stvoření několika bídných alb.
Fošna „Get What You Deserve“ je prvním z nich. K produkci nahrávky nebyl po dlouhé době pozván Harris Johns, ale jistý Wolf Stach, který se zvukovým inženýrstvím teprve začínal. Bylo by alibistické napsat, že je to na šesté studiovce Sodom znát, protože je možné, že výsledný sound byl vytvořen podle požadavků kapely (alibistické jsou napak Angelripperova zpětná prohlášení o tom, že je spokojený se zvukem každého alba). Je v něm patrný jakýsi ostentativní návrat do raných osmdesátek, kdy špinavá a nečitelná produkce k některým stylotvorným deskám patřila. Jenže něco jiného je soudobá patina, na kterou lze nahlížet pohledem nostalgie, a něco jiného album z devadesátých let, u nějž může podobné vysvětlení zakrývat řemeslnou nemohoucnost. Samozřejmě že se najdou lidé, kteří budou inkriminovaný zvuk (případně každý dostatečně chaotický sound) považovat za „nádherně old-schoolově zabarvený“. Nenechme se ale zmást. Tohle album sice zní špinavě, ale nikoli v pozitivním slova smyslu. Je to prostě jenom nezvládnutý produkční bordel.
Jinou otázkou je, zda to má vzhledem ke „kvalitě“ hudby vůbec cenu řešit. Angelripperův gang zvolil jako hlavní žánrový tahák HC punk, což by teoreticky parádně fakovalo celý svět omámený grungem, jenže to by muselo být co poslouchat. Někde v hloubi tónů je slyšet jakýsi potenciál, např. v úvodní titulce nebo navazující „Jabba the Hut“, jejíž refrén se natolik vtírá do hlavy, až tam zůstane viset dlouho po dohrání desky. Vyloženě špatně není ani ve společnosti songu „Unbury the Hatchet“, který dokonce připomíná staré dobré kousky kapely, nebo „Sodomized“, jež zaujme poutavě nabíraným refrénem (pro který platí to samé, co pro „Jabba the Hut“). Za zmínku stojí ještě napůl srandovní, napůl vážná ekologická agitka „Tribute to Moby Dick“, na které se hudebně i skladatelsky vyřádila celá sestava (nicméně poslouchat psychotické velrybí pištění může představovat určité riziko pro labilní či sjeté duše).
Zbytek playlistu působí jako shluk náhodné improvizace, v níž jedinou podmínkou pro nahrání alba bylo stoupnout si do studia a začít vyluzovat nějaké zvuky. Kapela chvílemi působí jako pod parou (viz song „Die Stumme Ursel“, který je - společně se singlovou předělávkou „Abber bitte mit Sahne!“ od Udo Jürgense - jakýmsi předobrazem Angelripperovy pozdější metalové dechovky s názvem Onkel Tom), jindy jako nekoordinovaný a zmatený sbor, jenž si prostě jenom nevěděl rady. A tak hrál a spoléhal na velkorysost svých fanoušků. Ti to se svojí oblíbenou kapelou neměli lehké. Sodomité jejich věrnost často pokoušeli, přičemž největší test této oddanosti - podobně jako u jiných metalových kapel - přišel v půli devadesátých let. Bylo to opravdu na hraně, budoucnost ale díky bohu ukázala, že šlo jenom o dočasný a tím pádem akceptovatelný pád formy.
|
