I když jim zastírací technika byla vždy vlastní (o čemž svědčí jejich masky), nelze si nevšimnout, že situace v Dymytry není úplně idylická. Když kapela před čtyřmi lety vydala album „Revolter“, dalo se mluvit o tom, že se dostala na vrchol a z obskurní kapely venkovských epigonů Slipknot se stala respektovaná a uznávaná parta. Řada skladeb si našla místo v rádiích, na koncerty chodilo čím dál více lidí, vše vypadalo slibně. Kapela žádala víc. Chtěla prorazit i za hranicemi. Kupodivu bez frontmana Prothea, s Alenem Ljubičem na jeho místě. Pro tento účel přehrála „Revoltera“ do angličtiny, z čehož žádný zázrak nebyl. A tím se všechno začalo kazit. Korunu tomu dala novinka „Pharmageddon“, vydaná v naprosté tichosti, která byla jen stínem „Revoltera“.
Jak se má situace v Dymytry, a zda se spíše počítá s Ljubičem či Protheem, asi není úplně jasné. Jistý je fakt, že Protheus, tedy Jan Macků, rozjel sólovou kariéru. Že by to značilo větší odloučení od domovské kapely? Pokud ne personálně, tak hudebně je znát, že tomu tak je. Protheova hudba je o něčem jiném než Dymytry. V souvislosti s tím se nabízí dvě přirovnání. Protheova sólová prvotina „Závislosti“ tak odkazuje na kroky, které udělali i někteří jiní muzikanti, chtíc se zviditelnit mimo domovskou kapelu. Co se týče výrazu, image i celkové formy alba, se Protheus pravděpodobně snaží stylizovat do Nergala a jeho bočního projektu Me And That Man. Ne že by natočil temně countryovou desku, ale když se podíváte na promofotky či koncertní videa, to ovlivnění tam prostě je. Ale snaha vymanit se z osidel domovské kapely připomene spíše někdejší tvář Ladislava Křížka a jeho projekt Damiens. Protheus až povážlivě sklouzává k popu a ač není tak nápadně prvoplánový jako kdysi Křížek, myšlenky na dobu, kdy si Ladislav s bratrem hrál na vlastní indiánský kmen, se při poslechu „Závislostí“ objeví vícekrát než je zdrávo.
Macků má na desce dva koně, které se snaží tlačit do rockových rádií a na nichž album staví. Ovšem oba kulhají na všechny čtyři nohy. V titulních „Závislostech“ a druhé singlovce „Ruda se mění ve zlato“ nasazuje rádoby tvrďácký výraz, ale ten jen zakrývá jiné tendence. Protheus se snaží být opulentní, místy i oduševnělý, ale tím připomíná Václava „Noida“ Bártu, a to není fakt, který by mu bylo možné přičíst ke cti. Trochu lépe si vede ve třetí singlovce „Poločas“ (pravděpodobně nejstarší skladbě desky), v níž sice utíká někam ke zvuku Harleje či Komunálu, ale přece zde zní uvěřitelněji a především pravdivěji. Přestože ani „Poločas“ není žádné vrcholové umění, je jednou ze tří skladeb, které se dají poslouchat. Další z nich je „Bude nás slyšet“, která nejvíce pošilhává po světě Dymytry, což je parketa, kde je Protheus jako doma. Poslední obstojnou věcí je „Řekni mi proč“, ne náhodou opět o něco svižnější kompozice.
Ale zbytek stojí za pendrek. Protheus nasazuje směsně dramatický, skoro až muzikálový výraz a hořekuje nad těžkým osudem („Smutná“, „Závislosti“, „Ruda se mění ve zlato“), filozofuje o životě („Jsme pořád tady“) nebo jen tak bezduše blábolí („Proth je zpět,“ „Malej kluk“). A pokaždé je výsledek stejně tristní. Do uší přitom bije nedostatek dobrých hudebních nápadů, absence jakékoliv přirozenosti i impotentní výkony. Ač se na desce podíleli dobří muzikanti, na výsledku to znát není. Skladby jsou nafouknuté do moderně bombastického balastu, hraje se hlavně na efekt a umělecká forma a neotřelost nápadů se krčí někde v koutě. Proto lze „Závislosti“ označit za produkt, který má Protheovo jméno udržet v povědomí (když poslední album Dymytry zmizelo po pár týdnech v propadlišti dějin), ovšem výpovědní hodnota je velmi nízká.
Pro sólovou kariéru nejsou „Závislosti“ dobrý start, ač to vypadá, že komerčně mají větší dopad než poslední deska Dymytry. Pro Prothea to může působit jako zadostiučinění, poté, co sledoval, jak jeho kapela vyjíždí za hranice s Ljubičem (sám se prý zahraničních koncertů zúčastnit nechtěl), ale spokojenost nad předloženým materiálem snad nemůže panovat ani u něho samotného. Pořád se chce věřit, že příště může být třeba trochu líp.
|
