„Kapelu udržovalo v chodu jen to, že byla na turné a byla úspěšná. A taky to, že se naše desky začaly hodně prodávat. Kdybychom neměli takový úspěch, rozhodně bychom spolu dál nehráli,“ zmínil k polovině osmdesátých let zpěvák Don Dokken. Byl jednou z příčin, proč byla situace v kapele vyhrocená, jelikož neměl moc velký zájem na tom, aby se vztahy uvnitř souboru alespoň mírně zlepšily. Dokken a jeho věčný rival, kytarista George Lynch, měli údajně ve smlouvě, že musí mít oddělenou šatnu a každý z nich musel přijít na pódium jinou stranou, aby se nepotkali ani na chodbě. I v takové atmosféře dokázala být kapela neobyčejně plodná a už během koncertů na podporu alba „Tooth And Nail“ dokázala střádat materiál na desku další. Bylo to třeba, protože „Tooth And Nail“ se stalo hitem, dokázalo si najít cestu jak k fanouškům britského heavy metalu, kteří obdivovali zejména kytarové riffy George Lynche, tak k něžné polovině publika, která slyšela na Dokkenovy balady typu „Alone Again“, které však nesnášel Lynch. Situace byla docela zamotaná.
Scéna, jejíž součástí Dokken byli, dávno překročila hranice Sunset Stripu. Z klubů Gazzarri`s, Starwood, Troubadour, Roxy či Whisky A Go-Go se drala na největší pódia světa a z kapel, které ještě před pár lety třely bídu a sotva se složily na nájem zavšiveného jednopokojového bytu, byly hvězdy první kategorie. Všemu pomáhalo MTV, které se stalo modlou dospívající generace a které si oblíbilo extravagantní módu mladých glam metalových kapel, jejichž klipy byly součástí každodenního vysílání, čímž se prodeje alb šplhaly do závratných výšek. Každá z kapel žila kolem roku 1985 rock n`rollový sen a výjimkou nebyli ani Dokken, ač u nich průlom trval setsakra dlouho. S „Tooth And Nail“ se z nich stala hvězda, přičemž na jejich straně stál (už od časů německé anabáze) producent Michael Wagener, který se ukázal být skutečným vizionářem, protože pro třetí album kapelu vmanévroval do trochu jiných vod, než v jakých se pohybovala na „Tooth And Nail“. Tento krok se ukázal být velice šťastným, třetí dílo „Under Lock And Key“, vydané na sklonku roku 1985 zachytilo ducha doby, v níž se heavymetalové burácení přestávalo tolik nosit a začínaly časy velkých, opulentních desek.
Přerod výtečně demonstrovali britští Def Leppard, kteří se stali pro losangeleskou scénu (i pro Dokken) s albem „Pyromania“ jednou z nejdůležitějších akvizic. Odhodili na něm starý heavymetalový kabátek a ukázali mnohem variabilnější tvář. Totéž byl případ Dokken a alba „Under Lock And Key“. Je to patrné od prvního tónu „Unchain The Night“ - Lynch nevychrlil žádný riff podobný tomu z „Tooth And Nail“, ale velmi pozvolna, na tónech akustické kytary, rozehrával mysticky znějící úvod skladby. Když pak připojil svůj typicky energický styl, zněl mnohem kultivovaněji, v čemž jej podporoval i Dokken uhlazeným zpěvem, jenž spěje skrze sloku k ohromnému refrénu, který byl určený pro potřeby velkých stadionových koncertů. Dokken pochopili, kam směřují a co se do nich čeká, pokud se chtějí udržet na výsluní zájmu. Věděli, že cesta vede skrze hity, které budou snesitelné i pro mainstreamové publikum.
Na „Under Lock And Key“ jich je celá řada. Takových, které dotvářejí mozaiku díla, které dokáží umělci zplodit pouze ve chvíli nesporného tvůrčího vrcholu. I když se Lynch odváže a vypustí do éteru metalovější kusy „Lightning Strikes Again“ a „Til The Livin` End“, je z desky cítit popmetalový aspekt, který se na „Tooth And Nail“ (kromě „Alone Again“) objevoval jen v náznacích. Dá se říct, že Dokken dospěli, protože skladby jsou dotažené do nejmenšího detailu, produkčně i skladatelsky vypulírované, plné různých instrumentálních parádiček a chytlavých kytarových vyhrávek. Z toho prostředí snadno vyrůstají velké hity, jimž vévodí „Unchain The Night“, následovaná neméně skvělou dvojicí „The Hunter“ a „In My Dreams“, obě jsou přesnou definicí amerického glam metalu. Úvodní trojici doplňuje další výtečná stadionovka „It`s Not Love“, další zlatý hřeb kariéry Dokken, jenž disponuje velice silným skandovaným refrénem, z něhož se Don dokáže přehoupnout do typicky popmetalového nápěvu v druhé části. „Under Loick And Key“ nestojí jen na těchto skladbách, ač jsou jsou z celého alba nejvýraznější, komerčně nejprotěžovanější a nejvíce citované.
Dalšími vrcholovými momenty jsou balady „Slippin` Away“ a „Jaded Heart“, jejichž zařazení však musel Don spolu s Michaelem Wagenerem doslova vybojovat, protože George Lynch, ale i bubeník Mick Brown se stavěli proti nim. „Když si vzpomenu na osmdesátá léta, tak vidím kromě těch směšných hadrů, které jsme museli nosit, právě balady, které Don a Wagener protlačovali na desky a hned je mi z celé téhle éry špatně,“ zmínil po letech Lynch, ovšem i největší škarohlíd musel uznat, že obě balady byly velice kvalitní kusy, které dopomáhaly desce k vysokým prodejním číslům. Za zmínku stojí další skvělá skladba, která poněkud zapadla prachem času, ovšem kvalitativně si je rovná s největšími hity kapely. „Will The Sun Rise“ ukrytá v závěru desky, září mezi nejméně výraznými kusy „Don`t Lie To Me“ a „Til The Livin` End“. „Will The Sun Rise“ má na rozdíl od zbytku alba velice specifickou, mírně stísněnou atmosféru, do níž zapadá trochu nezúčastněný a rezignovaný Dokkenův projev, kladoucí si existenční otázka, zda „vyjde slunce, až bude po všem…“. Velice silný moment desky, který ukazuje, že kapela nebyla jen o večírcích a sexuálních radovánkám, jak se tisku snažili vmést její odpůrci, rekrutující se především z řad thrashmetalové obrody.
Dokken byli s „Under Lock And Key“ na uměleckém vrcholu a jejich hvězda letěla strmě vzhůru i po stránce publicity. Na videokazetách se objevil kultovní sedmnáctiminutový dokumentární snímek „Heavy Metal Parking Lot“, jehož základem byl společný koncert Judas Priest a Dokken z 31. května 1986 v americkém Marylandu. Dokken dělali britským ikonám předkapelu, ale jejich vystoupení mělo stejný úspěch jako koncert Halfordovy party. Klipy k „The Hunter“ a „In My Dreams“ a „It`s Not Love“ se na MTV dostávaly takřka do denní rotace a vyhrávaly soutěže o skladbu na přání. Když přišla nabídka na společné turné se Scorpions, kteří s albem „Love At First Sting“ dobyli Ameriku, nemohla budoucnost vypadat růžověji. Alespoň zdánlivě, pod povrchem to pořád nepěkně bublalo…
|
