„Prostě jsme se rozpadli, to se stává,“ okomentoval konec kapely Don Dokken. Rozpad, který se udál na tvůrčím vrcholu, rozdmýchal vášně nejen mezi členy kapely, své polínko do ohně si přisadili také hudební publicisté, kteří začali rozjíždět teorie, který z členů kapely má nástupnické právo, zda to bude Don nebo kytarista George Lynch. Emoce pracovaly a nervy byly napjaté. Do světa se rozšířila zpráva, že Lynch chce pokračovat do názvem Dokken a ač se to zdá být přitažené za vlasy, mluvilo se i o žalobě na Dona. Zpráva se ukázala být pouhou fámou, Lynch neměl nejmenší zájem pokračovat pod jménem úhlavního nepřítele a už od chvíle, kdy bylo jasné, že Dokken jsou v koncích, zakládal vlastní partu Lynch Mob. V té jej doplnil bubeník Mick Brown a dva neznámí muzikanti, basista Anthony Espozito a zpěvák Oni Logan. Kapela měla slušný potenciál, který zužitkovala na debutovém albu „Wicked Sensation“, jež se ukázalo být tím nejlepším, co Lynch mimo řady Dokken vydal.
Don neměl moc na výběr, jak pokračovat dál. Pod názvem Dokken by se jednalo o podvod na fanoušcích, kteří v rámci kapely brali jeho osobnost na stejnou váhu jako personu George Lynche a bez něho by byli Dokken (alespoň v té době) neúplní. Musel to zkusit na vlastní pěst a pod celým jménem. Když představoval doprovodnou kapelu, vzbudil docela slušný poprask. Nejprve se spojil s neznámým kytaristou Billym Whitem z progmetalových Watchtower, s nímž si dokonale sedl po skladatelské stránce a který pro něho mohl představovat takřka rovnocenného parťáka jako byl George Lynch. Poté do éteru začal hlásit jména hvězd, které se měyi stát ozdobou kapely. Na pozici hlavního kytaristy se objevil bývalý člen Europe a člověk zodpovědný za hit „The Final Countdown“ John Norum, basový post obsadil bývalý člen německých heavymetalistů Accept Peter Baltes a místo za bicí soupravou připadlo Mikkeymu Dee, jenž právě opustil kapelu Kinga Diamonda. Co jméno, to pojem a dohromady sestava jako hrom.
Důležitý však byl výsledek, to, co na papíru vypadá dobře, ještě nezaručuje skvělé album. Don album vede ve stylu klasických desek Dokken, v řadě věcí dojde k odchylkám, čímž se naplňuje opodstatnění sólové desky. Největší rozdíl je v tom, že Norum a White jsou kytaristé ze zcela jiného těsta než Lynch a převažuje u nich více hardrockový přístup, na rozdíl od Lynche, který dokáže ve své hře stmelit heavy metal a jižanský rock. White je rovněž odlišným skladatelem, oproti Lynchovi jde více směrem k melodickému rocku či pop metalu, čímž si dokonale sedl s Donem, a z jejich společné autorské dílny pochází více než polovina materiálu. Ruku k dílu přiložil i John Norum (a ne zrovna zanedbatelným způsobem) a další hostující hvězda, bývalý člen Deep Purple, Trapeze a Black Sabbath, Glenn Hughes, který si na desce zazpíval i nějaké doprovodné vokály. Nejvíce pozornosti ale spočívá na principálovi, který byl pořád na vrcholu sil.
Pro „Up From The Ashes“ je důležitý hitový potenciál nahrávky. Největší důraz byl kladen na singlovou „Mirror Mirror“, což je skvělá, uvolněná věc s výrazným refrénem a možná nejsilnějším feelingem původních Dokken (zejména v kytarové práci), ale je zde řada dalších skladeb, které se jí vyrovnají, možná ji dokonce předčí. Je s podivem, že skvělé skladby „Crash N`Burn“, „Living A Lie“, „Stay“, skvostná balada „When Love Finds A Fool“ s hostujícím Glennem Hughesem a především přenádherná „1000 Miles Away“ se nikdy hitem nestaly, i když by se neztratily ani na třech nejlepších albech Dokken. Don se svými parťáky kouzlí výtečné melodie, nechává promlouvat kompoziční cit a muzikanti ho doplňují skvělými výkony, zejména John Norum přispěl tolika výbornými kytarovými sóly, že jde mluvit o jedné z jeho nejlepších prací. Ukazuje se, že Donův hlas nemusí nutně znít nejlépe ve společnosti George Lynche, protože Norumův styl, jakýsi mix pop metalu a bluesu, padl k Dokkenově projevu jako ulitý. Jediný přešlap lze spatřovat v závěrečné „The Hunger“, která by se dala nazvat pokračováním „Tooth And Nail“, ovšem bez Lynchovy kytary to zní polovičatě a je to jediná skladba, která hyzdí jinak v zásadě bezchybnou desku.
Celý podnik neměl dlouhého trvání. Nejen proto, že Dona zajímala produkční činnost (podepsal se pod výborný debut kapely XYZ), ale i proto, že „Up From The Ashes“ neměla takový úspěch, jaký se od ní očekával. V tichu a klidu vše vyšumělo. Když 29. června 1991 zazněla v mexické Tijuaně závěrečná skladba koncertu „Mirror Mirror“, všichni muzikanti se pomalu stěhovali zpět do svých domoviny. John Norum se rozhodl pokračovat v sólové kariéře, pro následující desku „Face The Truth“ spojil síly s Glennem Hughesem, Peter Baltes podlehl volání svých někdejších spoluhráčů a připojil se ke comebacku Accept, Mikkey Dee po krátké epizodě s kapelou World War III spojil svůj osud s Lemmym Kilmisterem a na více než dvacet let se stal členem legendárních Motörhead. Billy White, nedoceněný, přesto skvělý kytarista zmizel z profesionální rockové scény a drhne někde v Mexiku po hospodách bluesové standardy v rámci kapely The Billy White Trio.
Pro Dona Dokkena znamenala skvělá „Up From The Ashes“ na dlouhá léta ojedinělý výkřik v sólové kariéře. Neměl chuť se po konci sestavy, která desku nahrála, vracet zpět k Dokken, i když takové signály přicházely. Doba byla už někde jinde, když na podzim roku 1991 vyšlo „Černé album“ Metallicy, megalomanský projekt „Use Your Illusion“ od Guns N`Roses a nirvanovská „Nevermind“, svět měl jiné idoly a skoro čtyřicátník Dokken věděl, že jeho hvězda začíná rychle blednout. Ve hře byla možnost pokračovat v sólové kariéře, ale o tu ze strany vydavatelských společností nebyl valný zájem. Nevedlo se příliš ani Lynchovi, po prvotním úspěchu „Wicked Sensation“ stejnojmenné album Lynch Mob z roku 1992 docela propadlo a kapela byla na pokraji krachu. Ani Jeff Pilson, který v mezičase nastoupil k Ronniemu Jamesovi Diovi, nebyl se svou rolí příliš spokojený. Nitky se pomalu začínaly sbíhat…
|
