Slogan „I Can`t Get No Satisfaction“ podle legendy napadl kytaristu Keitha Richardse cestou ze zpackaného koncertu na hotel. Na pokoji, už příkladně posilněný alkoholem a marihuanou, hrál v poklidu na kytaru, snad aby se odreagoval od toho, co se stalo večer, když poslední slovo do koncertu na Floridě vnesla policie. Chvilkami hrál, chvilkami podřimoval, v podstatě se nedělo nic jiného, než každý jiný večer na turné. Pak to přišlo. Z kytary vylétl riff, jemuž nejprve Keith nepřikládal žádnou váhu, ovšem pro The Rolling Stones měl být životně důležitý a měl ovlivnit nekonečné zástupy muzikantů, kteří v té době možná chodili do mateřské školy a jejich chvíle měla přijít o řadu let později. V ten okamžik se psala historie. Richards byl natolik pohotový, že zapnul nahrávací zařízení, zahrál zmíněný riff a usnul. „Neměl jsem vůbec ponětí, že jsem to nahrál. Přišel jsem na to jen díky kazeťáku,“ popsal Richards jednu z nejdůležitějších chvil The Rolling Stones, „jako zázrakem jsem si ráno vzpomněl, že jsem do něj večer dával novou kazetu a ta byla ráno na konci. Přetočil jsem to. Byla tam „Satisfaction“ v hrubých rysech a čtyřicet minut mého chrápání.“
Některé věci jsou jednoduché, ovšem na první pohled nerozpoznatelné. Když Richards základ „Satisfaction“ zahrál Jaggerovi, měla ústřední dvojice do nadšení daleko, navíc se Richards domníval, že riff až moc připomíná skladbu „Dancing On The Streets“ od Martha And The Vandellas a Jagger celý nápad považoval za nevydařený pokus o „30 Days“ od Chucka Berryho. Oba skladbu dodělali, ovšem její kvalitou si nebyli jisti. Když se rozhodovalo, jestli se „Satisfaction“ dostane na chystané album, oba autoři se postavili proti ní. Tehdy zafungoval hudební čich Briana Jonese, který tvrdil, že je třeba skladbu nejen dát na album, ale dokonce ji vydat jako singl. Jones na svou stranu získal i Billa Wymana a Charlieho Wattse, a jelikož u The Rolling Stones ještě fungovalo něco jako kapelní demokracie, vylétla „Satisfaction“ do éteru. ONastal poprask. Na obou stranách Atlantiku šplhala skladba vzhůru, posluchači rádií žhavili linky do studia a dožadovali se jejího nového a nového zahrání. „Satisfaction“ původně zněla spíš jako folková skladba, Keith ji neměl bůhvíjak v lásce, nechtěl, aby z ní byl vydaný singl, myslím, že ji považoval za příliš jednoduchou,“ řekl Mick Jagger ke skladbě, který vyšla na singlu 6. června 1965. Ten den se zrodila legenda.
„Byla to skladba, která vytvořila image The Rolling Stones, změnila nás na obrovskou, monstrózní kapelu,“ přiznal Jagger po úspěch singlu „Satisfaction“, který pro jeho partu znamenal definitivní průlom v Americe. Tam se stal ústředním motivem třetího alba „Out Of Our Heads“, které cílilo na americký trh. Je to jasné z toho, že deska nejprve vyšla v zámoří (americké vydání se proto počítá jako klasické) a až o dva měsíce později v Británii, kde obsahovala několik odlišných skladeb, přičemž z ní byla nepochopitelně vypuštěna nejen „Satisfaction“, ale i další singl „The Last Time“, první skladba, která ukazovala skutečný potenciál skladatelského dua Jagger / Richards. Oba hity byly nahrazeny jinými autorskými věcmi z Jaggerovy a Richardsovy dílny, které však během let naprosto zapadly. Americká verze je proto považována za tu, která The Rolling Stones pomohla ke hvězdám a která z nich udělala kapelu, která není jen následovníkem The Beatles, ale rovnocenou partou. The Beatles pomalu končili s živým hraním, takže bylo na The Rolling Stones, aby pozici největší rockové kapely světa převzali. A to se zanedlouho stalo.
Album „Out Of Our Heads“ představuje přestupní stanici mezi prvními dvěma deskami, na nichž se kapela spoléhala zejména na coververze a předváděla rock n`rollové a rhythm n`bluesové standardy ve vlastním, energií nabitém duchu, a mezi tím, co přišlo v následujících letech. Tomu byl položen základ v skladbách „The Last Time“ a „(I Can`t Get No) Satisfaction“. Obě (druhá jmenovaná mnohem více) nastínily, o čem The Rolling Stones budou v dalších letech, ukázaly dosud skrytý obrovský potenciál Jaggera a Richardse jako skladatelů, jejich hitové ambice a schopnost napsat skladby lepší než autoři, od kterých dosud čerpali. I když je na „Out Of Our Heads“ většina materiálu opět z dílny jiných muzikantů, nůžky mezi coververzemi a vlastními věcmi se rozevíraly. Jestliže kapela sázela hlavně na funkující otvírák „Mercy Mercy“ od Dona Covaye a Ronnieho Millera, či na „Hitch Hike“ Marivna Gaye, faktem je, že tyto skladby byly natolik poplatné době, že v koncertním repertoáru The Rolling Stones přežily jen několik následujících sezón. Dokonale je zastiňuje skvělá „Play With Fire“, která byla prezentována jako coververze od jistého Nankera Phelgeho, což bylo alter ego Jaggera a Richardse, kteří tuto věc dali dohromady s producentem Philem Spectorem. I „Play With Fire“ (ač uvedená pod smyšleným jménem) ukazuje, že nastala doba, kdy je třeba coververze jednou pro vždy vypustit ze světa kapely a začít se věnovat pouze vlastním věcem.
Přestože „Out Of Our Heads“ představuje spíše formát prvních alb The Rolling Stones, je řadou fanoušků řazena k jednoznačné klasice. Pochopitelně za to může umístění „Satisfaction“, která se stala prvním světovým hitem a je skladbou, kterou si člověk s The Rolling Stones spojí nejčastěji. Mohla za to, že se „Out Of Our Heads“ stalo zejména v Americe obrovským trhákem a albem, které The Rolling Stones katapultovalo na výsluní zájmu. Výsledkem bylo umístění na vrcholu zámořské prodejní hitparády, což byla věc takřka nevídaná (před vydáním singlu „Satisfaction“ Thew Rolling Stones skutečně nebyli velká kapela), navíc se jim dařilo i v domovské Británii, kde skončili jen jeden stupínek pod zlatou metou. Bylo jasné, že z londýnských výrostků s drzým šklebem vyrostla dobrá, energicky našlápnutá kapela, která se zúročila svůj potenciál.
Roku1965 vykazovali The Rolling Stones možná největší životaschopnost za celou kariéru. Byli plni elánu a energie, přímo hmatatelně cítili, že jejich hvězda rychle stoupá vzhůru. Takřka bez přestání jezdili světem křížem krážem, projeli Ameriku, Velkou Británii, západní Evropu, Skandinávii a chystali se do Austrálie. Byli z nich hvězdy, což si začalo vybírat svou daň, protože do života členů kapely poprvé důraznějším způsobem promluvily drogy. Jagger a Richards se stali jejich rekreačními uživateli (zatím) a vnímali je zejména jako prostředek pro divoké párty, Brian Jones jim pomalu propadal. Čím se kapela stávala větší a slavnější, tím více se odcizoval. Hořkost z faktu, že jej z původní pozice lídra souboru vytlačují Jagger s Richardsem a manažerem Andrewem Oldmanem, kompenzoval užíváním marihuany, LSD, prášků na spaní a koňských dávek alkoholu. Historici se shodují na tom, že jestli nějaké období odstartovalo jeho cestu do pekel, byla to doba po vydání „Out Of Our Heads“.
|
