Některá rána mívají smutný nádech a to, kdy přišla zpráva o smrti Jeffa Becka, mezi ně rozhodně patří. Samotná událost je smutná, přesmutná, ale člověk si při té příležitosti uvědomí, jak moc už smrtka úřadovala v řadách největších legend, čímž vlastně zabíjí i původní a neopakovatelný požitek z rockové hudby. Jeff Beck patřil k největším průkopníkům, k těm, kterým bylo shůry dáno být inovativním hráčem na poli neoraném, k těm, které následovaly další generace, ale už bez toho, aby dosáhly jeho vlivu a umu. To nejdůležitější, co bylo pro další desetiletky rockové hudby potřebné a de facto zcela nutné, se odehrálo v šedesátých letech a Jeff Beck byl u toho. Definoval zvuk pionýrských The Yardbirds a tím nastavil laťku pro tehdy ještě klubající se hardrockovou generaci. Svou výjimečnost tento kytarista následující léta dokazoval, podtrhoval a rozvíjel. A i když přišla hubenější osmdesátá a devadesátá léta, stále se mu klaněly zástupy následovníků.

„Žádný další Jeff Beck už nebude,“ napsal v reakcí na kytaristovo úmrtí takřka stejně vlivný umělec a člen slovutných Black Sabbath Tony Iommi. Nebude, Beck byl originál k pohledání. A podobné kondolence chodí z celého muzikantského světa. Stačí se podívat na sociální sítě největších žijících legend, ale i lokálních muzikantů, léta marně čekajících na svých patnáct minut slávy, všichni komentují Beckův přínos a neopakovatelnou osobitost. Všichni z nich vědí, o čem mluví, protože kdyby Beck kdysi dávno nenastavil standardy kytarové hry, ta by možná vypadala jinak. Tak vlivný byl. Ať už spolupracoval s Mickem Jaggerem, Rodem Stewartem, Jonem Bon Jovim, Rogerem Watersem, Tinou Turner, Ozzym Osbournem nebo Johnnym Deppem, vždy do jejich hudby dokázal propašovat kus sebe, kus vlastní osobitosti. A to je známka velkého umělce, který tu bude setsakra chybět. Byl totiž jeden ze symbolů doby, kdy hudba byla ještě hudbou…

Jan Skala, 12. 1. 2023