Když se vlak řítí vstříc neštěstí, je třeba zatáhnout za záchrannou brzdu. Někdy se to podaří, jindy následuje strašlivá tragédie. Tom Angelripper jako strojvedoucí kapely Sodom dlouho nechával mašinu bez kontroly. Uvnitř vagónu se možná pařilo a zábava jela na plný pecky, takže si nikdo nevšiml, že zastávky, na kterých čekali trpěliví fandové z osmdesátých let, byly systematicky a okázale ignorovány a souprava se řítila vstříc smrtelnému nárazu. Až na poslední chvíli se u německého frontmana dostavilo něco jako světlý moment, který sebevražedné tendence zprudka přibrzdil a hudební mašinu pomalu, ale jistě vrátil na správnou kolej.
Ještě předtím se německý čahoun potřeboval odreagovat ve svém pivním projektu Onkel Tom. Po neustálých problémech se sestavou, řešení finanční stránky s firmou nebo celkovým znechucením nad grungeovou nadvládou, si bylo potřeba dát od domovské smečky voraz. Na chvíli dokonce došlo k neoficiálnímu rozpuštění kapely, nicméně odskok k odlehčeným stylům zafungoval (umělecky i komerčně) a Tom mohl začít spřádat síly k tvorbě nového alba sodomitů, které se mělo stát přechodovým bodem mezi dvěma HC punkovými předchůdci a budoucími, již víceméně čistě thrashmetalovými počiny.
Nejprve bylo ovšem nutné nalézt nové spoluhráče. Kytarista Strahli se definitivně poddal drogové závislosti (tedy až poté, co byl propuštěn z vězení, kam zasedl z podobných důvodů), kvůli osobním neshodám odešel i bicmen Guido Richter, který později udělal zkušenost s Assassin a opětovně s Holy Moses. Německý principál našel náhradu ve dvojici umělců Bernd Kost alias Bernemann (kytara) a Konrad Schottkowski s přezdívkou Bobby (bicí). A byla to šťastná volba. Oba nově nalezení hudebníci setrvali po Tomově boku déle než v rámci tvorby jednoho či dvou alb, Bobby seděl na bicím štokrleti čtrnáct let, Bernemann to dokonce vydržel až do roku 2018.
Album zdobí fotografie, na které si je rovna těhotná žena s pivařem. Podivný motiv, který návrat k thrashi příliš neindikoval. Na dalších fotkách uvnitř bookletu jsou zase hudebníci pokryti bahnem nebo jim z pusy trčí syrové flákoty masa (což si užil zejména Bobby, který byl v té době vegetarián). Úvod alba nicméně promluví jasnou žánrovou řečí. Krátké kytarové náběry, syté přechodové riffy, bestiální tempo a vokální linky se sebevědomě frázujícím Angelripperem, to jsou hlavní lákadla skladby „Frozen Screams“, která je z pohledu nebetyčné kvality jakousi futuristickou zdravicí na adresu následující fošny "Code Red". Na silné úvody nahrávek jsme u této kapely zvyklí, avšak k ocenění slyšeného musí být k dispozici dobrý zvuk. Německý lídr se po neúspěšných experimentech vrátil k osvědčenému Harrisi Johnsovi, který uvedenou zakázku – tedy návrat do starých kolejí – splnil v pohodě a se ctí. Po předešlých dvou deskách tohle album zní jako balzám na uši, i když to bylo vykoupeno studiovým drilem, kterým nejvíce trpěla dvojice nových hudebníků. Těm nejdřív nedocházelo, do jak velké kapely naskočili a zpočátku byli zaskočení úplně vším, především koncertováním před mnoha tisícovými davy.
První překvapení alba přijde v podobě songu „Fuck the Police“. Ten má neodolatelný šmrnc, který by si v pohodě vystačil bez samoúčelně vyznívající hlášky „do prdele s policií“. Tuhle hru na Body Count si mohli sodomité nechat od cesty, na druhou stranu účel byl splněn a kontroverznost skladby k sobě přitáhla pořádnou masu posluchačů. Navazující „Gisela“ poprvé načne kontakt s thrash´n´rollem a punkem, slabinou je odfláknutý refrén, který jakoby vypadl z Angelripperova vedlejšího projektu Onkel Tom. Skladba s nepěkně dlouhým názvem „That´s What an Unknown Killer Diarized“ přepne tempo do středně valivých poloh. Album ovane hutnější atmosféra, kterou umocní tísnivé Bernemannovo sólo i působivě umanutá deklamace titulu refrénu.
Následuje přestup k divokému speed´n´rollu („Hanging Judge“) nebo hospodskému punku, který bez nadsázky připomíná produkci českých Alkehol („Polytoximaniac“), což je naprosto v pořádku. Horší je to v případě výplňkových tracků „No Way Out“, „Sow the Seeds Of Discord“ a „Schwerter zu Pflugscharen“ (s vyloženě odpudivými zpěvy) nebo coveru od dvojice Simon And Gurfunkel „Hazy Shade of Winter“, který je možné zařadit do kategorie zbytečných předělávek, ještě zbytečněji vsazených dovnitř playlistu. Z jeho zbytku je nutné vypíchnout ještě tři zajímavé stopy.
„Suicidal Justice“ je strhující metalovou jízdou, která jede od začátku do konce bez indoktrinace nezábavného refrénu (zvláštní vypíchnutí zaslouží Tomova agilně klokotající basa). Titulní song kombinuje nadžánrové prvky, tentokrát hardcore s deathem, rytmika se valivě přelévá a skladba díky tomu nepostrádá špinavě zatuchlý feeling, přestože zde Angelripper opět nepodává úplně přesvědčivý výkon. Na druhé straně náladového spektra stojí závěrečný kousek „Hey, Hey, Hey Rock´n Roll Star“, což je sice rutinérská, ale pořád značně chytlavá punková srandička.
Druhá polovina devadesátých let představila Sodom jako těleso, které si bylo vědomo svých chyb. Album znělo jako pokání a omluva fanouškům, přičemž je nutné ocenit skutečnost, že se tak stalo už v roce 1997, tedy v době, kdy některé spřátelené kapely naopak nahrávaly svá nejexperimentálnější alba (Kreator, Megadeth, Testament). Mašina s názvem Sodom tedy nenabourala do zdi, naopak byla včas zachráněna a připravena vjeto do moderní etapy své bohaté historie.
|
