Když se na začátku milénia dostali finští HIM na vrchol, počítalo se s tím, že jejich zpěváka Ville Vala čeká velká kariéra. Byl idolem dospívajících dívek, které si s jeho plakáty tapetovaly pokoje. Měl image rockové hvězdy, byl sebevědomý, bylo mu lehce přes dvacet a tvořil zásadní hity doby. Nejen slavnou „Join Me (In Death)“, ale i "Poison Heart“, „In Joy And Sorrow“ nebo „Wicked Game“. Jenže to dopadlo trochu jinak. Místo toho, aby se z Villeho stal druhý Jon Bon Jovi, začali HIM ztrácet půdu pod nohama. Jejich pozdější alba nedosahovala úrovně prvotního materiálu, kapela rezignovala na jakýkoliv vývoj a na každé další desce nabízela jen variace toho, co představila na úvodní dvojici desek „Greatest Lovesongs Vol. 666“ a „Razorblade Romance“. Když se HIM po albu „Tears On Tape“ rozpadli, překvapilo to málokoho, protože stále častěji docházelo na mlácení prázdné slámy.
Ville Valo po rozpadu kapely takřka zmizel ze zřetele veřejnosti. Na to, jaká byl hvězda v první desetiletce tisíciletí, byl po konci HIM nečekaně nečinný. Teď se vrací zpět s debutovým sólovým albem, ale jen jako polozapomenutá osobnost, která už nevykazuje hvězdné manýry a nepřitahuje pozornost širšího posluchačstva. Nepůsobí však ani jako alkoholická troska, což před patnácti lety byl. Že Villeho studnice není nevyčerpatelná, se fanoušci přesvědčili dávno, zejména alba „Love Metal“, „Tears On Tape“ a možná i „Venus Doom“ vykazovaly mnohem menší míru nadšení než jiné desky HIM. Na druhou stranu byl vždycky jeho rukopis i pěvecký projev natolik specifický, že jisté procento opakování vlastních nápadů a vykrádání sama sebe se mu dá odpustit. Zpět je trochu s křížkem po funuse, časy, do nichž HIM patřili a které i symbolizovali, jsou dávno pryč a na slavnou „Join Me (In Death)“ se vzpomíná jako na čisté retro. Tím je i Valův sólový debut, protože jej charakterizuje naprostá nechuť k vystoupení ze zajetých kolejí HIM.
„Neon Noir“, i včetně arcistně-úchylného obalu, se s čistým svědomím dá považovat za další desku HIM, ač je uvedena pod zkratkou VV a kromě Villeho na ní nehraje ani jeden z jeho někdejších spoluhráčů. HIM, to byl vždycky Ville Valo sám, jako v zásadě výhradní autor repertoáru a proto má jediný na „ochrannou známku“ nárok. A podle toho s tím na „Neon Noir“ nakládá. S jedním mírným rozdílem. Ví, že mu není lehce přes dvacet, táhne mu padesátka a proto debut (ač se snaží nevystrkovat růžky ze světa HIM) působí rozvážněji, méně metalově a snad i trochu popověji ve stylu jakéhosi severského AOR. HIM uměli pořádně hrábnout do strun a vytáhnout tvrdou metalovou věc, což je skutečnost, která se na „Neon Noir“ příliš neděje. Ville se spíše soustředí na jemnější chvilky své rukopisné dovednosti, na variace skladeb typu „In Joy And Sorrow“, „Dark Light“, „Heaven Tonight“ či „The Funeral Of Hearts“. Kdo obdivoval HIM v této poloze, bude s „Neon Noir“ plně spokojen. Ten, kdo horoval vždy spíše pro metalovější tvář finské party, bude moci mluvit o čirém zklamání…
„Neon Noir“ navazuje nejvíce na výborné „Dark Light“, ač jeho kvalit se docílit nepodařilo. Novinka není tak soudržná, když z popověji znějícího celku vylétne sabbathovská „Saturnine Saturnalia“ nebo industriálem poučená Heartful Of Ghosts“, působí to spíše jako pěst na oko než jako místa, sloužící k pestrosti alba. Těžiště „Neon Noir“ leží v místech, kde je posluchačsky přívětivější, stravitelnější a nepopírá jasné hitparádové ambice, ač vaří z již slyšeného. Zaujme svižný otvírák „Echolocate Your Love“ ve spojení s následujícím výtečným AOR kouskem „Run Away From The Sun“, což je spojení, které nastavuje laťku kvality tak vysoko, že místy dá Villemu hodně práce ještě se jí přiblížit aspoň na dostřel. Objevuje se i několik skladeb, které lze jen stěží počítat za záživné, či za takové, kterými by zpěvák mohl argumentovat škarohlídům, tvrdícím, že nejdůležitější dávno řekl. Za jasnou výplň lze považovat vcelku průměrné „Baby Lacrimarium“, skoro až synth-popovou „Zener Solitaire“ a závěrečnou, rádoby ambiciózní, osmiminutovou „Vertigo Eyes“. Zde Valo střílí slepými a bez jejich zařazení by „Neon Noir“ byla bezpochyby silnější. Tyto nedostatky plně vyvažují hitovější věci v podobě úvodní dvojice, titulní „Neon Noir“, výborných „Loveletting“, „Foreverlost“, či baladických „In Trenodia“ a „Salute The Sanguine“, které ukazují, že někdejší velký úspěch HIM nebyl jen náhodným úkazem, ale stála za ním poctivá práce a neobyčejný skladatelský talent hlavního představitele.
Ville ztratil moment překvapení (už jen tím, že „Neon Noir“ vede v čistě „himovské“ linii), možná jeho zpěv není tak naléhavý a letité nálože nikotinu (údajně už nekouří ani nepije) jej připravily i o část rozsahu, ale svou přitažlivost neztratil. Pauza, kterou si od rozpadu kapely dal, může být dvousečná, ale vedle toho, že lehce zestárl a tvoří hudbu pro pamětníky, dokáže i se sólovým debutem po letech vzbudil pocit jisté výjimečnosti. Start nové kariéry a s tím související vstup do druhé části uměleckého života je docela dost slušný.
|
