„Skládání a vydávání vlastních věcí zajistilo Mickovi a Richardsovi místo lídrů kapely daleko spolehlivěji než Brianovi, Charliemu nebo mně. Jejich jména něco znamenala,“ popsal situaci, která měla v kapele udělat zlou krev basista Bill Wyman, „Oni říkali, co je lepší a co uděláme, ale tomu, co jsme přinesli my, tedy Brian, Charlie nebo já, se nikdy nedostalo žádného uznání.“ První dvě alba tento trend naznačila a „Out Of Our Heads“ vygenerovalo Jaggerovu a Richardsovu osobnost jako jasné vůdčí typy kapely. Došlo to tak daleko, že stále více egocentrický Jagger začal považovat tandem s Richardsem za srovnatelný s tím, co znamenali tahouni The Beatles, John Lennon a Paul McCartney. Byl v tom plně podporován manažerem Andrewem Oldhamem, který jasně věděl, že přiklonit se na Jaggerovu a Richardsovu stranu znamenalo podraz na Briana Jonese, jenž byl ještě před pár lety veleben jako jasný vůdčí typ souboru, ale byl to krok uvážený, protože zejména pragmaticky uvažující Jagger byl zárukou velké budoucnosti kapely.
Jestliže Jones znamenal v začátcích The Rolling Stones velký přínos, nedokázal se překlenout přes tvář vesele swingujícího Londýna, která v letech 1965 a 1966 už brala za své. Nic nebylo tak bezstarostné a nevinné jako na začátku šedesátých let, kdy tón udávali sotva zletilí spratci, kteří se sotva naučili hrát na své nástroje a rázem byli hvězdami. Nad swingujícím Londýnem se začala stahovat mračna, dorůstající generace z poválečného baby boomu chtěla něco více než bezstarostné popěvky a jednoduché melodie. Měnili se The Beatles, kteří už dávno vystoupili z bubliny prvních dvou popových alb, měnili se i The Rolling Stones. Nejenže takřka přes noc odvrhli možnosti natáčení dalších coververzí, ale především Jaggerův a Richardsův rukopis byl o něčem jiném, než co kapela představila zejména na prvních dvou deskách. Rhythm n`bluesový a rock n`rollový základ byl zachován, ale v podání obou tahounů se na něj začaly nabalovat odlišnější vlivy a zejména temnější, poněkud zneklidňující atmosféra, kterou umocňovala stále stoupající spotřeba alkoholu a drog.
Vycháela nová hvězda. Na rozdíl od The Beatles nedbala její pověst na proklamovanou slušnost a správňáctví, spíše dokázala prodat fakt, že se všichni členové kvůli výtržnostem a různých drogovým deliktům dostali do zorného pohledu policie. Oldham upozorňoval i na počet dívek, které prošly postelemi jednotlivých členů (nejvíce se v tomto ohledu činil Bill Wyman, na druhém konci pomyslného žebříčku byl Charlie Watts), prodával tisku polosmyšlené historky a dokázal zpropagovat i několik zatčení za držení marihuany. Příznačně proto zněla nová skladba „19th Nervous Breakdown“, která se dostala do éteru v únoru 1966 a měla uvádět čtvrtou desku, pojmenovanou „Aftermath“. Jenže její vydání The Rolling Stones skoro položilo. Skladbu, která je údajně o cestovních útrapách na turné, si po svém vyložil Brian Jones, který v ní spatřoval Jaggerův a Richardsův útok na svou osobu. Možná to nebylo tak daleko od pravdy, protože kytarista se skutečně několikrát psychicky zhroutil a bylo znát, že není úplně v pořádku.
V době natáčení „Aftermath“ dokonce odmítal hrát na kytaru a do studia si přinesl řadu netradičních nástrojů - indický sitár, dulcimer, koto nebo marimba, jimiž chtěl ozvláštnit chystané album. V tom lze spatřovat Jonesovo hudební vizionářství, i díky použití těchto nástrojů vyznívá „Aftermath“ nápaditě a pestře. Nejdůležitější však je fakt, že z Jaggera a Richardse vyrostli skladatelé, kteří nejenže dokáží svými skladbami naplnit celou desku, ale navrch přidají velké hity, které z „Aftermath“ dělají první velkou nahrávku v historii The Rolling Stones. Ani nevadí, že na klasickém (tedy evropském) vydání chyběla skladba „Paint It, Black“, která se v Americe stala obrovským hitem a ještě za dvacet let ji řada heavymetalových umělců citovala jako svůj prazáklad, protože původní emisi uváděla podmanivá a čarokrásná „Mother`s Little Helper“ s neopakovatelnými kytarovými harmoniemi a napjatou, lehce potemnělou atmosférou. Tento otvírák vyložil karty, s nimiž The Rolling Stones bojují v dalších skladbách. Prim hrají neotřelé melodie, které sice (hlavně „Stupid Girl“) po očku stále ještě pokukují po The Beatles, ale už ukazují, že v Jaggerovi a Richardsovi rostou velice silné skladatelské osobnosti. Tak silné, že vrcholy ve skladbách „Under My Thumb“, „Out Of Time“, „Lady Jane“, „Take It Or Leave It“, či „Mother`s Little Helper“ (a pochopitelně i skvělé „Paint It, Black“), lze považovat za srovnatelné s tím, co tvořil Lennon s McCartneyem. Jediným přehmatem zůstává jedenáctiminutová "Going Home", v níž si Jagger a Richards ukousli velký kus a svými nápady, často v psychedelicky folkovém duchu, na podobně dlouhou stopáž nestačí. Ale to je v zásadě jediná výtka, která k albu může směřovat.
Význam desky dokazuje fakt, že se k ní The Rolling Stones stále pravidelně vrací. Bez „Under My Thumb“ a „Paint It, Black“ si jen stěží jde představit reprezentativní koncert, a pokud byste se Jaggera a Richardse zeptali na vlastní nejoblíbenější alba, „Aftermath“ by ve výčtu rozhodně nechybělo. Je to možná dané i nostalgií, na dobu, kdy kapela album natáčela, se dlouhá léta vzpomínalo jako na poslední záchvěv skvělých starých časů, kdy bylo všechno jednoduché a hudba byla na prvním místě. Šílenství spojené s rychlým nástupem slávy ale číhalo za rohem a zdaleka se netýkalo jen drog nebo viditelného odcizení s Jonesem. Poté, co se The Rolling Stones vydali po emisi „Aftermath“ do Ameriky, čekalo je obrovské překvapení, z koho se jejich nové publikum skládá. Byly to děti z dobře situovaných republikánských rodin, které začaly experimentovat s drogami, protestovaly proti válce ve Vietnamu a rockovou hudbu, kterou poslouchaly, braly jako vyšší poslání, které může udělat svět dokonalejším, prosluněným místem. Jagger a spol. se nestačili divit, protože na pódium se jim snášely letáky, vzývající kapelu jako nové mesiáše, kteří pomohou americké mládeži v boji se světovým imperialistickým agresorem…
„Aftermath“ byla zatím nejlepší, i nejlépe prodávaná nahrávka kapely. Byla definitivním vyvrcholením prvotního, snad ještě písničkářského období. Byla jiná než „Out Of Our Heads“ (aby ne, když se obešla bez coververzí), ovšem stále měla v sobě trochu mladického nadšení, nakažlivé postpubertální naivity, která jí dělala krásnou. Jenže jak se měnila scéna kolem, měnili se i The Rolling Stones. V té době poprvé (a rozhodně ne naposledy) ukázali, jakými chameleony dokáží být.
|