I přes všechny zmatky a tragédie, které provázely kariéru Uriah Heep, je dnes kapela (alespoň co se týče výrazu) zcela ukotvena ve svém stylu a jak už to u pánů v letech bývá, chuť po nějaké změně je pramalá, či spíše vůbec žádná. Bylo to jinak, když v osmdesátých letech Uriah Heep experimentovali s heavy metalem, či pop metalem a vršili jedno mizerné album na druhé, jenže to jedinému původnímu členov Mickovi Boxovi, bylo kolem čtyřicítky a podobnou zlotřilost si ještě mohl dovolit. Dnes je mu pětasedmdesát, starého psa novým kousků nenaučíš a u Uriah Heep to platí vrchovatě. V jejich táboře dominuje nostalgické vzpomínání na dobu, kdy kapela byla na vrcholu (což pamatuje jen Box) a jestliže se na deskách „Wake The Sleeper“ či „Into The Wild“ snažila znít alespoň trochu soudobě, dnes je tomu konec. Ovšem stařecké rozjímání nad léty před půl století minulými má obrovské kouzlo.
Jestliže Uriah Heep byli ze slavné hardrockové čtyřky těmi, na koho se ukazovalo jako na nejslabší kolo, dnes se situace otočila. Led Zeppelin i Black Sabbath jsou dávno minulostí a nedá se počítat s tím, že by se byť jen na okamžik mohli vrátit. Deep Purple působí stále jako dobře promazaný stroj, ovšem zejména po koncertní stránce, co se týče studiových alb, nedá se jejich současná produkce srovnat s vlastní minulostí a nedostižnými alby ze sedmdesátých let. U Uriah Heep, je to naopak. Jestliže v osmdesátých letech předváděli spíše hazardování s dobrým jménem kapely a nejeden počin padl do kategorie ostudných, od comebackové nahrávky „Sea Of Light“ jsou ve formě, někdy srovnatelní s Deep Purple, jindy dokonce lepší. „Sea Of Light“ je jejich novodobou (i když už je sedmadvacet let stará) klasikou, které se Uriah Heep s každou další deskou snaží přiblížit. Dosud se jim to nikdy úplně nepovedlo a nestane se tak ani s novinkou „Chaos & Colour“, přestože se k vytyčené metě blíží nejvíce.
„Název alba odráží to, že jsme byli v chaotických časech, kdy jsme byli zavřeni, turné byla zrušena, podniky se rozpadly a všechen chaos byl vržen do světa,“ vysvětluje kytarista Mick Box, „pokud jsem mohl vidět nějakou barvu, byla to hudba. Pomohla tolika lidem překonat těžkou dobu a měla moc udělat, že špatné časy zas tak špatné nebyly.“ Že by covid, frustrace z něj a z celé zlovůle světového řádu, byl hnacím motorem nového alba? Možná ano, kapela na jeho tvorbu měla dostatek času, mohla jej důkladně vypilovat, pohrát si s jednotlivými částmi. „Chaos & Colour“ působí dotaženým dojmem, místo je i na hráčskou exhibici, nejrůznější vyhrávky a poutavá místa. Jsou skryta pod povrchem, ale postupně se objevují a dotvářejí specifickou náladu, která novinku odlišuje od přechozích počinů.
Pocitově se „Chaos & Colour“ vrací do sedmdesátých let, do nejslavnějších dob desek „Look At Yourself“, „Demons And Wizards“ či „The Magician`s Birthday“. Ne, že by byla přímým pokračovatelem těchto opusů, ale odkazy na byronovskou éru Uriah Heep jsou jasně zřetelné. Stačí si poslechnout vypjatou „Hail The Sunrise“, která asi nejlépe shrnuje sedmou dekádu minulého století. Je zde všechno, co dělalo Uriah Heep tak specifickou kapelou - tvrdé riffy, jemnější pasáže, výbuchy hammondek i charakteristické melodie a vokály, které jako kdyby pocházely z pera nebohého Kena Hensleyho. A takových míst je více. Na prastarou „Easy Livin`“ či na novější „Against The Odds“ lehce navazuje výborná „Age Of Changes“, jíž dominují charismatické vícehlasy, éru alb „Wonderworld“ a „Return To Fantasy“ připomene „Golden Light“ opatřená výbornou melodikou a řadou kytarových sól a vyhrávek. Melodičtější chvilky klasických Uriah Heep (skutečně se nebavíme o albech z let 1978 až 1991) jsou zastoupeny také prostřednictvím vrstvené „Silver Sunlight“ a otvíráku „Save Me Tonight“, což jsou věci, které by klidně snesla i rockově orientovaná rádia. Ovšem ani jedna z těchto skladeb vrcholem „Chaos & Colour“ není…
Obrovskou sílu Uriah Heep koncentrovali do epických skladeb s notnou dávkou dramatična. Je to dvousečná zbraň, podobně laděné věci patří k tomu nejzásadnějšímu, co kapela dokázala („July Morning“, „The Spell“, „Pilgrim“), i když místy sklouzly až ke zbytečnému patosu, čímž bylo celé snažení degradováno („Salisbury“) a proto posluchač vždy napjatě očekává, k jakému výsledku dojde na nové desce. Tentokrát se všechny tři osmiminutové kousky povedly, i když k „Freedom To Be Free“ mohou směřovat výtky hovořící o tom, že kapele by nápady z ní stačily na plochu poloviční. Ale co, je tu „One Nation, One Sun“ a „You`ll Never Be Alone“, mistrovské kousky, v nichž Uriah Heep míchají jemnější části s burácivějšími, hardrockovějšími, ale především skrze obě skladby prolétají úchvatné melodie, patřící k tomu nejlepšímu, co kapela v novém tisíciletí napsala. Exceluje v nich zpěvák Bernie Shaw, jehož projev na několikerých místech alba svádí k myšlence o stárnutí, ovšem když se mu od Micka Boxe a Phila Lanzona dostane podobně vzletných melodií, jaké obsahuje zejména „One Nation, One Sun“, je Shaw ve svém živlu a ve výtečné formě.
Jestliže budeme „Chaos & Colour“ posuzovat optikou dnešních dnů, nelze než konstatovat, že máme co do činění s výbornou prací starých hardrockových mistrů, hudební smetánky, která patří mezi ohrožené druhy. Pokud budeme na novinku nahlížet v kontextu celé diskografie Uriah Heep, nemůžeme o ní říct víceméně křivé slovo. Nemá ambice překonat stará díla, což ani dost dobře nemůže, ale v postbyronovské éře bude mít své pevné místo, možná i v první pětici všech alb, vydaných po roce 1976…
|
