Deska „Aftermath“ dala The Rolling Stones křídla a kapela rostla rychleji, než ještě před časem doufala. Byla z ní hvězda doma ve Velké Británii i v Americe, kde se poslední desky povedlo prodat milion kusů, což byla v USA meta, která oddělovala hvězdy od obyčejných pěšáků. The Rolling Stones byli rázem největší britskou kapelou (po The Beatles),, které se podařilo prorazit v Americe a měli větší úspěch než The Who nebo Kinks, s nimiž se původně počítalo jako s jasnými nástupci Lennonovy party. Tuto pozici si pro sebe navždy urvalo pět mladých chuligánů z Londýna. Nevšímal si toho jen hudební tisk, ale i úřady, kterým začala být sláva kapely trnem v oku, zejména proto, že se začali množit zvěsti o tom, že se kolem kapely až nápadně pohybují osoby z drogového podsvětí. V londýnských uměleckých kruzích kolovaly historky o večírcích plných marihuany, LSD a bůhví čeho všeho, a to nemohlo nechat chladnou ani policii. Proto bylo rozhodnuto vzít si celou partu pod drobnohled. Ta zatím nerušeně připravovala páté album, kterému dala název „Between The Buttons“.
Kapela byla v době natáčení alba nejednotná. Mick Jagger i Keith Richards věděli, že se ve svém skladatelském stylu dosti vzdálili původním bluesovým ideálům, ovšem nechtěli spadnout do chřtánu všeobjímající pop music. Bylo těžké zachovat si striktně rockovou tvář, pro tu nebylo v The Rolling Stones místo, jelikož zejména Brian Jones apriori odmítal všechno, co mohlo mít společného s rockovou hudbou. Přestal hrát na kytaru a vymínil si, že na nové desce bude ještě více místa pro netradiční nástroje, s nimiž s úspěchem experimentoval na „Aftermath“. „Between The Buttons“ je poněkud rozpolcená deska, která stojí na půli cesty mezi tím, co představovala alba „Out Of Our Heads“ a „Aftermath“, a tím, co The Rolling Stones chtěli dělat, s přihlédnutím k tomu, co se dělo v Kalifornii, kde se zvedla mohutná vlna hippies. „Between The Buttons“ není čistě hippie kousek, ale přece jen představuje krok do psychedeličtějšího světa, v němž původní rocková přímočarost nemá moc prostoru.
Klasičtější tvář The Rolling Stones zcela neopouští, protože nasadí výborné skladby „Yesterday`s Paper“, „My Obsession“, „Connection“, či „All Sold Out“, v níž rezonuje rockový odkaz „Out Of Our Heads“ a „Aftermath“ (na americkém vydání navíc byly skvělé kousky „Let`s Spend The Night Together“ a „Ruby Tuesday“), ale tato tvář je na „Between The Buttons“ v menšině. Možná to lze přičíst nadužívání marihuany a LSD, ale řada míst na desce se halí do halucinogenního oparu. V tomto trendu jasně vede „Please Go Home“, „She Smiled Sweetly“, kabaretní příšernost „Cool, Calm & Collected“ a závěrečná „Something Happened To Me Yesterday“, v nichž The Rolling Stones ani náhodou přesvědčiví nejsou. Naopak jim docela svědčí popovější tvář ve skladbách „Back Street Girl“ a „Miss Amanda Jones“, z nichž první Jagger považoval za jedinou dobrou skladbu desky. „Back Street Girl“ je jediná skladba, kterou mám rád, ostatní jsou víceméně odpad. Jsem z toho alba hodně zklamaný,“ podotkl zpěvák, čímž podtrhl rozpaky, které po vydání „Between The Buttons“ panovaly.
Deska je jednou z rozpačitých, které The Rollings Stones vydali. Není nejhorší, ale zdaleka není ani nejlepší. Je prostě trochu jiná a je na ní cítit, že byla mírně odfláknutá, protože na ní nebylo moc času a The Rolling Stones si už tehdy mysleli, že jim projde takřka všechno. Fanoušci „Between The Buttons“ slupli i s navijákem, protože v roce 1967 se dychtivě hltalo všechno, co vylétlo z tábora kapely. Jen díky tomu se „Between The Buttons“ může řadit ke klasickým albům The Rolling Stones, kvalitou skladeb pokulhává. Jenže když deska vyšla, byli The Rolling Stones až po uši v psychedelickém balastu, swingující Londýn vyměnili za květinovou volnou lásku z Kalifornie, čímž zklamali staré fanoušky, kteří nedali dopustit na „Aftermath“, ale zase se jim, zejména za oceánem, dařilo hledat nové. Ač byla „Between The Buttons“ nejslabší deska, jakou kapela vydala, stonesmánie pokračovala. Ale s ní se připravoval i zátah na kapelu.
Pět dní předtím než „Between The Buttons“ vyšlo v Americe, tedy 5. února 1967 (v Evropě vyšlo 20. ledna) se objevil v bulvárním plátku News Of The World článek „Co tají skrýše hvězd“, který bez obalu popisoval drogové zkušenosti Micka Jaggera, Keitha Richardse i Briana Jonese (Jones se údajně novinářům představil jako Mick Jagger), přičemž Jagger připustil, že vyzkoušel marihuanu, LSD i jiné drogy. „Nevydržel bych být fit, kdybych to nebral,“ řekl Jagger a spolu s dalšími komentáři, ať už z tábora kapely či jiných umělců, se stal novinový článek spouštěčem reakce, která o týden později vyvrcholila v policejní razii v domě Keitha Richardse. Kytaristu muži zákona na místě nesebrali, ale bylo jasné, že spravedlnost ještě neřekla poslední slovo. Brzy dorazilo obvinění ze zneužívání drog nejen pro Richardse, ale i pro Jaggera a jejich kamaráda Roberta Frasera. Stejný paragraf čekal i na manažera Andrewa Oldhama, který se mu taktně vyhnul, když před jeho doručením odcestoval do Ameriky. Nevinné časy skončily.
„Až po tomto zátahu jsem si uvědomil, že zábava skončila,“ řekl k začátku roku 1967 Richards, „že hrajeme na úplně jiném hřišti. Londýn přestal být skvělým místem, kde jsme si mohli dělat co jsme chtěli.“ Před důsledky zátahu odcestovali Jagger, Richards a Jones do Maroka, kam je doprovázela nejen Jaggerova novopečená přítelkyně Marianne Faithfull, ale i Jonesova dívka Anita Pallenberg. Ta z výletu odjela už jako přítelkyně Keitha Richardse, což kytarista označil jako hřebíček do rakve vztahu s Jonesem. „Nikdy mi to neodpustil a já mu to nezazlívám,“ dodal Richards. Konec nebyl ani trablům se zákonem. Ještě v květnu se policie podívala do příbytku Briana Jonese, aby pak nechala práci na soudu. Ten na konci června vyřkl rozsudek. Jagger byl za držení čtyř amfetaminových tablet odsouzen na tři měsíce vězení a Keith Richards za to, že na svém pozemku umožnil kouření marihuany, si měl jít do chládku sednout na celý rok. Tohle bylo kruté vystřízlivění…
|