Hvězda Black Star Riders dosud stoupala. Od poněkud vlažnějších začátků vyrostla kapela do krásy na albech „Heavy Fire“ a zejména „Another State Of Grace“. Pořád rozvíjela odkaz Thin Lizzy, což byl původní záměr, přitom získávala stále větší dávku osobitosti. Už nebyla brána jako parta, která se snaží jen navazovat na odkaz Phila Lynotta, přestože frontman Ricky Warwick i kytarista Scott Gorham působí v dnešní reinkarnaci Thin Lizzy, ale začala být považována za specifickou, energicky našlápnutou formaci s vlastními nápady a skvělými skladbami. Ty vyrůstaly ze stop, jaké v sedmdesátých letech zanechali titáni hard roku, ale byla do nich přidávána někdejší mladická energie původní Warwickovy kapely The Almighty a nadhled ostřílených muzikantů, jejichž životopis kromě Thin Lizzy a The Almighty zahrnoval i Ratt, Megadeth, Stone Sour či Vince Neil Band. O tom, že by Black Star Riders tvořili nějaká ořezávátka nemohla být nikdy ani řeč a zkušenosti všech muzikantů se projevovaly desku od desky silněji.
Teď jsou Black Star Riders znovu na startovní čáře, v posledních dvou letech došlo v kapele k obrovskému personálnímu zemětřesení. Nejdůležitější je skutečnost, že kapelu opustil kytarista a zakládající člen Scott Gorham, nejsilnější spojka s minulostí Thin Lizzy, který po boku Lynotta prožil nejzářivější okamžiky sedmdesátých let. Neodešel sám. Následoval jej bubeník Chris Szeliga i kytarista Christian Martucci, jenž byl ještě nedávno považován za jednu z největších nadějí kapely. V Black Star Riders zbyl frontman Ricky Warwick a basista Robbie Crane, což není úplně lichotivá statistika. Ztráta Szeligy zamrzela, ale zásadní byl odchod Scotta Gorhama, proto pro Black Star Riders představuje novinka „Wrong Side Of Paradise“ prubířský kámen, zkoušku ohněm, protože zmizelo symbolické spojení s prapůvodní myšlenkou kapely, neboť Warwick a Gorham měli nový materiál, ovšem z úcty k Philovi Lynottovi jej nechtěli vydávat pod značkou Thin Lizzy. Otázka zněla, jak si Warwick s Cranem poradí bez letitého spoluhráče a mentora. Black Star Riders ve své současné podobě (i když tak jednoduché to zase není…) to zvládli na výbornou.
Důležité totiž bylo, že se Warwick ani v minuosti příliš nespoléhal na Gorhamův skladatelský přínos, který nebyl zanedbatelný, ovšem nebyl ani stěžejní. Hlavní slovo měl vždycky zpěvák a předchozí alba tvořil hlavně za pomoci bývalých kytaristů, ať už to byl Damon Johnson či Christian Martucci. Novinku „Wrong Side Of Paradise“ s Black Star Riders natočil i zkomponoval ještě Martucci, který svůj odchod ohlásil až poté, co bylo album hotové. Nelze tedy na „Wrong Side Of Paradise“ nahlížet jako na album, které by odráželo nejaktuálnější formu kapely, protože Martucciho nástupce Sam Wood (Wayward Sons) na desku nepřispěl ani notou. Důležitý je však výsledek a ten je velice přesvědčivý. Není to úplně tak, že by se novinka zařadila po bok (jak se zdá nedostižné) minulé desky „Another State Of Grace“, ale i tak demonstruje vysokou úroveň, které Black Star Riders dosáhli.
Nejjednodušší pojmenování „Wrong Side Of Paradise“ je pasování do role pokračovatele „Another State Of Grace“, což je pravděpodobně dané tím, že minulé i toto album dal dohromady Warwick ve dvojici s Martuccim. Základem je stále poetika a částečně i podobná melodická stavba, jako tomu bylo blahé paměti u Thin Lizzy, ale skladby zní dostatečně moderně a svěže, čím vznikla dokonalá symbióza starého hard rocku a jeho moderní tváře. Proto i když od skladeb nečekáte žádné velké novoty, umí Black Star Riders tvořit silné žánrové hity. Těch je na novince docela dost. Celá první polovina alba představuje strop toho, čeho je tato parta schopna, ať už jde o energické kusy „Better Than Saturday Night“, „Wrong Side Of Paradise“ a „Pay Dirt“, o trochu volnější “Riding On The Storm“, „Catch Yourself On“, či rozpumpované boogie „Hustle“, ozvláštněné výraznou linkou foukací harmoniky a lascivními ženskými sbory. Ať vezmete jakoukoliv z nich, vždy je jistota, že narazíte na silný žánrový hit, oscilující mezi lizzyovským hard rockem a práskavějším street rockem s někdejší tváří The Almighty.
Jako zlom působí docela zbytečná coververze od The Osmonds „Crazy Horses“, která funguje jako výplň místa, protože kvalit autorských skladeb, které na albu předcházejí, nedosahuje. Po ní jako kdyby se celé album zlomilo, „Burning Rome“ chce zahrát na pozitivnější strunu, ale spíše připomene současnou mizérii poprockového ranku. Reparát Black Star Riders skládají s „Don`t Let The World (Get In The Way)“, která se kvalitativně vrací do první poloviny desky, ovšem finále přesvědčivé není. „Green And Troubled Land“ hraje na národní irskou notu (v kapele je Warwick jediný Ir), ovšem melodie, odrážející tamní kulturu, jsou spíše kontraproduktivní. Závěrečná „The Life Will Be The Death Of Me“ je neškodná věcička, bez zásadního vrcholu, která neurazí, ale ani nenadchne.
I přes drobné výtky se s „Wrong Side Of Paradise“ udržují Black Star Riders ve velmi silné kondici. Dá se říct, že z vrcholu, kam se vydrápali s „Another State Of Grace“ neslézají. Ovšem vyvstává jeden otazník - bez Scotta Gorhama jako symbolu si Black Star Riders na „Wrong Side Of Paradise“ poradili. Povede se jim to i bez Martucciho, který pro poslední dvě (tedy jasně nejlepší) desky, udělal obrovský kus práce?
|
