„Všichni novináři se mě ptali na Lynch Mob a George zase na můj projekt,“ řekl v roce 1994 v jednom z rozhovorů Don Dokken, „všichni čekali, že se budeme vzájemně pomlouvat, ale místo toho jsme se setkali tak jako dřív.“ Comeback Dokken sice nebyl jednoduchý, zlé krve bylo v osmdesátých letech naděláno dost, ovšem v tomto případě zafungovala neviditelná ruka trhu. Jestliže prodejní čísla Donovy sólové prvotiny „Up From The Ashes“ vykázaly jen polovinu toho, čeho dosahovali Dokken v předchozí dekádě, Lynch Mob si vedli ještě hůře a jejich alba zůstala daleko před zlatou hranicí půlmilionových prodejů v Americe. Když i přes svou nespornou kvalitu Lynchovo sólové album „Sacred Groove“ propadlo, začalo se spekulovat o tom, zda by obnovené spojení s Donem Dokkenem nebylo to nejrozumnější, co by mohl udělat. Dokken situaci docela pomohl, když se vyjádřil v tisku pochvalně o desce „Sacred Groove“, což byla skutečnost, která Lynchovi nemohla uniknout. V tu chvíli byla konstelace pro případný comeback vhodně nastavena. Do věci se vložil i bubeník Mick Brown, který po návratu kdysi úspěšného tělesa prahl.
„Mick nás svolal a pak už to šlo samo, i když ne tak rychle, jak bychom si představovali. Devět měsíců trvalo, než jsme dali všechno dohromady. Smlouvy, finance a tak,“ popisoval začátek comebacku Don Dokken, „mezitím jsme v mém studiu začali pracovat na nových skladbách, udělali nějaké zkušební nahrávky a koncerty a pak už to jelo jako dřív. Byli jsme zase kapelou čtyř rovnocenných muzikantů.“ Do věci se zapojil i basista Jeff Pilson, který si v mezičase našel místo v kapele Ronnieho Jamese Dia, jenž jeho návrat k Dokken nesl docela nelibě. „Pokud mu stačí dělat ty sračky a nechce hrát pořádnou hudbu, tak mu nemůžu bránit,“ prskal v tisku Dio, ale Pilsona to táhlo k domovské kapele. Tam (alespoň v době tvorby reunionové desky) panovala vcelku klidná atmosféra, která však měla být klidem před bouří. V roce 1994 ještě Lynch pečlivě přepisoval Dokkenem napsané riffy na novou desku a celá kapela tvořila v nezvykle povznesené náladě, i když většinu materiálu vytvořil Don pro své sólové album. "Měl jsem, co se týče kytar, absolutní volnost, ale skladby už byly napsané. Řekl bych, že "Dysfunctional" představuje ten nejlepší kompromis, jaký jsme mohli vytvořit," řekl George Lynch.
Rok 1995, kdy album vyšlo (v Japonsku se objevila ochutnávka nového materiálu už v roce 1994 pod názvem „Dokken“), byl pro klasický rock jedním z nejtěžších. Kapely, které slavily úspěchy v osmdesátých letech, byly ostrakizovány, vyhazovány od velkých vydavatelských společností, byly jim kráceny rozpočty na tvorbu alb s odsudkem, že netvoří moderní hudbu. Řada z nich, ať už to byli Mötley Crüe, Warrant, Vince Neil sólově, Wildside nebo L.A. Guns tlak neustála a výsledkem byly desky desky poplatné době vzniku, čímž kapely popřely vlastní identitu, ale popudily proti sobě i zbytky starých fanoušků. Dokken měli výhodu v tom, že skončili v roce 1988, čímž nejhorší vlnu grunge přežili bez úhony a navíc slavili comeback, do něhož byly vkládány naděje. George Lynch byl synonymem pro moderní, novátorskou hru, Don Dokken naopak mohl symbolizovat zachování tradičního postoje. A v tomto duchu se nese comebacková deska „Dysfunctional“, která úplně nenavazovala na trháky „Under Lock And Key“ a „Back For The Attack“, ale nepředstavovala ani variaci na nirvanovské téma.
„Dysfunctional“ je silná a na svou dobu moderní deska, která nepopírá pravou podstatu kapely. I když se Dokken i Lynch předháněli ve vyjmenovávání hudebních vzorů, Don troubil do světa: „Miluju Hole! Courtney Love je nejlepší na světě!“ a jeho dvorní kytarista mu oponoval. „Já poslouchám Candlebox, Killing Joke, Stone Roses a ne takové sračky jako Don!“, výsledek „Dysfunctional“ odpovídá v zásadě typické desce Dokken v nové desetilece. Postrádá díl melodičnosti osmdesátých let, která je nahrazena větší tvrdostí riffů a částečným závanem alternativy, ale obsahuje charakteristický materiál, opatřený výtečným Donovým pěveckým výkonem. Úvodní „Inside Looking Out“ mohla vzbudit podezření, že se kapela nechává unášet na seattleské či alternativní vlně, ovšem ostrá melodika, která skladbu prořízne v refrénu, jasně ukazuje, že přítomni jsou pořád staří dobří Dokken. V první polovině alba kapela nastavuje svou charakterističtější tvář, což dokladují skladby „Too High To Fly“, „Nothing Left To Say“, „Shadows Of Life“, „Hole In My Head“ či kytarovka „The Maze“ se stěžejním vlivwm Dona Dokkena, který tyto skladby připravoval pro druhou sólovku „Gypsy Dogs“.
Druhá polovina desky vykazuje odlišnější tendence, „Long Way Home“ stojí jakoby na pokraji dvou světů, na jednu stranu ukazuje harmonie nejtypičtější pro osmdesátá léta, ale řada jejích prvků, včetně kytarových riffů, stojí uprostřed devadesátkové revoluce. „Sweet Chains“ a zejména „Lesser Of Two Evils“ a „What Price“ už hledají jiné cesty, symbolizující únik z konformní zóny. Dokken nastavují druhou tvář, která čerpá spíše z klasického hard rocku než z jejich slavné éry, ale pod povrchem bublají tendence směrem k alternativnímu vyznění, k zachycení trendů doby. Závěrečná coververze „From The Beginning“ od Emerson, Lake & Palmer působí smířlivějším dojmem, jako oddych po vydatné porci leckdy méně přístupné hudby. Kvůli tomu bylo kouzlo z předchozí dekády pryč, ale na druhou stranu „Dysfunctional“ ukazuje dospělejší tvář kapely, která s tímto albem ještě zažila záblesk slávy. Dopad „Dysfunctional“ se nedal srovnat s tím, jak kapela dominovala s „Back For The Attack“, ale vyprodané turné v Japonsku i USA a statisícové prodeje mohly navodit iluzi, že je vše v nejlepším pořádku.
Nebylo… Po turné se začalo znovu všechno kazit a vztahy, zejména mezi Dokkenem a Lynchem, se opět staly vyhrocenější. Došlo k incidentu, při kterém Lynch odmítl vystoupit na jedné z domluvených rozhlasových relací, čímž vydavatelské firmě Columbia poskytl záminku pro to, aby se kapely zbavila. „Dysfunctional“ se neprodávalo podle představ pohlavárů a když si spočítali, kolik do comebacku Dokken nasypali peněz a jaká byla návratnost, rázem kapela představovala odpisovou položku.
|
