Soudní tahanice, které nakonec poslaly Micka Jaggera i Keitha Richardse na svobodu, se táhly měsíce. Původně vyřčené ortely v podobě tříměsíčního, respektive ročního trestu vězení za držení a užívání drog byly přeměněny na podmíněné tresty a kapele spadl kámen ze srdce. Jagger byl opět silný v kramflecích a procházel se při společenských událostech jako lev v kleci. „V užívání drog, i heroinu, nevidím větší zločin pro společnost, než když někdo skočí z okna,“ prohlásil, a o poprask bylo zase postaráno. Už se naštěstí neodehrával v soudní síni, ale jen na stránkách bulvárních plátků. Jediným, kdo si za drogový delikt musel jít sednout, byl Jaggerův kamarád Robert Fraser, který od soudu odcházel s půlročním nepodmíněným trestem. Ani on tak dlouhou dobu za mřížemi nepobyl, na celou kauzu se začalo zapomínat a byla připomínána jen jako provokativní tah britského establishmentu vůči mladým rockovým hvězdám. Tedy jako jasný souboj staří s mládím…
The Rolling Stones nesměli zapomínat na to, že je čeká práce na nové hudbě, protože album „Between The Buttons“ chápali fanoušci jako slabší než „Aftermath“, deska spíše zapadla v humbuku kolem soudu. Kapela proto tvořila v průběhu roku 1967 nový materiál, z kterého si Jagger odskočil na společenskou událost s The Beatles, kteří představovali psychedelií prosycené album „Sgt. Pepper`s Lonely Hearts Club Band“. Možná, že Jaggerova účast na křtu poznamenala další směřování The Rolling Stones. Možná jen kapela chtěla zkusit něco podobného, co s velkým úspěchem představili The Beatles, ač se jednalo o době poplatný materiál, nebo chtěla jen odpovědět na hnutí hippies a na vše, co se dělo v Americe, kde halucinogeny prosycená psychedelická hudba představovala nejzářivější kus umění. V tom měli The Rolling Stones trochu smůlu. The Beatles „Seržanta Pepře“ vydali už v květnu 1967 a tím obsáhli vše, co mohla britská rocková scéna říci k hnutí psychedelické hudby. The Rolling Stones se svým dílem „Their Satanic Majesties Request“ přišli až v samém závěru roku.
Ještě předtím došlo k zásadní události, kapela se rozloučila s manažerem Andrewem Oldhamem. Konec to byl ošklivý, protože Oldham dostal výpověď ze dne na den. „V jistém bodě dospěli Jagger a Richards k přesvědčení, že nápady ohledně produkce desek, se kterými za nimi přicházel Oldham, jsou především jejich vlastními nápady,“ řekl ke konci Oldhama koncertní klávesista kapely Ian Stewart. „Museli se pohádat, protože zničehonic se ho chtěli zbavit,“ dodal. „Their Satanic Majesties Request“ byla první deska, kterou si The Rolling Stones produkovali sami a možná proto k ní přistoupili bez dostatečného odstupu a sebereflexe, takže se album řadí mezi nejkontroverznější díla jejich kariéry. Těžko odhadovat, jestli by Oldham dokázal oponovat nezměřitelným egům Jaggera a Richardse, či přimět Briana Jonese k tomu, aby vyloudil ze své kytary jedinou kloudnou, komerčně použitelnou melodii. Těžko odhadovat, zda by „Their Satanic Majesties Request“ zněla v jeho produkci nějak zásadně odlišněji. Ale to už je historie a ta se změnit nedá.
Jestliže „Between The Buttons“ zavedla The Rolling Stones dál od rhythm n`bluesových kořenů směrem k psychedelii a folku, „Their Satanic Majesties Request“ tento trend dotahuje do konce. Zda zdárného, či absurdního, to je pouze na úhlu pohledu, jakým se na dílo díváte. Deska je jhodně poplatná době vzniku, druhá polovina šedesátých let přála psychedelickým albům, ale také jasně vybízela ke konfrontaci s beatlesovským „Seržantem Pepřem“, vedle kterého úplně obstát nemůže. Už jen proto, že je z totožného těsta a vyšlo o více než půl roku později, ale také proto, že neobsahuje tak zásadní skladby jako nahrávka The Beatles. Je to však deska důležitá. Ukazuje jedno kratičké období ve vývoji The Rolling Stones, které má v historii své místo. Dnes „Their Satanic Majesties Request“ působí přežitým, zastaralým dojmem a jeho poslech je místy nad lidské síly, ale jako celku je nutné přiznat, že má deska slušnou sílu. Dominuje jí neklidná atmosféra, kterou umocňuje Brian Jones hojným využíváním mellotronu, s níž demonstruje vcelku věrnou náladu jakési pochybné černé mše. Tento prvek se proplétá celým albem a vine se skladbami jako červená nit, jako slizký had.
V případě „Their Satanic Majesties Request“ zapomeňte na hity jako „(I Can`t Get No) Satisfaction“, „Under My Thumb“ nebo „Paint It, Black“¨, něco takového tady není. Hned s úvodní „Sing This All Together“ se deska snaží vyvolat pocit pospolitosti hippie světa, což je na jednu stranu mírné negativum, ale i fakt, který ji drží pohromadě a dává specifickou atmosféru. Přispívá i k nehitovosti kompozic „Citadel“, „She`s A Rainbow“, či „2000 Light Years From Home“, které však patří k tomu lepšímu, co deska nabízí. Vrcholem je „2000 Man“, nejen proto, že jí o více než deset let později do rock n`rollové podoby předělali Kiss, ale protože obsahuje nejvýraznější melodie i nejpestřejší hudební nápady z celé desky. Její jednoduchost je kontrastní vůči několika nepřístupným skladbám („In Another Land“, „On With The Show“, „The Lantern“) nebo naprostým šílenostem („Sing This All Together (See What Happens)“ a „Gomper), v nichž se The Rollings Stones pohybují takřka na hranici příčetnosti a vyvolávají pocit nahodilého a řádně vyšinutého studiového jam session. To je věc, na kterou „Their Satranic Majesties Request“ doplácí nejvíce, protože ani podobným experimentům otevření posluchači tyto podivnosti nepřijali.
„Their Satanic Majesties Request“ se setkala s rozpačitým přijetím. Ani skalní příznivci nebyli v hodnocení jednotní, jedni album chválili jako stylově vydařený experiment, jiní se dožadovali návratu ke klasickému rocku a rhythm n`blues. Deska své místo na slunci má, ač se o ní nikdy nemůže mluvit jako o jednom z nejlepších alb The Rolling Stones. Dovršuje cestu vytyčenou „Between The Buttons“ a dovádí psychedelické období kapely na jasný konec. Dál už to nešlo a The Rolling Stones byli na rozcestí. Jediný rozumný se jevil návrat k jednodušším rock n`rollovým skladbám. Ovšem ani v této cestě nepanovala uvnitř kapely jednota.
|
