Rozpačité přijetí „Their Satanic Majesties Request“ jasně ukázalo, že psychedelické experimenty jsou u konce. Stejně nebyl prostor, kam je posouvat dál a natočit dvojče této desky by se rovnalo komerční sebevraždě, o což kapela nestála. Padlo rozhodnutí vrátit se ke starému zvuku, až někam k albu „Aftermath“, což tvrdošíjně prosazoval Jagger s Richardsem a s čímž nakonec souhlasil i Bill Wyman a Charlie Watts. Jediným, kdo se podobných debat neúčastnil anebo všechna rozhodnutí Jaggera a Richardse odmítal, byl Brian Jones. Nechtěl se vracet ke hře na kytaru, nechtěl se podílet na návratu k něčemu, co považoval za přežité, nechtěl ani příliš pracovat společně s ostatními členy. I on se dostal do problémů se zákonem, když v květnu 1968 vtrhla do jeho domu policie a našla u něho balíček marihuany. „Já drogy neberu. Jsem z nich magor,“ řekl překvapeným policistů Jones, ovšem k soudu zamířit musel. „Je ironií, že Brian byl zatčen, když už drogy skutečně nebral. Jen pil. Byl z něho alkoholik,“ popsal případ basista Bill Wyman.
Co se týče Jonesova členství v kapele, pro Jaggera to byl problém. Brian se odmítal účastnit zkoušek nového materiálu, nechtěl ničím přispívat a když vyšel singl „Jumpin` Jack Flash“, který ukazoval návrat The Rolling Stones k třeskutě rock n`rollovému materiálu, Jones jen skřípal zubama, protože se mu jednoduchá skladba (ze které se vyklubal hit první kategorie) vůbec nezamlouvala. S vydáním „Jumpin` Jack Flesh“ kapela hned oznámila novou desku, kterou pojmenovala „Beggars Banquet“. Ta se brzy stala nástrojem zákulisních tahanic, nejen s firmou Decca, které se nelíbil obal s počmáraným záchodem, ale zejména s managementem. Kapela už delší dobu sledovala, že si jeho americká část vedená Allenem Kleinem dělá, co chce, a s finančními prostředky nakládá dle svého uvážení a ne podle potřeb kapely. Vše dospělo k soudnímu sporu, který se táhl několik let a kapela z něho vyšla jako poražený. Pro muzikanty měla zkušenost s Kleinem jedno pozitivum - veškeré finanční toky si začali v příštích létech hlídat sami.
The Rolling Stones, během poledního roku prakticky nekoncertující, se znovu vyhoupli na pódium, aby převedli nový trhák „Jumpin` Jack Flash“, i novou vlastní tvář, která byla oproštěna od psychedelického oparu „Their Satanic Majesties Request“ i „Between The Buttons“ a navazovala na starší práci. Jagger s Richardsem byli stále vyspělejší autoři, které poučilo experimentální období a dalo jim další chuť k tvorbě klasičtějších a jednodušších skladeb. Ty se na „Beggars Banquet“ objevují prakticky v totožné míře na jako na „Aftermath“, i když výraz se posunul trochu jiným směrem. Základ desky je u klasického rocku a rhythm n`blues, ale kapela na něj roubuje i vlivy amerického country, čímž otevírá nové dveře, protože styl, který představila na „Beggars Banquet“, měl jejich hudbě dominovat v několika následujících letech. Znovu se ke slovu dostal i drzý výraz, na „Their Satanic Majesties Request“ potlačený do pozadí za hradby mlžné psychedelické nálady.
Dozvuky psychedelie předchozího roku jsou na „Beggars Banquet“ ještě mírně patrné, objeví se v úvodní „Sympathy For The Devil“, zcela signifikantní skladbě, která je mnohavrstvenou kompozicí, odhalující vyšší umělecké ideály kapely. Skladba vyrůstá v minimalismu exotických bicích, úsporných kytar a klavíru v mohutnou věc, zaujme i vážný text odkazující až někam k Adolfu Hitlerovi nebo Josefu Stalinovi. „Sympathy For The Devil“ jednou ze stěžejních skladeb The Rolling Stones ze šedesátých let a představuje vrchol toho, co kapela dokázala. Z „Beggars Banquet“ jí může konkurovat jediná skladba, grázlovská „Street Fighting Man“, úderná rocková věc ve stylu „Jumpin` Jack Flash“, která kupodivu zůstala jen v podobě pilotního singlu a na album se nedostala. „Street Fighting Man“ nejlépe ukazuje neomalenou tvář kapely, přesně takovou, kterou jako svůj vzor později citovali rabiáti punkové scény sedmdesátých let i glam metaloví desperáti dekády následující, a staví na souhře hejskovského Jaggerova projevu a Richardsových energických riffů.
„Street Fighting Man“ je protiváhou skladeb, které míří spíše do vod amerického country. Sem spadá uvolněná „No Expectations“, jedna z důležitějších věcí na desce, méně výrazná „Dear Doctor“, a zejména jediná coververze na albu, zbytečná odrhovačka „Prodigal Son“ od amerického písničkáře Roberta Wilkinse. Větší dopad mají bluesovější kompozice „Parachute Woman“, „Jigslaw Puzzle“, či „Stray Cat Blues“, skladby, které odkazují ke kořenům The Rolling Stones, ovšem kapelu prezentují jako velmi vyzrálé těleso, jako jinou partu, než jaká byla ve chvíli, kdy dávala z podobně znějících věcí dohromady první desku. V době, kdy kapela tvořila první dvě alba, byl vůdčí osobností Brian Jones. Jeho pozice v The Rolling Stones ale byla po vydání „Beggars Banqet“ neudržitelná. „Od založení The Rolling Stones do roku 1966 byl Brian velmi šťastný," popsal kytaristovu osobnost jeho otec Lewis Jones. „Poté se rozešel s milovanou dívkou a šlo to s ním z kopce. Najednou se změnil z veselého mladíka kypícího elánem v uzavřeného morouse. Matka a já jsme byli tou proměnou naprosto šokovaní, už nikdy to nebyl Brian, jakého jsme znali dřív.“
Zejména Jagger byl na Jonesovo nezúčastněné chování alergický a jeho konec v kapele začal být takřka denním tématem. Vše přišlo 5. června 1969, kdy za ním domů přijel zbytek kapely. Jones věděl, kolik udeřilo. „Fakt, že to čekal, celou věc usnadnil. Ale myslím si, že ne všechno mu došlo,“ řekl k Jonesovu vyhazovu Keith Richards. Celé věci přihlížela Jonesova přítelkyně Anna Wohlin, která uvedla, že Jones, poté, co odjelo auto se zbylými členy, odešel do kuchyně, kde se zhroutil. Od kapely dostal zlatý padák sto tisíc liber. Moc si je však neužil. Jeho dny už byly sečteny. Následující necelý měsíc prožil kytarista jako ve snu. Podle jeho blízkých se údajně nedokázal vyrovnat se svým koncem u The Rolling Stones a celou věc řešil alkoholem a tišícími prášky. Pokusil se ještě složit několik vlastních skladeb ve folkovém stylu, které vyšly až v roce 1971 v rámci alba „Brian Jones Presents The Pipes Of Pan At Joujouka“. To už byl kytarista dva roky mrtvý…
To, co se stalo v noci ze 2. na 3. července 1969, je zahalenou rouškou tajemství. Jednoznačný je fakt, že ráno Anna Wohlin našla milého na dně zahradního bazénu. Jonesovi už nebylo pomoci. Následná pitva hovořila o tom, že měl v krvi značné množství alkoholu a stopy několika druhů drog, ovšem Wohlin má jinou teorii. Jones se podle ní stal obětí vraždy, o život jej měl připravit architekt Frank Thorogood, který pracoval na úpravách Jonesova domu a ve dnech kytaristovi smrti měli spor o finanční vyrovnání. Tato verze, ač se jeví jako jedna z možných, se nepotvrdila. Jisté je, že odešel citově zlomený člověk, který měl ambice stát se rockovou hvězdou, ovšem ve chvíli, kdy toho dosáhl, nedokázal se se svým údělem vyrovnat. 3. července 1969 byl založen nechvalně proslulý nebeský Klub 27. Ten se měl během následujících dvou let nepěkně rozrůst.
|
