Švédský zpěvák a kytarista Mikael Erlandsson seká alba jako Baťa cvičky. Je tomu dvacet let, co vstoupil na scénu v rámci kapely Last Autumn`s Dream, aby v následujících šestnácti letech vyprodukoval šestnáct alb, která splňovala kritéria soudobého AOR, ale nikdy z něho hvězdu neudělala. Ani účast tří čtvrtin slavnějších Europe (basisty Jona Levéna, klávesisty Mica Michaeliho a bubeníka Iana Hauglanda) kapele v začátcích kariéry příliš nepomohla, a i když se Last Autumn`s Dream tváří stále jako funkční kapela, Erlandsson už svůj zájem zaměřil na projekt nový, který však z kapely vychází. V rámci Autumn`s Child se spojil s klávesistou a tvůrčím mozkem krajanů H.E.A.T. Jonou Tee, aby jen pokračoval v tom, co tvořil předtím v rámci Last Autumn`s Child. V roce 2019, kdy se Autumn`s Child ukázali, šlo jen o korekci názvu, vyjadřovací forma a obsah zůstaly prakticky neměnné. Těžko tedy lze odhadnout Erlandssonovy pohnutky, proč tak učinil, každopádně Autumn`s Child jsou stejně plodní jako byli předtím Last Autumn`s Dream a od svého založení v roce 2019 vydávají čtvrtou desku. Je tohle tempo ale ještě vůbec zdravé?
Erlandsson má jasný rukopis, který je ovlivněný jak klasickými alby Europe, tak krajany Treat, ale i současnou tváří AOR, která je však jen odleskem někdejší slávy, dob, kdy nejlepší alba vydávali velikáni Journey, Foreigner, Toto nebo Survivor. Díky typicky severské melodice (nejvíce je cítit vliv Treat z období alb „The Pleasure Principle“ nebo „Dreamhunter“) se Erlandssonova tvorba odlišuje od dnešní bezpohlavní produkce zejména z italské kuchyně. Tím jsou alba Autumn`s Child snesitelnější a kvalitnější než různé poslepované projekty, které se zaštiťují totožným stylem. Jinak nenabízí nic nového, objevného či průkopnického, ale v rámci mantinely docela zúženého žánru patří kapela mezi ty lepší. Je to stále druhá liga, ale desky mohou být náplastí pro ty, kteří hořekují, že Europe, Treat nebo TNT sešli z cesty a tvoří alba jiná než v klasické éře.
Autumn`s Child před novinkou „Starflower“ vydali tři alba, která vykazovala jen drobné kvalitativní odchylky. Ani jedno z nich nebylo propadák, ani jedno nekleslo někam k naprosté průměrnosti, ale ani jedno také nebylo vyložený trhák, který by bylo možné citovat jako klasiku žánru. Kapela si prostě drží své (jak styl, tak kvalitu) a nic se na tom nemění ani s novinkou. V zásadě jde o další desku do řady. „Starflower“ možná trochu uniká z osidel AOR, tak jak si jej můžeme představit na modelu klasických alb Journey, míří více k hardrockovému základu, ale i tato korekce je kosmetická. Zjednodušeně se dá říct, že pokud jste si oblíbili předchozí desky, nebudete mít nejmenší problém ani s novinkou. Pokud vám minulá alba nic neřekla, tak „Starflower“ ani zkoušet nemusíte, album je tvořené podle totožného mustru a ze stejného těsta jako debut „Angel`s Gate“ i „Zenith“.
Na desce se objevují typické energické kusy ve stylu pompézního hard rocku, mezi nimiž dominuje úvodní „Gamechanger“, „Aphrodite`s Eyes“, „Karenina“ s fanfárovými klávesami a lá Europe 1986 a chytlavá „The Final Call“. To je jedna z tváří kapely, jak u podobně laděných alb bývá zvykem, prostor musí dostat i balady a odlehčenější kousky, z nichž by v osmdesátých letech mohly být hitparádové trháky. Za zmínku stojí zejména závěrečná „It`s Not Too Late“, v níž přes pomalý úvod kapela jde do obrátek a skladbu šperkuje velmi silným refrénem. Co se týče balad, ty nejtypičtější jsou dvě – „Opera“ a „Love From Tokyo“. První je tradiční opulentní věc, druhá je spíše nostalgičtějším, niternějším kouskem. Vrchol nahrávky se objevuje v středu alba. Je jím dvojice skladeb, tvořená optimisticky laděnou „1995“ se skvělým refrénem a následující epická a temnější „Dorian Gray“. Ač nesourodé, obě ukazují rozsah Autumn`s Child, jako kapely, která pochopila pestrost AOR/hardrockového ranku.
I díky „Starflower“ je diskografie Autumn`s Child velmi vyrovnaná. Novinka přesně zapadá k předchozím třem albům (a vlastně i k tomu, co tvořili Last Autumn`s Dream) a udržuje laťku kvality na totožné úrovni. Je dobře, že forma kapely neklesá a je svým způsobem trvalou jistotou. Ale zůstává nezodpovězená otázka, zda Autumn`s Child mají tolik síly a nápadů, aby někdy dokázali přijít s velkým rockovým albem. Erlandssonovi se to za dvacet let ještě nepodařilo.
|
