Černý les, Black Forest, Silva nigra, či jak je ještě tento tajemný a nehostinný kraj jmenuje… je místo, odkud pochází německá parta Imperium Dekadenz. A když uslyšíte pojmenování Černý les, přesně víte, jak zní její hudba. Je temná, tvrdá, má základ v black metalu, přesto jí dominuje silný melancholický náboj. Kapela je rychle rostoucím tělesem na evropské extrémně metalové scéně a nové album „Into Sorrow Evermore“ tento trend jistě ještě posílí. Tak to vidí i jeden ze dvou členů tohoto projektu, zpěvák, kytarista a klávesista Horaz (vlastním jménem Christian Jacob), který se stal průvodcem nejen k novému albu, ale celou historií kapely, která je skoro dvacet let dlouhá. Slovo má tento vyslanec z temného kraje na jihu Německa.
Příští rok oslavíte dvacet let od založení. Napadlo tě v roce 2004, že budete fungovat takhle dlouho?
Určitě ne. Byli jsme jen dva kluci, kteří se bavili a měli rádi black a doom metal. A to se nám stalo posláním, které nás naplňuje. Kdyby se tyhle věci nestaly, tak by nám v našich životech něco důležitého chybělo.
Německo je země, kde se hraje především heavy, speed nebo power metal. Jak je tam silná undergroundová scéna extrémního metalu?
Extrémní metal tady má dobrou pozici. Metal obecně je v Německu hodně populární, pořádá se zde hodně festivalů a koncertů. V rámci extrémního metalu ti můžu doporučit Party San Festival. Pokud bys ujel třeba tři sta kilometrů, můžeš si každý týden užít dobrý koncert. Kvůli covidu a válce na Ukrajině všechno zdražilo, takže to zatížilo i promotéry, tak uvidíme, jak se všechno bude vyvíjet v dalších letech.
I když jste z Německa, tvrdí se o vás, že hrajete pure norwegian black metal. Kde pro tento styl berete inspiraci?
Skandinávský black metal je pro nás největší inspirací, to je pravda. Ale v naší hudbě mlžeš najít i prvky doomu nebo heavy metalu. Je to jako směs starého světa a nových vlivů, samozřejmě nás ovlivňují i různé nové kapely. I nemetalové, třeba Dead Can Dance jsou pro nás velkým inspiračním zdrojem. Nechceme se omezovat v jednom stylu, to by bylo příliš nudné.
Nová deska „Into Sorrow Evermore“ je vaše sedmé album. V čem se nejvíce liší od předchozích nahrávek?
Teď jsme měli mnohem více času na psaní skladeb. Kvůli covidu jsme neměli o víkendech co dělat a naše práce, která byla předtím na plný úvazek, byla omezena na poloviční, takže jsme nahráli opravdu hodně věcí. V souvislosti s tím, co se dělo a děje, se zvýšilo procento melancholie v naší hudbě. Zvuk novinky je směsí alb „When We Are Forgotten“, a „Dis Manibvs“. „When We Are Forgotten“ působí organicky a chladně a „Dis Manibvs“ bylo velmi temné. Obě dohromady budují chladnou a temnou atmosféru, která odkazuje na devadesátá léta, ale je stále moderní.
Podle mě je „Into Sorrow Evermore“ méně blackmetalové a více atmosférické…
Pokud je to tvůj pocit, tak se s tím souhlasit dá. Naším záměrem nebylo vytvořit čistě blackmetalové album. Naším cílem je, a vždy bylo, vytvářet temné umění. Říkáme tomu black metal, ale to jen proto, aby lidé věděli, o čem to je. Když k tomu přidáš hodně melancholie a atmosférična, tak přibližně dojdeš k tomu, o čem to má být.
Ve skladbách „November Monument“ nebo „Memories… A Raging River“ slyším vlivy doom metalu a v jistých kytarových pasážích inspiraci u Paradise Lost. Patří i tato kapela mezi vaše oblíbené?
Doommetalové kapely My Dying Bride, Evoke nebo Shape Of Despair jsou pro nás velkou inspirací, to uznávám. I proto jsme měli už na minulých albech doomové věci „Staub und Erinnerung“ nebo
„Autumn Serenade“, ale tentokrát jsme jich udělali víc, čímž jsme ty vlivy zintenzivněli. Ale ptal ses na Paradise Lost, ti pro mě nikdy nebyli důležití, ovšem pro Vespasiana jejich stará alba ano.
Spojuje „Into Sorrow Evermore“ nějaký ucelený koncept nebo je to album, na němž kde každá skladba má jinou úlohu?
Jde o vypořádání se s temnými a negativními aspekty bytí. V tomto procesu se odkrývají pravdy, které zůstávají jinak zahaleny nebo jsou před světem maskovány. O tom je třeba skladba „Truth Under Stars“, ve které se každodenní pravda skrývá někde ve vesmíru. Deska je o uvědomění a čerpání síly z toho poznání.
Co symbolizují dvě masky na obalu?
Masky obecně mají velmi specifickou funkci, mají zatajit nebo vyjádřit něco konkrétního. Zde mají vyjádřit rovnováhu mezi světy pocitů, to, že volba činí rozhodnutí. V kontextu názvu alba je volba učiněna a odráží se v textech. Masky vyrobil Simon Stiegeler, což je výrobce dřevěných masek pro karnevalové skupiny. Karneval u nás doma se nazývá Fasnacht a odkazuje na čarodějnice, démony a čerty.
Můžeš vysvětlit název kapely a temnou podstatu vaší hudby?
Název kapely je inspirován skandálním filmem ze sedmdesátých let „Caligula“. Milovali jsme tu kombinaci násilí, orgií, zločinu a historického pozadí. První věci, které jsme kdy nahráli, se týkaly tohoto tématu. To bylo ale před dvaceti lety. Dnes se mnohem více odvoláváme na temnou stránku našeho vlastního já, společnosti a jejích témat. Proplést termín dekadence novým albem je velmi filozofické.
„Into Sorrow Evermore“ je druhým albem, které vydáváte prostřednictvím Napalm Records. V čem je největší výhoda tohoto spojení?
Je to skvělý, velký a profesionální tým se skvělým know-how a znalostmi byznysu. Určitou výhodou je, že spolu můžeme komunikovat v němčině. Usnadňuje to korespondenci a eliminuje to chyby, které by mohly vést k problémům. Jsme zcela svobodní v každém rozhodnutí, které musíme udělat ohledně naší hudby. Takže Imperium Dekadenz běží podobně jako v prvních dnech, kdy jsme kapelu zakládali.
Co byl první impulz, že jste spolu založili Imperium Dekadenz? Jaké byly vaše začátky?
V naší domovské oblasti nebyl nikdo, kdo by black metal poslouchal, natož ho hrál. Vespasian a já jsme se potkali na koncertě, tuším, že to byli Iced Earth. Zjistili jsme, že máme velmi podobný hudební vkus a já jsem mu řekl, že mám doma necenzurovaný klip Satyricon „Mother North“ na VHS. Když si kazetu přišel půjčit, vyměnili jsme si naše dema. V roce 2004 jsme spolu začali jezdit na festivaly a pak jsme spolu začali jamovat. Zbytek je, řekl bych, historie.
Proč jste první album „…und die Welt Ward kalt und leer“ nazpívali napůl v němčině a napůl v angličtině?
Německé texty najdeš i na jiných našich albech kromě aktuálního. Ve zpěvu mi němčina nepřijde tak dobrá jako angličtina, proto jsme angličtinu zařazovali čím dál častěji. Lépe se hodí tam, kde je zapotřebí málo slov nebo krátké věty. Takové části považuji za velice metalové a oldschoolové, což přesně zapadá do našeho současného konceptu.
Jaká deska byla průlomová? „Procella Vadens“, kterou se vám podařilo vydat u Season Of Mist?
Řekl bych, že to byla „Dämmerung der Scenarien“, o které se hodně mluvilo v undergroundu. Toto album bylo důvodem, proč si nás Season Of Mist našli a nabídli nám smlouvu.
Od časů „Procella Vadens“ máte koncertní sestavu. Znamená to, že jste ve stylu Bathory nebo Burzum prvních pět existence vůbec nekoncertovali?
První koncert jsme odehráli v květnu 2009 v německém Ulmu, takže skutečně nejprve jsme byli jen projekt, který dělá alba. Nikdy jsme neměli v úmyslu hrát živě, ale náhodou jsme potkali kluky z Vagrsheim a tam to začalo. Jsou s námi dosud a jsou naši dobří přátelé.
Minulé album „When We Are Forgotten“ jste vydali před covidem, na stránkách máte datum posledního koncertu z ledna 2020. Co jsi dělal během pandemie?
Trávil jsme hodně času v přírodě a měl jsem hodně času na psaní skladeb. Vytvořil jsem asi dvacet nápadů pro skladby, takže jsme měli z čeho vybírat, abychom na „Into Sorrow Evermore“ dali ty nejlepší. Ani já ani Vespasian nemůžeme jen tak sedět (smích). Taky jsme za tu dobu udělali pár skvělých koncertů, ať už na Dark Eastern Metal Meeting nebo na Wacken Open Air.
Máte naplánované koncerty na podporu „Into Sorrow Evermore“?
V Německu už máme nějaké koncerty naplánované a jsme také v kontaktu s promotéry ze zahraničí. Jakákoliv podpora našich koncertů je vítána.
V promo materiálech se píše, že pocházíte z jihozápadního německého Černého lesa. Je to skutečné místo nebo je to něco jako Blashyrkh od Immortal?
Je to opravdové místo. Je to dlouhé pohoří z mnoha lesy. Kvůli vysoké nadmořské výšce je tam i dost drsné klima. Klimaticky a scénicky to můžeme přirovnat ke krajině ve Švédsku nebo Norsku. Jméno Černý les tomu místu dali Římané. Říkali mu Silva nigra. Je to nerovný terén, pokrytý hustými lesy, ke žije hodně divoké zvěře a je jen hodně řídce osídlený.
|
