Bubeník Russell Gilbrook nezažil s Uriah Heep chvíle jejich největší slávy, přestože s hudbou začínal prakticky v době, kdy vycházelo debutové album „…Very `Eavy …Very `Umble“. Do kapely se dostal před patnácti lety, kdy do důchodu odešel bubeník klasické sestavy (ne však zakládající člen) Lee Kerslake. Dnes je Gilbrook nedílnou součástí Uriah Heep s proto může mluvit za současné kroky kapely a říct pár slov k vydávané desce „Chaos & Colour“, s kterou britská legenda reaguje na covidovou pandemii, jež na dva roky sevřela celý svět. Album je (i přes poněkud omšelý covidový koncept) velice podařené a ukazuje, že pozdní kariéra Uriah Heep má pořád co říct. Totéž si myslí i Russell…
Uriah Heep jsou jedna z posledních velkých hardrockových kapel sedmdesátých let, která je stále aktivní. Co je podle tebe za dlouhověkostí a faktem, že se Uriah Heep nikdy nerozpadli?
Uriah Heep vystřídali spoustu různých lidí, což se v kapelách děje. Ale drží se tak dlouho proto, že to Mick (Box, kytarista a jediný zakládající člen, pozn. aut.) vždycky chtěl vést tak, abychom se hýbali dopředu. Vždycky chtěl produkovat dobrou hudbu pro fanoušky ve spoustě států, aby měli radost. Jednak je to díky fanouškům, ale je taky hodně důležité psát dobré skladby, které jsou schopné přežít test časem. Když budeš hrát dobré skladby, tak si udržíš fanoušky a jsi tu i po padesáti letech.
Jedním z nejtěžších období pro muzikanty byla covidová pandemie, na což odkazujete v názvu nového alba. Co jsi dělal během covidové pauzy?
Pro všechny to bylo těžké. V Uriah Heep jsme byli velmi frustrovaní, především proto, že jsme hodně závislí na koncertních turné a nemoci vyrazit na cesty bylo velmi těžké. Byla spousta frustrace, protože jsme nemohli dělat věci, které milujeme. Nemohli jsme se dostat k fanouškům a to nás velice silně zasáhlo. Ale dalo nám to individuální čas k soustředění se na psaní materiál. Takže jsme z toho vytěžili spoustu materiálu, což je dobře.
Novinka „Chaos & Colour“ je pátým albem, které jsi s Uriah Heep natočil. V čem bylo natáčení jiné než u předchozích desek. Bylo to poprvé, co jste pracovali odděleně?
Ne, většinou Mick a Phil (Lanzon, klávesista, pozn. aut.) píší docela často spolu jen sami dva. To se děje nějakých třicet let.. Bernie (Shaw, zpěvák, pozn. aut.) se psaní neúčastní, když se k nám připojil Dave Rimmer na basu, tak napsal „Grazed By Heaven, což byl jeho velký příspěvek k desce „Living The Dream“. Ale kvůli covidu jsme čas na psaní využili všichni, alespoň trochu, a všichni jsme vyplodili nějaké nápady.
Nová deska má silný feeling sedmdesátých let. Byl to úmysl přiblížit se k éře, kdy v Uriah Heep působil Ken Hensley a David Byron?
Nemyslím si, že to bylo záměrné. Kromě mé práce, na které jsem dělal s dalším textařem Simonem, tam takový záměr byl. Ale ostatní píší, tak jak píší a konkrétně na tu dobu necílí. Já a Simon jsme spolu dělali poprvé a nastudovali jsme si, jak Uriah Heep hráli v sedmdesátých letech, tím jsme se inspirovali a přidali do toho kus vlastního názoru. Vždycky se snažíme, aby každé album znělo jako typičtí Uriah Heep.
Když Black Sabbath natáčeli album „13“, producent Rick Rubin jim řekl, aby zapomněli na všechno, co natočili od roku 1970. Myslíš, že tohle je dobrý přístup?
U nás to tak nefunguje. My přicházíme s nápady a měníme je v realitu. Producenti mohou vidět nějaké určité elementy, které chtějí zvýraznit a které ne. Nesnažíme se nic vysloveně ignorovat. Když máš nápad, tak si ho nahraješ, ve svém volnu si ho promyslíš a když uzraje čas, tak s ním přijdeš.
Jako singl jste vybrali úvodní skladbu „Save Me Tonight“. Je největším hitem alba?
My ji nevybrali, tu si zvolila nahrávací společnost. Na náš názor se taky bral ohled, ale ve finále to rozhodne malý tým lidí, kterému se říká pluggeři. Ti rozhodnou, která skladba půjde jako singl..
Podle mě je nejsilnější skladbou „One Nation, One Sun“. Dá se chápat jako optimističtější pohled do budoucna, do doby post-covidové?
Za mě to tak je. Pravděpodobně tam je od Micka s Philem nějaký ještě hlubší význam a je velice pravděpodobné, že to je právě tohle. Ale úžasná vlastnost skladeb je ta, že je nemusíš vysvětlovat, a každý si je může interpretovat tak, jak zrovna chce či potřebuje.
Když vezmeme pět alb, která jsi s Uriah Heep natočil, v čem se od nich nejvíce „Chaos & Colour” odlišuje?
Tohle je na názoru fanoušků. Když píšeme album my, tak se to posuzuje dost špatně. Daleko líp by ti na to odpověděl fanoušek nebo společnost, my můžeme být zaujatí. Musíš se vždycky opírat o fanoušky a recenze, abys dostal zpětnou vazbu. Občas se může stát, že nám přijde nějaká deska skvělá, ale fanoušci se rozhodnou, že to není úplně ono. Učíme se z našich chyb, bereme na to ohled a píšeme podle toho další alba.
K Uriah Heep jsi nastoupil před patnácti lety, když jsi nahradil Lee Kerslakea. Byl Lee tvým vzorem v době, kdy jsi začínal hrát na bicí nebo jsi uznával spíše jiné bubeníky? Třeba Chrise Sladea, tvého dalšího předchůdce v Uriah Heep?
Já jsem se bubeníkem v podstatě narodil. Bubnuju od čtyř, v kapelách jsem hrál od šesti. Fakt jsem byl skoro až zázračné dítě (smích). Ale jak jsem rostl, tak jsem se orientoval více do jazzu, takže miluju Buddyho Riche nebo Toma Scotta. Jazz mi proudí žilami a rock mi do života přišel až o dost později. Samozřejmě jsem věděl o Lee Kerslakeovi, Chrisovi Sladovi a dalších, ale už jako dítě jsem dostával zaplaceno, takže jsem hraním procházel spíše tímhle stylem. Až později jsem se dozvěděl o úžasných bubenících a začal jsem si z nich brát inspiraci. A právě Lee je jako bubeník hrozně nedoceněný!
Byl jsi fanouškem Uriah Heep v době, kdy jsi k nim nastupoval nebo jsi prostě vzal dobrou práci?
Fanoušek jsem nebyl. Něco jsem do nich znal, ale upřímně, já jsem nikdy nebyl fanoušek žádné kapely. Mám rád konkrétní písničky, sóla a spoustu různých malých aspektů. Protože jsem hudebník, tak vím, z čeho se hudba skládá, a proto se mi to líbí, ne proto, že má někdo známé jméno. Miluju spoustu velice rozdílných skupin, nejsem fixovaný na jednu hudební cestu. Uriah Heep je pro mě víc než jen práce. Líbí se mi to, že můžeme dávat dohromady úžasné prvky z maličkých komponentů. Samozřejmě, že jsem se rozhodl do toho jít i kvůli tomu, že je to velice výhodná práce, co si budeme povídat.
Když Uriah Heep vydali debutovou desku „…Very `Eavy …Very `Umble“, bylo ti šest let. Jak jsi vnímal hardrockovou explozi ve Velké Británii?
Asi až do dvaceti let jsem si toho absolutně nebyl vědom. Moc jsem o rocku nevěděl, můj hudební učitel nebyl rocker, byl hlavně na jazz a podle toho to vypadalo. O rock a metal jsem se dlouho nezajímal, ale když jsem se do toho dostal, tak to bylo naprosté osvícení. Miloval jsem drsnost té hudby, miloval jsem styl těch hudebníků, tu sílu. Hodně mě to oslovilo, i přes to, že stále občas hraju jazz.
Co byl ten hlavní impulz, že ses jako dítě stal bubeníkem?
To už tak bylo dané. Přibližně v mých třech letech, kdy jsem třískal do všeho možného, se rodiče rozhodli dát mě na kurz bubnování. V šesti jsem hrál v kapelách a ve dvanácti na West End v Jesus Christ Superstar. Fakt jsem měl talent a už tehdy jsem zahrál skoro každý druh hudby.
Kromě Uriah Heep jsi byl členem koncertních kapel Van Morrisona, Tonyho Iommiho a dalších. S kterým z těchto umělců sis rozuměl nejvíce?
S Tonym. Tony je naprosto skvělý. S Vanem Morrisonem byla spolupráce o něco těžší. Kluci z německé Avantasie jsou taky skvělí. Vlastně všichni byli moc fajn, až na Vana Morrisona, ale ten zase na druhou stranu zvládne působit v mnoha oblastech a dává do toho hodně energie.
Zažil jsi práci s Tonym Iommim a spolupracuješ i s Mickem Boxem, což jsou dva zásadní kytaristé rockové historie. V čem je odlišený jejich styl hry a způsob práce pro tebe jako pro bubeníka?
Styl je dost rozdílný. Mick hraje trochu před rytmem a Tony Iommi zase chvilku po, což je zajímavé. Ale jako osobností jsou si dost podobní, oba jsou úžasní kytaristé, zvládají neskutečné riffy. V jejich éře mohli jako jednotlivci hrát jak chtěli a neměli takovou rivalitu. Mick hodně používá wah-wah pedál a to až do bodu, že se jim říkalo Wah-wah band. Tonymu se kvůli jeho prstům říkalo mistr metalového groovu, protože jeho riffy jsou úžasné.
Když bychom vzali všechna alba Uriah Heep, včetně těch, na kterých jsi nehrál, které z nich máš nejradši a proč?
Nové album, protože jsem do něj vložil své srdce. Jelikož jsem na něm hodně pracoval, mám k němu přirozeně lepší vztah. Velkou roli pro mě hraje první album ("Wake The Sleeper", pozn. aut.), protože to byla nová zkušenost v nové skupině.
Dovedl bys odhadnout, jak bude klasický hard rock a lá Uriah Heep či Deep Purple vypadat třeba za dvacet let, kdy tyto kapely pravděpodobně už nebudou aktivní? Přežije v rámci mladších kapel nebo se přetvoří do jiné formy?
Bude to pro ně těžké. Tyhle skupiny pravděpodobně zaniknou, smrt členů je něco, před čím se neuchráníš. Můžeme nahrazovat staré hráče novými, ale pak je to taková Théseova loď. To je takový paradox, Théseus postupně měnil rozbité části lodi, až postupně vyměnil celou loď, ale pak je otázka, jestli je to ta samá loď. Od kdy to není ta samá loď? To stejné se děje s kapelami. Je těžké si udržet stejné tempo, aby se z toho nestala karikatura. Je tu ještě otázka tribute bandů. Vždycky bude někdo, kdo to bude udržovat naživu, ale sláva postupně pořád slábne. O Uriah Heep se říká, že jsme už jen tribute band, protože několik našich členů zemřelo, ale to není pravda, protože nesplňujeme definici. Vydáváme neustále nová alba. Jakmile odejdou legendy jako Paul McCartney nebo Stevie Wonder, tak už toho asi moc nezůstane, takoví lidé se rodí jen jednou.
|
