Miloš Dodo DOLEŽAL - Level 777
Souhlasím s Rublikem05!!

Miloš Dodo DOLEŽAL - Level 777
Možná nedávno probíraný Motorband by se měl...

FREEDOM CALL - Silver Romance
In Quest of Love nie je inšpirovaná minulosťou,...

Miloš Dodo DOLEŽAL - Level 777
Poté, co Miloš Dodo Doležal shrnul celou éru...

BON JOVI - Forever
Asi je to lepší než předchozí řadovka, ale tak...

VADER - Revelations
Do nového milénia vstoupili Polští smrtihlavové...

BON JOVI - Forever
Jon umí pořád napsat dobré melodie a udělat...

BON JOVI - Forever
Krom nového alba vyšel i komplexní, čtyřdílný...

DOMAIN - The Artefact
A ešte jedna vec v súvislosti s Grave Digger -...

DOMAIN - The Artefact
Album som si vypočul a s čistým svedomím môžem...












Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax




THE ROLLING STONES - Let It Bleed

Brian Jones měl pohřeb 10. července 1969. Z bývalých spoluhráčů se smuteční akce zúčastnil pouze basista Bill Wyman a bubeník Charlie Watts. Mick Jagger byl se svou přítelkyní Marrianne Faithfull v Austrálii, tak alespoň poslal květiny a Keith Richards se omluvil se zdůvodněním, že nesnáší pohřby. Bylo to trochu alibistické, ale pokud si uvědomíme, že Jonesův a Richardsův vztah byl na bodu mrazu od chvíle, kdy Keith Brianovi přetáhl jeho švédskou přítelkyni Anitu Pallenberg, tak i pochopitelné. S Jonesovou smrtí jako kdyby symbolicky skončila prvotní éra The Rolling Stones, divoká doba, kdy kapela nejprve vystřelila ke hvězdám, ale pak začala divoce experimentovat, aby nakonec vytvořila vlastní univerzální sound, který s Jonesovou původní vizí měl společného pramálo. Možná i proto necelý měsíc před smrtí dostal kytarista od zbylých čtyř členů výpověď, jelikož duchem stále zůstával u psychedelie alba „Their Satanic Majesties Request“ nebo směřoval folkovým směrem. Nic z toho se pro The Rolling Stones na konci šedesát let nehodilo.

Ještě před Jonesovou smrtí začala kapela natáčet album „Let It Bleed“, nástupce desky „Beggars Banquet“, která po rozpačitě přijatém experimentálním počinu „Their Satanic Majesties Request“ vrátila The Rolling Stones zpátky do hry. Neměla takový dopad jako beatlesovské „White Album“ (rovněž jako vyústění psychedelického období po „Sgt. Pepper`s Lonely Hearts Club Band), ale pro Stones byla nesmírně důležitá, protože odstartovala část kariéry, v níž byla kapela v největším rozpuku, inspirativní pro řadu následovníků a kompozičně při takové chuti, že se místy dotýkala zdánlivě nedotknutelného světa The Beatles. Příprava „Let It Bleed“ začala ještě s Brianem Jonesem, který před svým vyhazovem stihl natočit konga do „Midnight Rambler“ a autoharfu do „You Got The Silver“. Ještě v době, kdy s ním The Rolling Stones pracovali, bytostně cítili, že potřebují druhého kytaristu. Do hry vstoupil dvacetiletý mladík Mick Taylor.

Byl jasným prototypem bluesového kytaristy, přesně takového, jakého Keith Richards potřeboval po svém boku. Taylor si jako zázračné kytarové dítě během šedesátých let brousil ostruhy v kapele Johna Mayalla The Bluesbreakers, ve které padl do oka koncertnímu klávesistovi The Rolling Stones Ianu Stewartovi, který jej ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto, že Brian Jones nemůže zůstat členem kapely, doporučil Micku Jaggerovi. Taylorovo první vystoupení v řadách The Rolling Stones byla tryzna, konající se 5. července 1969 (dva dny po Jonesově smrti) v londýnském Hyde Parku, kam cestu našlo na čtvrt milionu fanoušků. Podle ohlasů byl koncert přehlídkou nesehranosti a mizerných muzikantských výkonů, na kapele navíc ležel stín nejen v podobě Jonesovy smrti, ale i pokusu o sebevraždu Marianne Faithfull, jejíž rodina jako na příčinu zoufalého činu ukázala na Jaggera. Bylo potřeba trochu upustit páru a věnovat se dokončení alba „Let It Bleed“.

Desku dělala kapela pouze ve čtveřici. V začátcích nahrávacích frekvencí chodil do studia ještě Jones, jenže v podstatě pokaždé se zjevil v nepoužitelném stavu. Proto doprovodné i sólové kytary nahrával Richards, a v okamžiku, kdy na scénu přišel Taylor, byla deska v podstatě hotová. Nový kytarista přispěl jen do skladeb „Country Honk“ a „Live With Me“, takže se dá jen stěží mluvit o tom, že by na album měl nějaký vliv. Nebylo to třeba, protože „Let It Bleed“ je nejlepší album, které kapela v šedesátých letech vydala. Představuje vyvrcholení tvůrčí exploze a ukazuje The Rolling Stones jako dospělou kapelu, která stojí pevně na dvou skladatelských pilířích (Jaggerovi a Richardsovi), jejichž práci sem tam doplní velmi pečlivě zvolená coververze. V tomto případě jí je skvělá „Love In Vain“ od prokletého amerického bluesmana Roberta Johnsona, která spolu s výtečným otvírákem „Gimme Shelter“ tvoří úvod desky. Spojení těchto skladeb ukazuje pestrost a vyspělost, jaká byla The Rolling Stones blízká, jelikož „Gimme Shelter“ je energická, rocková věc s nepostradatelným drzým (jaggerovským) šklebem, a „Love In Vain“ představuje jemnější, americkým country načichlou kompozici. To byly vlivy, které do hudby Britů začínaly pronikat čím dál více.

Jasný příkladem je rozverná „Country Honk“, která jako kdyby chtěla být předzvěstí glam punku, takového, s jakým o dvacet let později slavily úspěch The Quireboys či Dogs D`Amour. Do podobných míst, alespoň co se týče feelingu, míří i titulní „Let It Bleed“ a Richardsem odzpívaná „You Got The Silver“, které krásně kontrastují rockově znějící „Live With Me“, závěrečná sedmiminutovka „You Can`t Always Get What You Want“, či „Monkey Man“, v níž je jasně slyšet, odkud svůj původní inspirační vzor brali američtí Aerosmith. Deska obsahuje i velmi decentní stopu psychedelických experimentů z desek „Between The Buttons“ a „Their Satanic Majesties Request“ ve skladbě „Midnight Rambler“, která má poněkud vrstvenější strukturu i tajemnější atmosféru než zbytek alba. Je to skoro až příznačné, protože je jednou ze dvou věcí, pod nimiž je podepsán Brian Jones, věčný experimentátor a hudební dobrodruh, který byl v době vydání alba už na pravdě Boží…

Album vyšlo 28. listopadu 1969, devět dní před událostí, která měla být dalším zlomem v historii kapely a korunovala zběsilý a tragický rok 1969. 6. prosince se na závodním okruhu v kalifornském Altamontu konal první (a poslední) ročník festivalu, který měl původní volnomyšlenkářskou ideu Woodstocku přenést na západní pobřeží Spojených států. A jestliže chtěli pořadatelé konkurovat čtyři měsíce staré akci, oslavě volné lásky a hnutí hippies, museli do role hlavní hvězdy pasovat The Rolling Stones, kteří byli po faktickém konci The Beatles považováni za největší kapelu na světě. Předchozí americké koncerty The Rolling Stones provázely protesty ohledně předražených vstupenek, festival v Altamontu měl nabídnout jejich vystoupení zcela zadarmo. A to byla jedna z pohrom akce, protože se na ni vypravilo více než tři sta tisíc lidí. Masa mladých návštěvníků, která pod stále větším přísunem alkoholu a drog začala divočet od samého úvodu. To na vlastní kůži poznal Mick Jagger, který od jednoho z návštěvníků dostal pěstí ihned po příjezdu na místo. Při vystoupení Jefferson Airplane se strhla v publiku obrovská mela, takže následující formace The Grateful Dead svůj koncert odvolala a z místa utekla. Poté nastoupili The Rolling Stones…

Akce začala připomínat regulérní válku mezi ožralým a zfetovaným publikem a ochrankou, kterou tvořili členové nechvalně proslulého motorkářského gangu Hell`s Angels, toužící si při každé příležitosti do někoho pořádně bouchnout. Kapela několikrát svůj set přerušila a nabádala ke klidu. Ten nepřišel, místo toho se během skladby „Under My Thumb“ stal incident, který poznamenal nejen kariéru The Rolling Stones, ale symbolicky ukončil celou éru květinové lásky. V nestřežený okamžik se amfetaminem nadopovaný osmnáctiletý Meredith Hunter vrhl s vytaseným revolverem směrem k pódiu. Byl zpacifikován ochrankou, ovšem přitom jeden z motorkářů, Alan Passaro, vytáhl nůž a Huntera na místě ubodal. Kapela o tom neměla ani tušení a dohrála svůj set do konce. Co se během vystoupení stalo, vyšlo najevo velmi záhy a celý akt jako kdyby hodil na kapelu temný stín. Přestože byl Passaro soudem osvobozen, protože měl jednat v sebeobraně, novináři si smlsli na kapele. Psali, že „Altamont byl důsledkem ďábelské ješitnosti, feťáctví, hlouposti, finančních machinací a především hlubokého pohrdání lidmi, kteří přišli na koncert“. Recenzent časopisu Rolling Stone Lester Bangs doslova napsal: „Nepotřebujeme, aby se s námi kapela bavila ústy svého právního zástupce, seriózního staršího pána z lepší společnosti. Chceme je slyšet přímo. Nezdá se však, že bychom se dočkali nějakého projevu lítosti. Před jejich zraky zemřel člověk. Zajímá je to vůbec?“ Jagger se o události dozvěděl ještě téže noci. Údajně chtěl okamžitě ukončit svou hudební kariéru…

Jan Skala             


www.rollingstones.com

YouTube ukázka - Gimme Shelter

Seznam skladeb:
1. Gimme Shelter
2. Love In Vain
3. Country Honk
4. Live With Me
5. Let It Bleed
6. Midnight Rambler
7. You Got The Silver
8. Monkey Man
9. You Can`t Always Get What You Want

Sestava:
Mick Jagger - zpěv, harmonika
Keith Richards - kytara
Brian Jones - konga, autoharfa
Mick Taylor - kytara
Bill Wyman - baskytara
Charlie Watts - bicí

Rok vydání: 1969
Čas: 42:21
Label: Decca
Země: Velká Británie
Žánr: classic rock/blues rock/country rock

Diskografie:
1964 - The Rolling Stones
1965 - The Rolling Stones No. 2
1965 - Out Of Our Heads
1966 - Aftermath
1967 - Between The Buttons
1967 - Their Satanic Majesties Request
1968 - Beggars Banquet
1969 - Let It Bleed
1971 - Sticky Fingers
1972 - Exile On Main St.
1973 - Goats Head Soup
1974 - It`s Only Rock N`Roll
1976 - Black And Blue
1978 - Some Girls
1980 - Emotional Rescue
1981 - Tattoo You
1983 - Undercover
1986 - Dirty Work
1989 - Steel Wheels
1994 - Voodoo Loungue
1997 - Bridges To Babylon
2005 - A Bigger Bang
2016 - Blue & Lonesome

Související články

Foto: archiv kapely


Vydáno: 15.05.2023
Přečteno: 1114x




počet příspěvků: 1

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
Their Satanic...15. 06. 2023 13:51 Antony


 
Metalforever.info © 2006 - 2024     RSS - články

stránka byla načtena za 0.10741 sekund.