Je to už čtyřicet let, co kanadská hardrocková formace Coney Hatch natočil svůj debut, který se v jejich domovině stal naprostou klasikou. I přes řadu let, kdy tato parta neexistovala, jsou Coney Hatch aktivní a my jsme je zastihli uprostřed výročních oslav debutu. O něm jsme si povídali se zpěvákem, basistou a zakládajícím členem Andym Curranem. Prošli jsme celou kariéru kapely, která vždy nebyla úplně jednoduchá a obsahovala nejeden zvrat, který by člověk nečekal. Coney Hatch ještě zdaleka nedoběhli do svého cíle, aktuálně kapela přichází s živým albem "Postcards From Germany". Budoucnost je otevřená a ještě jednou může ukázat sílu kapely, o níž se léta soudilo, že byla jen několikaletým projektem z osmdesátých let. Více už Andy Curran.
Na konci loňského roku jste slavili čtyřicet let od vydání debutového alba. Budou oslavy pokračovat i letos?
Určitě, už máme zamluvené koncerty, ale některé z nich ještě nebyly ohlášené. Na nich budeme hrát hodně skladeb z první desky. Je to docela zábavné, ponořit se takhle do minulosti.
V čem spatřuješ největší význam vašeho debutu?
Když jsem doma zkoušel na výroční koncert v ElMocambo (hala v Torontu, pozn. aut.), hodně jsem se téhle desce věnoval. Uvědomil jsem si, jakou jsme byli silnou rockovou čtyřkou, všechno vycházelo z tehdejšího přístupu, který byl hodně o sebevědomí. Měli jsme několik hodně originálních aspektů, měli jsme dva zpěváky a kytarová práce Steva Shelskiho byla na světové úrovni. Jsem na tu desku hodně hrdý, i přes její částečnou jednoduchost.
Dnes je v módě přehrávání starých desek. Napadlo vás někdy, že byste mohli také album „Coney Hatch“ nahrát znovu v současné sestavě, za použití současných technologií?
Už jsme se o tom bavili, protože si myslím, že i jednoduchý remaster by desku vylepšil. I proto jsme nahráli koncert ElMocambu. Nejsem si ale jistý, že jej pustíme mezi lidi. O tom rozhodneme, až záznam podrobíme takřka mikroskopickému zkoumání.
Mohl bys objasnit váš název? Údajně odkazuje na starý londýnský blázinec…
Tohle je stoprocentní pravda. Naše jméno pochází z londýnské psychiatrické léčebny, která se jmenovala Colney Hatch. Moji rodiče kdysi žili na Muswell Hill, kde se léčebna nachází a jednou nás s bratry vzali na rodinný výlet do míst, kde prožili mládí. Já si pak na to jméno vzpomněl a když jsme zakládali kapely, přednesl jsem ho spoluhráčům. Odstranili jsme jen písmeno L, protože jsme si mysleli, že by to lidi mátlo. Trochu jsme zamerikanizovali pravopis. (smích)
Jaká byla na začátku osmdesátých let situace na kanadské rockové scéně, když jste začínali hrát? Dalo se mluvit o hardrockové komunitě?
Ta scéna vzkvétala! Jen v oblasti Toronta bylo více než dvacet klubů, kde se hrála hudba sedm dní v týdnu. Mohli jsme cestovat po celé Kanadě a hrát ve velkých městech a malých obcích. Všude jsme naráželi na Anvil, Sheriff, Honeymoon Suite, Teenage Head, Helix, Killer Dwarfs a všichni se drali nahoru. Když se ohlédnu zpět, byla to naprosto skvělá doba.
Jaké byly vaše největší vlivy, když jste začínali tvořit původní materiál?
Byli to raní Aerosmith a Cheap Trick. Pak UFO, Bad Company, Rush, James Gang, Thin Lizzy, Saxon, Pat Travers, Motörhead. Byl jsem permanentně po uši v rockové hudbě. Vždycky mě hodně zajímaly kapely, které měly zpívajícího basistu. Proto jako další velké vzory můžu jmenovat Paula McCartneyho nebo Stinga.
Debutovou desku produkovat Kim Mitchell z kapely Max Webster. V čem byl jeho největší přínos?
Panebože, kdyby nebylo Kima, nebyli bychom nikde. Vzal si nás pod svá křídla a udělal z nás víc než jen hospodskou kapelu. Mě naučil jak pracovat v rytmické sekci s bubeníkem Davem Ketchumem. Naučil nás dynamiku, aranže a strukturu skladeb. Byl to doslova náš guru. Dokázal vytáhnout úžasné věci ze sólového kytaristy Stevea Shelskiho, a to samé ze mě a Carla (Dixona, pozn. aut.) ve zpěvu. Nemůžu v pár slovech popsat, co pro nás všechno znamenal.
Po vydání alba jste se vypravili na turné „World Piece Tour“ s Iron Maiden. Jaké na koncerty máš vzpomínky a do jakých zemí jste se s Iron Maiden podívali?
S Iron Maiden jsme hráli v Americe a Kanadě. Moje vzpomínky jsou skvělé. S těmi kluky jsme si sedli naprosto famózně. Chovali se k nám dobře a dodnes se naše přátelství udrželo. Steve Harris je stále jedním z mých nejbližších přátel a dlouholetých kamarádů.
V roce 1983 vás opustil bubeník Dave Ketchum. Proč k tomu došlo a jaký to mělo vliv na další kariéru?
Dodnes chovám velký respekt k Barrymu Connorsovi, který Davida nahradil. Je to skvělý a velmi talentovaný bubeník. S jeho příchodem se drasticky změnila dynamika, což nebylo to, co by se mi úplně líbilo. Ostatní kluci tvrdili, že potřebujeme někoho, kdo nás posune dopředu, ale já jsem Coney Hatch založil právě s Davem. V kapele fungovala vždycky demokracie, takže jsem byl přehlasován. Atmosféra i chemie se rychle vytrácely a už jsme nebyli ta samá kapela, kterou jsme s Davem zakládali.
Četl jsem, že vrcholem vaší kariéry byl koncert s Accept a Rough Cutt v Holywood Paladium. V čem byl výjimečný?
Byla to super zábavná noc a po skončení koncertu byla i skvělá párty, ovšem pro mě byl vrcholem společný koncert s Judas Priest a posléze se Sagou v Maple Leafs Garden v Torontu, v mém rodném městě, k čemuž došlo ve stejný rok. Na druhém místě mám hraní s Tedem Nugentem a Cheap Trick, a pak turné s Edgarem Winterem a Peterem Framptonem.
V osmdesátých letech jste vydali alba „Outa Hand“ a „Friction“. Jaký k nim máš vztah?
Na „Outa Head“ vzpomínám jako na skvělou spolupráci s producentem Maxem Normanem poté, co jsme se vrátili z turné s Iron Maiden. Z desky se mi moc líbí skladby „Fallen Angel“ a „Shake It“. Naopak „Friction“ je moje nejméně oblíbené album Coney Hatch. Na můj vkus je moc uhlazené a vzrušení v té době bylo už pryč. Nebavilo mě tu desku dělat, přestože jsme ji točili v Le Studio v Morin Heights v Quebecu.
A co byl pravý důvod rozpadu po „Friction“?
Nefungovalo to ani na koncertech. Uprostřed turné s Krokus nás vyhodil americký label a ve vzduchu bylo tolik napětí jako ve špatném manželství. Když Carl řekl, že odchází, nikoho ani nenapadlo ho zastavit a pokoušet se něco zachraňovat. Když se ohlédnu zpět, tak si myslím, že management se měl k celé situaci postavit líp, ale možná jim to už taky bylo jedno. Nebyl to ošklivý konec, jen jsme si šli každý svou cestou.
Po konci Coney Hatch ses vydal na sólovou kariéru a vydal jsi v roce 1990 výborné bezejmenné album. Proč je tvým jediným sólovým dílem?
Byla to moje jediná sólová deska, protože mi nebylo nijak příjemné pojmenovat kapelu nebo projekt po sobě. Jakože: „Podívejte se na mě, já jsem kapela!“ Tvorba alba s jinými hudebníky byla nejlepší část tohoto období, takže pro mě bylo důležité zahrnout je do celé věci. Bylo rozhodnutí vydavatelství vydat desku pod mým jménem, ne moje. Jsem na tu desku hodně hrdý, ale skladbami a zvukem stojí všichni muzikanti, co se na ní podíleli.
Na začátku devadesátých let jsi působil v kapele Soho 69, která nahrála album „Scatterbrain“. To mi přijde docela odlišné od toho, cos tvořil předtím. Lákala tě jiná hudba? Alternativnější, psychedeličtější?
Já jsem poslouchal hodně těch alternativních kapel. King`s X, Faith No More, Stone Temple Pilots, Temple Of The Dog, Son`s Of Freedom a vlivy jsem dával hrdě do své hudby. Byla to hardrocková alternativa, méně cock glam metalu. Chtěl jsem změnu a chtěl jsem také rozšířit své obzory.
S Coney Hatch jste začali znovu hrát v srpnu 2010. Proč jste se dali znovu dohromady a jakou roli v tom sehrála vážná dopravní nehoda Carla Dixona?
Carlova nehoda byla skutečným katalyzátorem, tím, co dalo Coney Hatch zase dohromady a umožnilo natáčení alba „Four“. Mluvil jsem s ním, když se probral s kómatu a řekl jsem mu: „Uzdrav se kamaráde, máme toho ještě hodně na práci…!“ To jsem si ale nemyslel, že si celý rozhovor bude pamatovat. Je to neuvěřitelný bojovník.
Pak jste vydali album „Four“. Bylo to skutečně tak jednoduché?
Zavolali nám z Frontiers Music a nabídli nám spolupráci. Bylo to pro nás velké překvapení. Ve hře byly také koncerty. Takže jsme si řekli, že do toho půjdeme. Přátelství mezi námi bylo stále, vydavatelská firma fungovala a deska se dostala do top 50 alb časopisu Classic Rock. Bylo hezké vidět, že lidem na kapele i po letech záleží.
Jaké máte plány na letošní rok? Budete pokračovat v oslavách debutu nebo plynule přejdete k oslavám druhého alba „Outa Hand“? Nebo pracujete na novém albu?
Máme koncerty v USA a Kanadě a pak pojedeme do Evropy. Jsme rádi, že konečně můžeme dojet koncerty, které byly kvůli pandemii zrušené. Co se týče nového alba, tak tam žádné plány na jeho natočení neexistují. Ovšem co mě naučil život s Coney Hatch, tak nikdy neříkej nikdy…
|