Je to skoro k nevíře, ale kariéra Stevea Vaie je dlouhá více než padesát let. Za tu dobu jeden z nejuznávanějších kytaristů světa zažil tolik zvratů, stylových přemetů a kotrmelců, že to člověk, který zavadil o jeho tvorbu náhodou (a jen v posledních letech) nemá šanci obsáhnout. Steve Vai v sedmdesátých letech původně začínal u maličkých, vpravdě obskurních kapel, které se rekŕutovaly spíše ze studentského prostředí, a jak se na absolventa prestižní univerzity v Berklee sluší a patří, zabývaly se spíše jazzem, progresivitiou či bluesem. Tato etapa vyústila v angažmá v kapele legendárního Franka Zappy, v níž během tří let zažil Vai podle svých slov nejinspirativnější období, z něhož dosud těží na sólových albech, zejména co se progresu týče. Vai byl vždy považován za skvělého, především progresivně a experimentálně smýšlejícího kytaristu. Ale každé pravidlo má svou výjimku, která jej potvrzuje.
Ta přichází ke slovu právě teď. Jestliže Vaiova sólová alba se vyznačovala menší přístupností a ve většině případů i lehkou nestravitelností (vzpomeňme třeba na „Alien Love Secrets“ nebo „The Ultra Zone“), aktuálně vydávaná kolekce „Vai/Gash“ je o něčem jiném. Ve Vaiově diskografii bude mít jistě speciální místo, ač je předkládána jako nová deska, tou není. Její kořeny spadají na začátek devadesátých let, do doby, kdy měl Vai za sebou angažmá u bývalého zpěváka Van Halen Davida Lee Rotha a u Whitesnake, tudíž byl řazen mezi hardrockovou smetánku. Někdy v té době Vai naplno propadl motorismu a seznámil se s jistým Johnnym Sombrettem, kterému se v motorkářské společnosti říkalo Gash. Gash nebyl jen motorkářem, který v jedenadvaceti letech přežil takřka smrtelnou nehodu, po které zůstal zohavený, ale byl to také zpěvák. A co asi tak vznikne, když se na jednom místě sejde zpěvák a kytarista? Většinou nějaká deska…
Vydání alba se zdrželo třicet let. Vai souběžně s touto deskou dokončoval práce na albu „Sex & Religion“ s kanadským zpěvákem Devinem Townsendem, což byla nahrávka, kterou po něm vyžadovala firma. Její úspěch hodil na spolupráci s Gashem ještě víc prachu, až přišlo smůlovaté září 1998, kdy měl Gash nehodu na kole, kterou nepřežil. Už jen z piety se nechtěl Vai k projektu vracet. Jenže čas zahojí všechny ráno a bezmála tři desítky let jsou dost dlouhá doba na to, aby došlo ke splacení velkého dluhu. Proto je osmiskladbová nahrávka vydaná sice pod kytaristovým jménem (že by z komerčních důvodů?), ovšem v titulu (a na obálce) se hrdě hlásí k dávnému motorkářskému bratrství. Je to velmi sympatický krok, korunovaný tím, že odhaluje, nakolik byl světu prakticky neznámý Gash výtečným zpěvákem.
V době, kdy Vai s Gashem desku nahrávali, byl hvězdný kytarista až po uši v hard rocku. Po získaných zkušenostech u Davida Lee Rotha a Whitesnake dobře věděl, jak napsat stylovou desku se silným pachem benzínu, levných voňavek, polonahých děv a putyk na americkém středozápadě. Možná album zní poplatně době, protože takové hudbě přála, ale rozhodně nemůžeme mluvit o zastaralém kousku či muzice, která by byla určena pro rockového důchodce. Příznivce typických Vaiových sólovek pravděpodobně úplně nezasytí, ale i oni si budou svého oblíbence moci užít ve zcela netypické poloze. Vai s Gashem se pohybují v intencích alb Roxx Gang, Junkyard, Johnny Crash, prvních Lynch Mob, druhé sólovky bývalého kytaristy Sex Pistols Stevea Jonese „Fire And Gasoline“ či bluesem načichlých prvních dvou položek Little Caesar. Skladby „In The Wind“, „Let`s Jam“, „Danger Zone“ či „Woman Fever“ (abychom jmenovali nejvýraznější kusy) by na tyhle desky zapadly s přehledem a leckdy by byly i ozdobou. Nejen díky Vaiově kytaře, ale i zásluhou Gashova zpěvu, který se ukazuje být ideálním pro potřeby motorkářské desky.
Ač je „Vai/Gash“ řazeno do Vaiovy sólové diskografie, z ní silně vybočuje. Neseděl by do ní ani na začátku devadesátých, kdy měl kytarista své nejsilnější hard n`heavy období alb „Passion And Warfare“ a „Sex & Religion“, protože tohle album je nejpřímočařejším, co Vai na své sólové dráze nahrál. Ani tak tato deska nepostrádá jeho briskně profesionální pohled a i když se jedná „jen“ o motorkářskou hudbu, pořád v ní jde najít kus Vaiova typického umění. Vzhledem k tomu, že od Gashovy smrti letos uplyne rovné čtvrt století, je dobře, že deska nezůstala skryta kdesi na dně šuplíku. Byla by to docela škoda…
|
