Tenhle megalomanský projekt, vedený v corganovsky rozmáchlém stylu, má zachránit hvězdnou pověst a částečně i kariéru The Smashing Pumpkins? Je jasné, že legenda alternativního rocku se pořád snaží navazovat na obrovský úspěch, jaký zažila v devadesátých letech, kdy ji bylo možné považovat za druhou největší kapelu doby (po Nirvaně). Léta zoufale bojuje s tím, že byla synonymem doby, jejím přirozeným organicky divokým produktem, který se jen těžko etabloval ve změněných časech. Přestože kapela dokáže nahrát výbornou desku, objevují se v její diskografii i alba méně přesvědčivá. K těm se zařadila i experimentální synthpopová deska „Cyr“, jež byla pro Corgana možná katalyzátorem a zamýšleným východiskem ze zdánlivě začarovaného kruhu, neboť comebackové album „Shiny And Oh So Bright, Vol. 1/LP: No Past. No Future. No Sun.“ po komerční stránce očekávání nesplnilo. Tím se zavřela cesta proti proudu času k prvním počinům „Gish“ a „Siamese Dream“.
S „Atum: A Rock Opera In Three Acts“ jako kdyby se (alespoň pocitově) chtěl Billy Corgan vrátit k albu „Mellon Collie And The Infinity Sadness“. Je si ovšem vědom toho, že s „Cyr“ kapela otevřela nové brány. Jak ukázalo první dějství třídílné opery, nedokáží The Smashing Pumpkins znít tak energicky ani hitově jako na „Mellon Collie And The Infinite Sadness“, proto na opus magnum z roku 1995 navazují především stopáží a rozmáchlostí materiálu. Kapela zcela nenavazuje ani na „Cyr“, spíše kompiluje to, co v minulosti dokázala a stojí někde mezi typickým alternativním rockem devadesátých let, Corganovým opulentním rukopisem a synth popem osmdesátých let. Díky tomu mohl být celý projekt stěžejním počinem diskografie The Smashing Pumpkins, ovšem první část ukázala, že se nebude jednat o dílo přelomové a natolik zásadní, jak by si Billy Corgan představoval. Nejednalo se o žádné velké zklamání, protože dvoumetrový plešoun má pořád charakteristický a přitažlivý skladatelský styl.
Důvodů by se mohlo hledat více, ale postačí jeden, o to však zásadnější. To, co naznačil první díl, ale nechtělo se to brát v potaz, se ukazuje jako největší problém celého megalomanského díla. Když „Atum“ porovnáme s „Mellon Collie And The Infinite Sadness“, zjistíme, jak moc byla deska z roku 1995 energická a pestrá. Přesně tento aspekt novince chybí. Corgan měl pravděpodobně v úmyslu vytvořit sevřené dílo, místo toho spíše sklouzl do monotónnosti, tak energické hity jako byly „Zero“ nebo „Bullet With Butterfly Wings“ zde chybí až bytostně. To, co při poslechu jedničky až tak úplně nevadilo, se ukazuje jako problém, oba díly jsou tvořené ze stejného těsta a tudíž můžeme mluvit o nastavované kaši. Corgan místy vaří z vody, vyloženě vykrádá své hvězdné chvilky „Disarm“, „Drown“ nebo „Ava Adore“, a maskovací technice nepomůže ani když skladby opět halí do syntetičtějšího zvuku, s kterým začal experimentovat na albech „Oceania“ a „Monuments To An Elegy“, a ad absurdum jej dotáhl na „Cyr“.
Ve výsledku to není tak zlé, proklamovaná Corganova genialita zde je pořád zastoupena je, ovšem v mnohem menší míře než na klasických albech. Frontman si stále dokáže pohrávat s melodiemi, vykouzlí skutečně výborná místa jako v úvodní „Avalanche“, v „Neophyte“, „Every Morning“, či v tajemné „The Culling“, ale i v nich zní The Smashing Pumpkins jaksi neškodně. Že by se přece jen na Corganovi projevovaly příznaky stárnutí? Že by už nedokázal zabouřit jako za starých časů, kdy se nestyděl hrábnout do strun a vytvořit tvrdou, alternativně metalovou věc? Že by mu bylo dobře v hájemství nostalgických balad typu „Springtimes“? Těžko říci, ale „Atum“ přesně tímto směrem kráčí, navíc bez většího množství zásadních míst, ve kterých by se přiblížil starým hitům. Dávné časy přece jen sem tam problesknou, zejména ve dvou tvrdších skladbách - „Empires“ sice můžeme považovat pouze za průměrně vydařenou, singlovou „Beguiled“ lze bez uzardění pasovat na nejlepší věc z obou dosud zveřejněných částí „Atum“. Škoda jen, že se jedná o dílo v podstatě ojedinělé, zbytek skladeb za ním zaostává.
S vydáním druhého dílu „Atum“ je jasnější, jak celý koncept dopadne, ovšem pro Corganovu partu to lichotivé není. Jestliže se při vydání prvního dílu dalo doufat, že každý díl trilogie bude jiný, čímž by byla zaručena jeho pestrost a Corgan by dostál pověsti hudebního mága a chameleona, nyní je jasné, že žádné velké překvapení se konat pravděpodobně už nebude. Je to škoda, kapela vždy byla o něčem víc, než jsou "jen" dobré skladby. Vzrušení, které provázelo její alba dlouhá léta, se začíná povážlivě vytrácet...
|
