Už to vypadalo, že s The Winery Dogs je ámen. Je to více než sedm let, co vyšla druhá deska hvězdné trojice „Hot Streak“ a ticho, které po ní nastalo, nevěstilo nic dobrého. Basista Billy Sheehan a bubeník Mike Portnoy postavili progresivní superskupinu Sons Of Apollo a frontman Richie Kotzen se věnoval sólové kariéře a spolupráci s kytaristou Iron Maiden Adrianem Smithem, což je dost důvodů pro to, aby si člověk myslel, že The Winery Dogs patří minulosti, přestože v době vydání prvních alb měla tato parta hodně vysoký kredit. Aby také ne, když se v ní spojilo progresivní cítění, snad jako drobný závan vlivů ze světa Dream Theater s přímočarou rockovou hitovostí pánů Kotzena a Sheehana, s obrovským nadhledem a fortelností navýsost zkušených muzikantů. Zejména „Hot Steak“ bylo vybroušeným diamantem šlechtěného hard rocku, který dokáže koncentrovat částečky posbírané z progresivního, bluesového, jazzového či funky světa a spojit je do výsledku, který album řadil k nejlepším deskám uplynulé dekády.
Stroze zmíněný rozpad (či dočasný odpočinek) v roce 2020, kterému předcházela podivná nečinnost, byl důvodem k zármutku, protože jen málo projektů těchto tří muzikantů (když si samozřejmě odmyslíme vrcholová díla domovských kapel Dream Theater, Poison či Mr. Big) dosáhlo úrovně The Winery Dogs. Rozpad naštěstí netrval věčně a covidová pandemie údajně přiměla zainteresované muzikanty začít uvažovat o tom, zda by reaktivace jejich společného dítka nestála za úvahu. Uvažovalo se, přemýšlelo, tvořilo, natáčelo a výsledkem je nová deska, stroze nazvaná „III“. Otázka, jaké album je, je možná položena zbytečně, jelikož každý, kdo zná první dvě nahrávky, ví, co může čekat. „III“ je zkrátka a dobře nepřekvapivé album. Je naprosto profesionální, kompozičně, pěvecky i instrumentálně dotažené do nejmenšího detailu, natočené s velkou chutí, ovšem přesto o něco málo slabší než debut i než „Hot Streak“. A je to hlavně tím, že na předchozích deskách The Winery Dogs ukázali, o čem jejich existence je. Debut je představil v přímočařejší, hardrockovější podobě, kdežto dvojka „Hot Streak“ nabídla o něco komplikovanější, ale o to pestřejší materiál. „III“ sice směřuje spíše k debutu, i když se objeví místa, kde všichni tři muzikanti, jako kdyby chtěli světu ukázat, jak moc jsou zdatní instrumentalisté. Zejména Portnoy a Sheehan jsou jen kousek od toho, aby se utrhli z řetězu a rozpoutali progresivní peklo. Naštěstí mají Kotzena, který je dokáže udržet v rovině klasické rockové skladby.
Je s podivem, že jako pilotní singl i jako otvírák alba si trojice vybrala skladbu „Xanadu“, která, jak by se mohlo zdát dle názvu i podle Portnoyovy letité posedlosti, není coververzí legendárních Kanaďanů Rush, ale skladbou vlastní. Ovšem co se týče kontextu desky, tak pravděpodobně nejméně vydařenou. Působí poněkud těžkopádným dojmem, bez typicky vzletné kotzenovské melodiky, zbytečně tlačí na pilu, nefunguje v ní ani refrén, který místo údernosti táhne celou skladbu dolů. Jenže podle jedné skladby nelze soudit celou desku a forma The Winery Dogs jde v dalších věcech nahoru. Začne se polehoučku s „Mad World“, druhým singlem alba, který rovněž není tím nejlepším a nejreprezentativnějším vzorkem alba, ale pak už jsou The Winery Dogs ve vysoké formě. V „Breakthrough“ jako kdyby začal přebírat větší iniciativu Kotzen a skladba nastavuje přívětivější, melodičtější tvář a svým stylem může připomenout i jeho sólovou práci, ač nemá v sobě tolik bluesové nálady, na kolik je fanoušek z jeho práce zvyklý.
Výrazná písničková forma je zachovávána i v dalších věcech. I když „Rise má“ vrstvenější strukturu, která Kotzenovi nedovolí rozprostřít hlas v mohutnějším refrénu, tak střed alba („Stars“ a „The Vengeance“) plně vynahrazuje předchozí výtky a představuje vrchol toho, co jsou The Winery Dogs schopni předložit. Muzikanti si jako největší hračičkové pohrávají s jednotlivými tóny, pečlivě je zasazují do přitažlivé atmosféry, ať už tajemné, skoro až spacerockové v první jmenované nebo nostalgické, vzývající odkaz Deep Purple z coverdaleovsko / hughesovského období v druhé. Když pak The Winery Dogs udeří na tvrdší a progresivnější strunu v „Pharaoh“, není to po předchozí dvouskladbové parádě až tak vítaná změna, ovšem Kotzen, Sheehan a Portnoy mají připravenou druhou „svatou“ dvojici. „Gaslight“ je rychlá hardrocková věc, která nakoukne do světa Van Halen a dokáže kromě překotného tempa upoutat i nakažlivou hitovostí. Následující „Lorelei“ je zase hvězdná Kotzenova chvilka, kdy frontman doslova perlí v klidných bluesových vodách, sahá až po soulových náladách, jimiž je sycen zejména laskavě podávaný refrén. Trochu z této nálady si kapela přenesla i do závěrečné „The Red Wine“, jež je z mnohem hardrockovějšího těsta, v němž probleskují jazzové vlivy, ale celkově je skladba znovu natolik přesvědčivá, že zdánlivá stylová míchanice je ku prospěchu věci a pomáhá větší pestrosti.
The Winery Dogs přesvědčili i po třetí. Tentokrát stojí více na Kotzenovi než při předchozí variabilnější a odvážnější desce, ale jelikož je zpěvák a kytarista muzikantem od pána Boha, rozhodně to není na škodu. Znovu je předložena vysoce profesionální práce, splňující všechny znaky, které trojice předvedla na debutu. Z kapely je cítit, že s předchozími deskami nesoupeřila. The Winery Dogs spadají do kategorie těch, kteří si mohou dovolit hrát to, co sami chtějí. V téhle bezbřehé upřímnosti je jejich nejsilnější zbraň.
|
