Počínání rakouské party Russkaja je podivné, ač pochopitelné. V den, kdy kapela vydala sedmé album „Turbo Polka Party“ ohlásila rozpad, což není zrovna standardní forma propagace novinky. Důvody, které k tomu kapelu vedou, je možné pochopit, zejména pokud se podíváme na fotografie, poslechneme si některé z předchozích alb a povšimneme si názvu – Russkaja... Rusko, slovo, které dnes na řadu lidí, zejména rekrutujících se ze sousedních či blízkých zemí, působí jako rudý hard na býka a vše, co souvisí s touto zemí, je šmahem odvrhováno a popíráno. Je tady nešťastný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, který se stal rozbuškou, jež existenci Russkaja rozmetala na kusy, ale ten trvá už rok a nezdálo se, že by to Rakušanům nějak extra vadilo. Nebudeme se pouštět do komentářů současné situace, nebudeme ani hodnotit rozhodnutí kapely ukončit činnost, budeme se věnovat pouze její hudbě, protože to je to, co po ní zůstane navěky.
Když zapátráme po rakouských kapelách, zjistíme, že těleso jako Russkaja je v těchto končinách unikát. Bylo by možné si jej představit na širých ruských pláních nebo ve studeném Finsku, kde mají Russkaja své nejbližší příbuzné, helsinské srandisty Leningrad Cowboys. S jejich tvorbou toho má Russkaja společného hodně, ač se drží spíše ska-punkového základu, ale nádech národní hudby ze země Čajkovského, Puškina, Gorkého či Lenina je stejně silný. Demonstrovala to na předchozích deskách, ukazuje to i na novince a posledním počinu „Turbo Polka Party“. Měla s tím úspěch celou bezmála dvacetiletou kariéru, nebyl důvod cokoliv měnit ani na posledním albu, které jako kdyby chtělo být kompilací všeho, co kdy Russkaja představovala. Díky tomu „Turbo Polka Party“ nevybočuje ani v nejmenším ze stylového a výrazového směřování, které bylo načrtnuto v roce 2005. Představuje jistotu, ovšem může na druhou stranu působit trochu omšelým a nepřekvapivým dojmem. Jisté je, že „Turbo Polka Party“ je výrazným dílem, které svědčí o tom, že kapela odchází v době, kdy má ještě síly na rozdávání.
Když pomineme dost hroznou coververzi „Last Christmas“ od Wham! (nic proti skladbě jako takové, ale verze Russkaja je vyložené znásilnění originálu), není na albu příliš mnoho míst, které by se daly označit za slabé. Vše je pečlivě napasováno do stylových formulek, důsledně je dávkován poměr klasického ska-punku asi tak, jak jej hrají pravděpodobně největší hvězdy stylu, španělští Ska-P, a ruské složky, které kapelu svazují s Leningrad Cowboys. Jasně je tento záměr demonstrován v úvodní „No Borders“, bezpochyby nejvýraznější protiválečné skladbě, která (s přihlédnutím k současným událostem) jistě znamená hodně i pro kapelu, jelikož zpěvák Georgij Makazaria je původem Rus, kdežto Dimitrij Miller Ukrajinec. Jejich společný manifest, volající po ukončení nesmyslných bojů, je silný a skladba se stává tahounem celého alba. Dalším vrcholem jsou nebývale tvrdé „Schapka“ a „New Life“, v nichž převládá spíše rychlopalná punková složka a vlivy ruské národní hudby jsou jen jako humorné koření.
Osvěžením je rovněž skladba „Vozdukh“, v níž si s Russkajou zahostoval frontman Dub War a Skindred Benji Webbe, jehož účast skladbě dala mírný nádech karibského reggae, které se střetává s kulturním světem a lá Bolšoj těatr, čímž se odhaluje další tvář Russkaji, která je stejně zajímavá jako ta nejklasičtější. Tu nejlépe reprezentuje závěrečná „Turbopolka“. Výkladní skříň nejen této desky shrnuje ve třech minutách celou podstatu kapely, na celém albu neexistuje lepší příklad nejklasičtějšího stylu, než je závěrečná skladba, v níž máte zaniklý svět Russkaji jako na dlani. Rozhodně je přesvědčivější než podobně předváděcí věci „Russki Style“ nebo „Paschli“, v nichž se styl kapely pohybuje na hranici parodie, čímž mizí potřebný nadhled, jenž je vlastní Leningrad Cowboys, kteří jsou díky tomu po celou kariéru stále o krok před Russkaja.
I tak osmnáct let trvající jízda rakouské kapely měla smysl. Je docela škoda, že se kapela rozhodla pro ukončení kariéry, protože Rusko a jeho kultura přece není jen současné vedení Kremlu. Rozhodnutí už padlo a proto „Turbo Polka Party“ je finální, znovu pořádně střelený večírek. Russkaja na scéně bude chybět, soudě podle této desky se ještě nevyčerpala, i když o moment překvapení dávno přišla. Takže na závěr už jen slovy klasika - sbohem a šáteček…
|
