Umělecky byli The Rolling Stones na přelomu šedesátých a sedmdesátých let na jasném vrcholu. Výměna Briana Jonese za Micka Taylora se ukázala být nezbytnou, protože Jones v posledních měsících své působnosti byl pro kapelu spíše koulí na noze než charismatický kytarista jako na počátku kariéry, kdežto Taylor byl muzikant plný života. Žilami mu pulzovalo horkokrevné blues, byl rocker každým coulem, což bylo pro The Rolling Stones nesmírně důležité, protože po Jonesovi, který upřednostňoval experimenty a psychedelický pop rock ve stylu alba „Their Satanic Majesties Request“, přišel člověk, který pro The Rolling Stones znamenal budoucnost v podobě moderního zvuku. Jeho drobný přínos albu „Let It Bleed“ byl výraznější než Jonesův, který se na něm podílel hrou na conga a autoharfu, krátce předtím, než obdržel vyhazov. Po vydání „Let It Bleed“ byl Taylor pevnou součástí kapely, zažil s ní krvavý festival v kalifornském Altamontu, který symbolicky, ale definitivně „zabil“ šedesátá léta, éru květin, drog a volné lásky.
Jestliže The Rolling Stones byli umělecky na vrcholu, lidsky začínali chátrat. Ležel na nich stín Altamontu, kapela si tragiku akce dávala za vinu, protože to byli lidé z managementu The Rolling Stones, kteří jako ochranku schválili motorkáře z Hell`s Angels a byli zapojeni do chaotické organizace akce. Navíc Mick Jagger procházel bolestným rozchodem s Marianne Faithfull, z tisku na něj pršela obvinění, že je praktikujícím satanistou a vzdaloval se i Keithu Richardsovi, jenž zabředával čím dál více do bahna drog. To neprospívalo kytaristovu vztahu s Anitou Pallenberg, která byla otrlá po prožitých eskapádách s (kulantně řečeno) emočně poněkud nestálým Brianem Jonesem. V takové situaci se kapela rozcházela s vydavatelskou firmou Decca i americkým managementem Allena Kleina, což mělo soudní dohru. Byla i pod drobnohledem finančního úřadu, který si chtěl posvítit na její příjmy a přivést do britské královské pokladny tučný balík liber. Ovšem fanoušci The Rolling Stones leželi u nohou, protože na světě nebylo větší kapely. „Davy úplně šílely,“ popisoval koncerty jeden z techniků John Dunbar, „jen co lidi zahlédli Micka, začali ječet: Mick! Mick! Brečeli, jako kdyby se jim zjevil sám Pánbůh“.
Bylo vidět, že svět na novou desku The Rolling Stones čeká s otevřenou náručí. Bylo ale třeba vyřešit mnoho právních i obchodních problémů, než se kapela pustila do natáčení a proto se pauza protáhla na nevídanou dobu roku a půl. Jagger se odreagovával ve společnosti dcery nikaragujského úředníka Bianci Pérez Morena de Macias, kterou pojal za svou manželku. Uklidnil se. Stejně jako Richards, který neopouštěl svět drog, ovšem poznal, že díky silné osobnosti nebude následovat příkladu Briana Jonese a drogy se pro něho staly spíše (aspoň v té době) prostředkem k zábavě. Padlo rozhodnutí, že nové album bude vydáno pod křídly právě vzniklé vlastní společnosti Rolling Stones Records, od čehož si kapela slibovala mnohem větší kontrolu nad materiálem, stejně jako v případě nového managementu nad finančními toky. V divoké atmosféře, v níž pracně vydobytá sláva začínala lézt jednotlivým členům do hlavy, začala vznikat nejlepší deska, která kdy po logem londýnské party vyšla – „Sticky Fingers“.
Na to, co The Rolling Stones zažili během posledního roku a půl, dopadla devátá deska nejlépe, jak mohla, v historickém kontextu a s přihlédnutím ke kompletní diskografii představuje vrchol tvorby. Vychází z toho, co načala „Beggars Banquet“ a zdokonalila „Let It Bleed“, ale „Sticky Fingers“ celé nedostižné tvůrčí období korunuje vyšperkovanými skladbami, aranžérským vtipem a charismatem, který odkapává z každého tónu. Je znát, nakolik prospěla přítomnost Micka Taylora, který se nevěnoval pestré škále nástrojů orientálního charakteru, ale všechnu svou píli napnul do kytarové práce, přičemž se (alespoň po hráčské stránce) stal plnohodnotným parťákem Keitha Richardse. I proto je „Sticky Fingers“ příkře kytarová deska, oba hráči využívají jak zkreslených, tak akustických nástrojů, čímž tvoří pestrou paletu nálad, pohybující se od tvrdého hard rocku přes klasičtěji znějící bluesové skladby, až po country rockové věci, opatřené neopakovatelnou atmosférou. Vše drží pohromadě pevným pojivem typicky stonesovské arogance a neodolatelně drzého výrazu.
Co skladba, to hit. Tak jednoduše by se dala charakterizovat deska, která světlo světa spatřila v dubnu 1971. Album nestojí jen na jednom z největších hitů kapely, provokativní rockové vypalovačce „Brown Sugar“, i když se stala nejvýraznější položkou, kterou však Stones padesát let po jejím vzniku odmítají hrát kvůli možným rasistickým konotacím. Ale v době, kdy „Sticky Fingers“ s „Brown Sugar“ vyšlo, bylo všechno v pořádku a nikoho ani nenapadlo spojovat si text skladby s ponižováním černochů. Svobodomyslnější dobu začátku sedmdesátých let dokáže „Sticky Fingers“ navodit dokonale. Není to jen kvůli tomu, že The Rolling Stones na ní předvádějí, jak jsou schopni se vyvíjet po stránce kompoziční i zvukové. Nahrávací nešvary šedesátých let vystřídal plnokrevný sound, který se začínal učit i u mladých hardrockových umělců, kteří se drali rychle na výsluní a měli v příštích letech The Rolling Stones sesadit ze zatím neotřesitelné pozice na trůnu.
Co kus, to malé mistrovské dílo. „Brown Sugar“ je kapitola sama pro sebe, která se stala jednou z nejdůležitějších položek celé historie The Rolling Stones, ale konkurovat jí dokáží následující táhlý, bluesrockový hymnus „Sway“ a nádherná balada „Wild Horses“, která v celé kráse odhaluje genialitu kompoziční spolupráce Jaggera a Richardse, jež se dotkla piedestalu Johna Lennona a Paula McCartneyho. Z podobného těsta je tvořena i skvělá „Dead Flowers“, jejíž countryová složka je zdůrazňována ještě více než u „Wild Horses“. I když The Rolling Stones byli bráni jako jasná rocková kapela, vlivy country měly své opodstatnění a dotvářely čarokrásnou mozaiku, z jaké je „Sticky Fingers“ složena. Tyto skladby totiž vyvažují rockově bouřlivé kousky v podobě sedmiminutového jamového blizzardu „Can`t You Hear Me Knockin`“, tvrdé „Bitch“ coby Jaggerovo plivnutí za Marianne Faithfull, bluesové „I Got The Blues“, či feťácké ódy „Sister Morphine“, u níž Marianne, jež v době vydání alba měla za sebou nervový kolaps, pokus o sebevraždu a heroinovou závislost, byla spoluautorkou skladby. Celou desku završuje další vrcholové dílo „Moonlight Mile“, orientální atmosférou prodchnutá věc, které dominuje zajímavá linka Jaggerova zpěvu, krásná souhra obou kytar a klavír koncertního hráče Iana Stewarta. Tato skladba je důstojná tečka za výjimečným dílem, které jen utvrdilo pozici, jakou The Rolling Stones v jedensedmdesátém měli.
Ze „Sticky Fingers“ doslova prýští svoboda, jakou si kapela po rozchodu se společností Decca a managementem Allena Kleina alespoň na pár vteřin užívala. Jenže další problémy na ni čekaly, tentokrát s úředníky z berňáku. Hamižná daňová politika v domovské Velké Británii začala kapelu ničit na každém kroku, až bylo nutné učinit důležitý krok - opustit rodnou hroudu a začít hledat exil někde jinde. Volba padla na francouzský venkov. Tam měla kapela žít chvíli pospolu, což byla věc složitější, než se mohlo zdát. Mick Taylor přes prvotní nadšení začínal pociťovat, že Jaggerem ani Richardsem není brán jako plnohodnotný člen kapely a navíc vyrostla vysoká komunikační bariéra mezi Richardsem a basistou Billem Wymanem, oba spolu následujících deset let neztratili ani slovo. Jenže The Rolling Stones byli na vrcholu a na podobné „malichernosti“ se příliš nehledělo…
|
