Tak ani švédská Rexoria neodolala modernímu powermetalovému vábení a na třetí řadovce servíruje muziku podobnou produkci Temperance, Dynazty nebo Metalite. V případě této kapely to nicméně nevyznívá jako vyumělkovaný tendenční přerod, ale spíše přirozený a uvěřitelný vývoj, kterému zrovna aktuální trendy náramně káply do noty. Důkazem toho jsou nové skladby, jež zní velmi svěže a představují severskou kapelu v doposud nejlepším světle.
Pod vizuálně zdařilým obalem nalézáme (virtuální) disk o deseti skladbách. Zvukový kabátek si nechali Švédové pohlídat od zkušeného krajana Thomase Johanssona, a dobře udělali. Okázale nabubřelý digitální sound je přesně tím, co k současné tvorbě Rexorie perfektně sedí. Trumf kapely ale vězí jinde, konkrétně ve vynikajícím projevu zpěvačky Fridy Ohlin, jež trochu připomíná Nittu Valo z Dreamtale, a to nejen fyzickým fortelem, ale hlavně plným a atraktivním hlasem. Bez ní (případně s horší vokalistkou) by byla hudba Švédů poloviční, nehledě na zřejmé autorské kvality.
Album "Imperial Dawn", jež vychází i ve speciální vinylové edici, má energický tah od začátku do konce - rozumně krátké - stopáže. Playlistu vévodí výbušné příspěvky, prostoupené synteticko/elektronickými tanečky a agilními refrény (např. "Paradigm" nebo "Crushing for More"), ve kterých je sice okukování od známějších kolegů nejpatrnější, díky nasazení a dokonalé Fridě to ale ničemu vyloženě nevadí. Máme zde pochodovky okořeněné líbivými vyhrávkami a sóly ("Devious Desire"), klidnější, avšak o nic méně výpravné skladby ("Fading Rose", "Horizon"), případně drtivou speedovou záležitost, která smete z povrchu vše živé ("Rage and Madness"). Speciální písní je závěrečná "Enchanted Island" s hostujícím Johannesem Frykholmem, jež se vzdaluje od moderní bombastičnosti a vládne civilní melodickou naléhavostí. Rexoria našla směr, který jí vyhovuje, což ve výsledku znamená vítězství nejen pro ni, ale hlavně pro fanoušky, kterých by nyní mělo přibýt pořádné množství.
|
