Tisk to nazýval útěkem, The Rolling Stones čerpáním nových inspirací. Pravda, jak už to tak bývá, byla někde na půli cesty. Hlavním důvodem byly finanční problémy, nový bankéř kapely Rupert Loewenstein doporučil přesídlení z Velké Británie, jelikož kapela dlužila na daních obrovský balík liber, protože povinné odvody jaksi bývalý manažer Allen Klein „zapomněl“ zaplatit a hrozily velké právní problémy, včetně odebrání třiaosmdesáti procent veškerých příjmů. Druhá věc byla ta, že po umělecké stránce došlo po grandiózním albu „Sticky Fingers“ k vyčerpání, kapela byla přesvědčena, že na desce ze sebe vydala to nejlepší a nebude už schopna přijít s něčím stejně dobrým. Komunikace mezi členy kapely vázla, když Jagger podlehl svodům stříbrného plátna a objevil se ve dvou filmech, solidních propadácích „Ned Kelly“ a „Performance“, což bylo trnem v oku zejména Keithu Richardsovi, obzvlášť když se v druhém snímku s Jaggerem objevila i jeho přítelkyně Anita Pallenberg. Richards měl problém s basistou Billem Wymanem i s novicem Mickem Taylorem, jehož uznával jako muzikanta, ale nikdy jej zcela nepřijal jako člena kapely. I to byl důvod, proč se Richards nejvíce bránil stěhování, protože původní myšlenka byla taková, že si kapela pronajme usedlost, a tam bude žít a tvořit společně. Tato idea brzy vzala za své a The Rolling Stones se rozutekli po celém francouzském pobřeží, po tamní Riviéře. Středobodem se stal Richardsův dům (nebo spíše malý zámek) Villa Nellcôte, který si kytarista pořídil v oblasti Villefranche-sur-Mer.
„Když jsem poprvé viděl Nellcôte, pomyslel jsem si, že bych ten exil zvládnout mohl,“ svěřil se Richards, který se do domu nastěhoval spolu s Anitou Pallenberg a synem Marlonem. Nellcôte si oblíbil i Jagger, který do něho za Richardsem dojížděl čím dál častěji, ať za účelem skládání nového materiálu nebo jen proto, aby si odpočinul od Bianci, kterou si vzal za manželku. Jeho návštěvy u Richardse postupně přerůstaly v přípravu materiálu pro nové album, které kapela pojmenovala podle své aktuální situace – „Exile On Main St.“. „Celé středomořské pobřeží je propojené a je to svým způsobem hlavní třída bez hranic. Naše hlavní třída byla Riviéra a my jsme byli v exilu, takže to bylo dokonale pravdivé,“ vysvětlil název alba Richards. Nahrávání na francouzském venkově by se mohlo zdát až idylické, ovšem to platilo pouze pro Richardse s Jaggerem. Ti byli tahouny kapely odjakživa, ovšem v době „Exile On Main St.“ se celá tvorba podřídila jejich vrtochům a Wymana, Taylora a bubeníka Charlieho Wattse mohl zcela jistě postihnout pocit, že jsou v kapele jen do počtu. „Práce na desce probíhaly v mnohem uvolněnější atmosféře než obvykle. Nebyli jsme v řádném studiu a proto, kdo byl zrovna přítomen, tak si vzal nějaký nástroj a nahrál ho do skladby. Například já nebo Mick Taylor jsme hráli i na basu. Pak za tři hodiny přišel Bill Wyman, ale my jsme měli hotovo. Nestálo za to to natáčet znovu,“ popsal situaci Richards. Největší díl práce pro desku odvedl on, Jagger a bubeník Charlie Watts.
Přestože se album míchalo v Los Angeles, díky natáčení v domácím prostředí mobilního studia umístěného v Nellcôte, zní „Exile On Main St.“ velmi uvolněně, nenuceně a nepodléhá konvencím, jak by měla deska The Rolling Stones znít po excelentních kouscích „Beggars Baquet“, „Let It Bleed“ a „Sticky Fingers. „Exile On Main St.“ je jiná. Zachovává ducha The Rolling Stones, skladatelský rukopis Jaggera a Richardse je stále rozpoznatelný na první poslech, ale celkově je album mnohem odvážnější (ne však ve směru jako bylo jejich psychedelické období roku 1967) a ukazuje nejrůznější aspekty rockové hudby doby. Na toto dílo dá nahlížet jako na desku, která zakončila nejdůležitější období The Rolling Stones, jejich nejsilnější éru, již rámují čtyři alba, která dávno vstoupila do historie a stala se nejzásadnějším, s čím Jagger, Richards a ostatní přišli. „Exile On Main St.“ slučuje tři předchozí alba do jednoho celku, ovšem přidává jim větší rozptyl po rockovém spektru, k tradičním příměsím blues a country se přidává i klasické americké písničkářství a snad i duch původního rock n`rollu prvních alb kapely. Pestrost je tím, co z „Exile On Main St.“ dělá velkou záležitost. Stručně a velmi zjednodušeně řečeno, „Sticky Fingers“ měla lepší skladby, ale „Exile On Main St.“ působí mnohem mohutnějším a velikášským dojmem. Obě tyto desky jsou jasným vrcholem The Rolling Stones.
Velkých hitů „Exile On Main St.“ příliš nevygenerovala, přesto má deska velkou vnitřní sílu, která spočívá v sevřenosti, ale částečně také v nečekaně dřevním zvuku, který jako kdyby The Rolling Stones vracel zpět ke kořenům, do šedesátých let, čemuž by odpovídaly zvolené coververze „Stop Breaking Down“ od Roberta Johnsona a „Shake Your Hip“ od Slima Hipoa. Ty jsou však jen ozdůbkou desky, kterou kapela natáhla na necelých sedmdesát minut, což bylo dílo ve své době svým rozsahem velmi odvážné. Stejně jako náplň, což je dané od úvodní „Rocks Off“, v níž vedle kytar dominuje i silná dechová sekce, což skladbě dává rozjívenou atmosféru rozjetého večírku, která se přelije i do následující „Rip This Joint“, načichlé rock n`rollem padesátých let. I takto se projevovala tvůrčí svoboda, která do nahrávacího procesu kromě pěti členů kapely zatáhla dalších sedmnáct muzikantů, kteří na „Exile On Main St.“ zanechali stopu. Nejvýrazněji se projevil saxofonista Bobby Keys, trumpetista Jim Price a klávesista Nicky Hopkins. Bez jejich příspěvku (v podstatě ve všech skladbách) by „Exile On Main St.“ neměla tak silně specifickou, uvolněnou atmosféru.
Hlavní singlem a největším hitem alba se stalo rockové boogie „Tumbling Dice“, které přežila v koncertním podání až do dnešních dnů, zejména proto, že nastavuje nejpřímočařejší tvář desky. Nabízí opulentní aranže v podobě gospelových sborů, což byla věc, která nabízela další (kolikátý už?) pohled na tvorbu The Rolling Stones. Co se týče obrovské rozmanitosti desky, lze najít i klasické country „Sweet Black Angel“, zemité blues „Casino Boogie“, stejně jako jediný skladatelský přínos Micka Taylora „Ventilator Blues“, či klasické rockové kusy „Happy“, „Sweet Virginia“ nebo „Soul Survivor“, odkazující jak na album „Aftermath“, tak na předchozí tří majstrštyky. To zdaleka ještě není všechno. The Rolling Stones servírují bez mrknutí oka i typický šraml přelomu padesátých a šedesátých let „I Just Want To See His Face“, uvolněnou „Shine A Light“ s odleskem reggae, či překrásnou baladu „Let It Loose“. To vše vedle sebe funguje. Napoprvé jaksi bez ladu a skladu, ovšem s každým dalším prozkoumáváním i tyto nesourodé věci začaly dávat smysl, takže se deska směle řadí k milníkům rockové historie.
Když „Exile On Main St.“ vyšlo, mluvilo se o něm jako o experimentálním díle, někteří kritici dokonce vytahovali přirovnání k „Their Satanic Majesties Request“, co bylo však zcestné, protože „Exile On Main St.“ představovalo na jednu stranu pravou podstatu The Rolling Stones, na stranu druhou ukazovalo kapelu jako vyspělé těleso, které se snaží svou hudbu ozvláštňovat o nejrůznější vlivy, čemuž odpovídal rozsah desky, která byla vydána v květnu 1972 jako dvojalbum. Ohlas na ní byl zpočátku rozporuplný, řada fanoušků očekávala přímočaré věci ve stylu „Let It Bleed“ a „Sticky Fingers“, a takové „Exile On Main St.“ nebylo, ale jeho kvality prověřil čas a dnešním pohledem se na dílo nahlíží jako na vyvrcholení nejlepší éry The Rolling Stones. Ne náhodou o bezmála dvacet let později kytarista a skladatel Guns N`Roses Izzy Stradlin s nadšením tvrdil, že to byla „Exile On Main St.“, která byla největším inspiračním zdrojem pro megalomanský projekt GN`R „Use Your Illusion“…
Jestliže The Rolling Stones nikdy nebyli žádní svatouškové a k drogám či alkoholu měli vždy blízko, doba „francouzského vyhnanství“ všechny neřesti prohloubila. Richards později přiznal, že v době kolem alba „Exile On Main St.“ zažíval hédonické období, v němž naplno propadl heroinu, kdežto Mick Jagger, jenž se odjakživa této drogy bál, užíval plnými douškami marihuanu doplňovanou kokainem. Nebyli v tom sami, návykové látky se staly běžnou součástí života i jejich partnerek. Čistý nezůstal ani Mick Taylor, kdežto Bill Wyman a Charlie Watts udržovali přísně střízlivou životosprávu. I to zásadním způsobem prohlubovalo příkop mezi nimi a ústřední dvojicí…
|
