Bývaly doby, kdy byla každá další deska In Flames vyhlížena s nadšením a o kapele se mluvilo jako o naději švédské metalové scény. Nemusíme se nutně vracet do poloviny devadesátých let, kdy kapela přišla s klenotem melodického death metalu „The Jester Race“, můžeme mluvit o době mladší, kdy dokázala vykročit z metalového undergroundu, udělat korekturu stylu a točit alba melodičtější, hitovější a s jasným příklonem ke kdysi populárnímu nu-metalu. I v tomhle ohledu měla svůj půvab, desky „Come Clarity“ či „A Sense Of Purpose“ z ní udělaly hvězdu, přičemž spadají přesně do doby, kdy In Flames byli velkou kapelou s obrovským tvůrčím potenciálem. Vše se pak začalo kazit. Nápadů ubývalo a kapela se na „Siren Charms“, „Battles“ či „I, The Mask“ začala točit v kruhu, tato díla byla odleskem někdejší silné formy. Možná proto v souvislosti s novinkovým „Foregone“ padala slova o návratu ke kořenům a pravé podstatě. Starý fanoušek si mohl vybrat - dostane In Flames deathmetalové jako na „The Jester Race“, či nejlepší desce „Clayman“, nebo se Anders Fridén a jeho parta vrátí spíše k hvězdné „A Sense Of Purpose“? Obě varianty by byly výhra, ale ta se nekoná.
Na to, že by se In Flames někdy vrátili k „The Jester Race“ zapomeňte. Je úplně jiná doba, kapela ušla obrovský kus cesty a nemá v sestavě tehdejšího hlavního tvůrce Jespera Strömblada. Nekoná se ani návrat k nejsilnějším deskám revolučního období, protože In Flames už ani náhodou nevykazují takovou míru nadšení a novátorství jako tehdy. V zásadě se „Foregone“ nevrací vůbec nikam a pokračuje v linii posledních alb. Oproti nim dojde na docela překvapivý začátek, In Flames nakročí zpátky do devadesátých let a předloží dobrou melodicko-deathmetalovou jízdu „State Of Slow Decay“ a „Meet The Maker“, uvozenou křehkou, akustickou instrumentálkou „The Beginning Of All Thing That Will End“. V tu chvíli se dá řečem o návratu ke kořenům věřit a nejeden starý fanoušek bude úvodem alba potěšen. Jenže vše se začne kazit velmi brzy.
Už „Bleeding Me“ má vlezlý refrén, který by mohl pocházet od libovolné metalcorové kapely, což pro In Flames není žádná lichotka, spíše nastínění současného stavu. Ten není jen záležitostí této desky, ale dlouhodobějšího charakteru, neboť kapela je kritizována za zradu původních ideálů (a to nemusíme zamířit jen k debutu „The Lunar Strain“) a větším příklon k mainstreamovému metalu. To by nevadilo, ovšem Fridénova parta, nyní posílena o bývalého kytaristu Megadeth Chrise Brodericka, v těchto tendencích pozbyla mnoho charismatu, což je dané jak nevýrazným a zaměnitelným vokálem frontmana, který se mezi špičkou současného středního proudu v tvrdé hudbě vyloženě ztrácí, a také tím, že kapela se ve svém stylu vyčerpala. „Foregone“ není úplné dno kapely, ale o velkém díle si In Flames mohou znovu nechat jen zdát.
Deska je vcelku silná ve své první polovině, v níž kapela nastavuje tvrdší tvář a ve které obstojí obě části titulní „Foregone“, jako ukázka toho, jak by In Flames mohli stát rozkročeni mezi starou a novější formou. Neurazí ani popmetalová „Pure Light Of Mind“, jež je na jednu stranu vrcholem komerčních snah, na stranu druhou je nutné uznat, že je zároveň i dobrou skladbou. Ujde ještě „The Great Deceiver“, znovu se vracející k tvrdšímu výrazu, ale od „In The Dark“ jde forma kapely povážlivě dolů. In Flames znovu jako kdyby zabředli do alternativní balastu, z něhož tvrdost vystupuje, jen aby se neřeklo, což vede zpět k mizérii posledních let. Důkazem toho jsou prázdné a bezduché skladby „A Dialogue In B Flat Mirror“, „Cynosure“ a „End The Transmission“, jež ukazují, proč se In Flames v poslední desetiletce stali terčem plivanců starých fanoušků. Pád na hubu je dokonán, přestože se zdálo, že deska by mohla pošramocenou reputaci kapely zachránit. Neděje se tak…
Ambice jsou z „Foregone“ cítit, ale zůstává jen u nich. Staří fanoušci znovu budou vykazovat známky zklamání, protože porce tvrdosti a hra na devadesátá léta kapele vydrží jen několik prvních minut. Spokojenější by mohli být ti, kteří si oblíbili alba především po odchodu Jespera Strömblada, ale těm možná po chuti nebudou zpátečnické tendence. Deska to nebude mít jednoduché a přitom není rozhodně nejhorší, jakou bychom u In Flames našli. Ovšem nejlepší také zdaleka ne, po jejím poslechu se bůhvíjaká spokojenost nekoná.
|
