Basista Robbie Crane působil jako šedá eminence u mnoha hvězd. Pokud pomineme jeho začátky, v nichž dělal technika u Poison a hrál v kapelách typu Tuff, když vstoupil do kapely zpěváka Mötley Crüe Vince Neila, skočil rovnýma nohama do první rockové ligy. V dalších letech pak v Ratt, v sólové kapele jejich zpěváka Stephena Pearcyho, či společně s bývalým bubeníkem Guns N`Roses Stevenem Adlerem. Dnes je součástí Black Star Riders, jedné z nejlepších hardrockových formacích současnosti, s níž právě vydal album „Wrong Side Of Paradise“. A jelikož rozhovor s frontmanem Rickym Warwickem jsme stránkách přinesli u příležitosti nedávného vydání jeho sólového alba, padla logická volba na Robbieho. Ten je vedle Warwicka nejdéle sloužícím členem kapely a zcela kompetentním parťákem pro obsáhlejší povídání nejen o Black Star Riders, ale i o předchozích působištích.
Nejprve se tě musím zeptat na název alba. Co znamená „špatná strana ráje“?
Ve světě se toho teď děje spousta a tahle skladba je náš, respektive Rickyho pohled na věc. Všichni žijeme život, který považujeme za běžný a obyčejný, ale jsme do určité míry obehnáni zdí, ze které se špatně dostává. Ale když se zvládneme dívat skrz zdi, najednou se otevře kompletně nový svět.
Důležitým pro Black Star Riders bylo, že vás opustil kytarista Scott Gorham. Proč k tomu došlo?
Vysloveně bych neřekl, že odešel. Scott bude vždycky součástí Black Star Riders. Kapela se zformovala z Thin Lizzy někdy kolem roku 2012 a bylo docela hloupé těžit z dávných úspěchů. Jakmile kapela vznikla, začala být úspěšná, ale zároveň bylo jasné, že Scott nechce přijít o svoje spojení s Thin Lizzy., kterým se chce věnovat a mi ho v tom podporujeme. Jeho rozhodnutí jsme přijali. Je pořád naší součástí, pojede s námi výroční turné za pár týdnů, stejně jako Jimmy DeGrasso. Bude ale chybět Damon Johnson, který má momentálně jiné závazky.. Scott je pořád součástí Black Star Riders a rádi ho kdykoliv uvítáme zpátky.
Scott byl spojnice s minulostí Thin Lizzy. Odešel s ním i duch této kapely?
Ricky má léty daný styl a zvuk. V řadě recenzí se můžeš dočíst, že zníme jako Thin Lizzy. Není to tím, že bychom chtěli být jako Thin Lizzy, ale tím, že v naší hudbě lidi poznávají Scottův styl. „The Boys Are Back In Town“, „Cowboy Song“, „Hollywood“, to jsou Scottovy věci s jasně lizzyovským zvukem. Je tam stopa nejen Phila Lynotta, ale i jeho. Nevím, jestli nám to chybí, nejsme Thin Lizzy. Na našem zvuku měl Scott svůj velký podíl a v sestavě bude určitě chybět, ale hlavní síla ve skládání pro Black Star Riders je Ricky.
Kromě Scotta odešel i další kytarista Christian Martucci. Co bylo důvodem?
Christian se k rám přidal v roce 2018 a my jsme věděli, že hraje s Coreyem Taylorem. Měl určitou část času, kterou nám mohl věnovat, ale počítali jsme s tím, že není na sto procent jen náš. Takže to nebylo o odchodu, spíš o ukončení jeho výpomoci. Už nějakou dobu jsme měli zaměřený pohled na Sama Wooda, jeho skupina pro nás otevírala koncerty v roce 2019 a moc se nám líbila jeho hra na kytaru. Hned jsme věděli, že pokud někým máme nahradit Christiana, tak to bude Sam.
Black Star Riders působí pouze ve čtveřici. Jak si kytarové party rozděluje Ricky a Sam?
Ricky hodně hraje rytmické věci a pár harmonických sól a Sam zbytek. Ale není to, že by Ricky zbytek nezvládnul, vždyť napsal většinu ateriálu. V podstatě to nemáme napevno domluvené a ještě úplně nevíme, protože jsme v této sestavě odehráli dva koncerty. Teď jsme čtyři, ale uvidíme, jestli to do budoucna zůstane stejné.
Jak moc se Christian Martucci podílel na skladatelském procesu na „Wrong Side Of Paradise“? Odešel, až když bylo album hotové?
Byl součástí toho všeho a spolu s Rickym natočil všechny kytary v Rickyho studiu v Oregonu. I na tvorbě hudby se podílel hodně. Ricky píše veškeré texty, ovšem za hudbu byl z velké části zodpovědný Christian, jenž dodával dema. Je to skvělý muzikant a člověk, jeho přínos nahrávce je velký.
Nová deska vyšla před necelým měsícem. Jaké jste zaznamenali ohlasy?
Zaměřujeme se hlavně na pozitivní ohlasy a ty přišly ze všech stran. Dneska je docela těžké vydávat rockové desky, ale i tak jsme se s novým albem dostali na šesté místo britského žebříčkum co se týče rockové hitparády, tak tam jsme dosáhli vrcholu. Dost se nám daří i v Německu a Švédsku, kde prodáváme hodně fyzických nosičů. To se v Americe moc neděje, tady už CD nefrčí. Výsledky za první týdny jsou skvělé a vypadá to, že budeme mít to štěstí, že se nám podaří přilákat i nové lidi. Tomu by mohlo pomoci i turné, které odstartujeme.
Podle mě jste se s „Another State Of Grace“ a „Wrong Side Of Paradise“ octili na vrcholu tvorby. Souhlasíš s tím, že tato alba ukazují pravou tvář Black Star Riders, ne jako kapely, která měla pokračovat v odkazu Thin Lizzy?
Desek máme už pět a já nevím, jestli tyhle dvě jmenovat jako naše vrcholové. Každá z desek má svou identitu a každá je shrnutím toho, co kapela zrovna dělala a prožívala v určitém bodě života, jak jsme se cítili. Je zajímavé, že jsi to řekl takhle, protože ta dvě alba byla nahrána Christianem, kdežto předchozí tři byly s Damonem. Proto zákonitě mají jiné příchutě. Snažím být objektivní a neříkám to proto, že je to nová deska, ale na každé desce se zlepšujeme a novinka má více originality než alba předtím. Obsahuje pět skladeb, které jsou naprosto fantastické. I co se týče textové stránky, je podle mého gusta.
Poprvé jste na album zařadili coververzi. Proč jste vybrali „Crazy Horses“ od The Osmonds?
(smích) To ne my, to Ricky. On s tím přišel a já miluju The Osmonds, miloval jsem je už jako dítě, kdy jsem se na ně díval v televizních show. Mají i docela tvrdé skladby, které zní skoro až funk metalově. Tahle kapela ovlivnila hodně hudebníků, včetně Rickyho. Nejprve jsme si s „Crazy Horses“ nebyli úplně jisti, ale vždycky když jsme ji zahráli, zněla skvěle. Byl to Rickyho nápad, který se nám podařilo docela dobře realizovat. Christian zpívá druhý vokál, čímž tomu dává docela unikátní zvuk.
Jak moc je pro vás důležitý producent Jay Ruston? Podle mě jeho produkce k vám sedí mnohem lépe než práce Nicka Raskulincze i Kevina Shirleyho.
Rozhodně je znát jiný přístup. Mě se s Nickem pracovalo dobře, byla to zábava, uměl dávat skladby dohromady a sršel energií. Jay byl s námi už čtyři poslední nahrávky, druhou a třetí mixoval, čtvrtou a pátou nahrával i mixoval. S Kevinem jsem nepracoval, to byl v kapele ještě Marco Mendoza. Ale nahrával prý naživo ve zkušebně a nedovoloval to nijak opravovat. Každý má jiný styl. Jay nás natáčí v jedné místnosti a pak se opravuje, co je nutné. Mě Jayův způsob vyhovuje, navíc je s ním zábava. Klidně v budoucnu budu spolupracovat i s Nickem, ale s Jayem si dovedu představit dělat dalších deset desek.
S novou deskou jste změnili firmu a od Nuclear Blast jste přešli k Earache Records. Jaké výhody a nevýhody pro vás tento přestup má?
S Nuclear Blast jsme udělali čtyři nahrávky a bylo všechno skvělé. Pak je někdo koupil, což způsobilo velkou změnu, firmu opustili lidi, se kterými jsme spolupracovali a my jsme dostali někoho úplně nového. Měli jsme možnost u Nuclear Blast zůstat, ale rozhodli jsme se jinak. Teď jsme spokojeni, lidi, co s námi pracují, jsou skvělí, rádi vyzkouší jakýkoliv nový nápad a jsou ochotni za nás bojovat. Je to trochu víc osobní. Tím nechci Nuclear Blast pomlouvat, ale Earache nám vyhovuje víc. Chovají se k nám dobře, což je podstatný rozdíl. Mohu je jen doporučit a to už jsem spolupracoval se Sony Music, Warner Bros, Columbií nebo Roadrunner.
Aby ne, když jsi v hudbě už od osmdesátých let. Tenkrát jsi začínal jako technik Bobbyho Dalla z Poison. Jaká byla práce u kapely, která byla na vrcholu popularity a prodávala miliony alb?
Vyrostl jsem přímo v Hollywoodu a už jako dítě jsem byl vystavený světu rock n`rollu. Red Hot Chili Peppers, Guns N`Roses, L. A. Guns, Faster Pussycat, a já chtěl být okolo té hudby. Když mi bylo čtrnáct, pár mých kamarádů dalo dohromady kapelu Warrant a když seš kluk, tak chceš své kámoše podpořit. Chodil jsem na jejich zkoušky a koukal na ně. V patnácti jsem poznal Poison a začal jsem jim dělat technika, když jsem nastavoval Bobbymu aparaturu a nástroje. Byla to skvělá éra, právě se rozjel glam a bylo skvělé být u toho v rámci Poison, pomáhat jim, být na koncertech. Velkou spoustu věcí jsem se naučil právě tam, včetně vysoké pracovní morálky, protože kluci makali, až se z nich kouřilo. Viděl jsem, jak se starat o kapelu, získávat nahrávací smlouvy. S Bobbym jsme stále kamarádi. Bylo to docela šílené, ale na druhou stranu pracovat od patnácti do osmnácti pro Poison? Prostě paráda.
Do světa rock n`rollu jsi pak přímo vlétl, když ses stal členem kapely Vince Neila z Mötley Crüe a natočil s ním docela experimentální album „Carved In Stone“. Jeho výrobu Vince popisoval jako jeden velký chaos. Jak jsi to vnímal ty?
Takhle ti to Vince řekl? Jako chaos? (smích)? Ano, to je dobrý termín, jak to popsat. Nemyslím si, že by to bylo až tak moc chaotické, ale reprezentovalo to roky 1994 a 1995. Já jsem s Vincem byl už v době alba „Exposed“, hrál jsem na kytaru. To bylo výjimečně, protože jsem basista, ale kapelu opustil Steve Stevens, Vince se rozhodl, že bude dělat další desku a společně s firmou padla volba na producenty Dust Brothers, hiphopovými producenty, kteří dělali s Beastie Boys, Tonem Locem či Youngem MC. To byla nová zkušenost. Pak takových věcí v podobném duchu vyšlo, třeba Limp Bizkit, kteří kombinovali rock s rapem. Na „Carved In Stone“ jsme měli šílený rozpočet. každý den jsme vypili hrozně chlastu a vyhulili spoustu trávy. V tom stavu jsme natáčeli a Dust Brothers to všechno pospojovali do skladeb. Já měl kamaráda Brenta Woodse, který mi dlužil nějaké peníze a já ho nechal, aby mi to splatil tím, že do skladeb natočil kytary. Pak se k nám přidal a tvořil s námi desku. V té době onemocněla Vincova dcera a během nahrávání zemřela.To bylo i pro nás hodně těžké, protože jsme Vince měli opravdu rádi, což se u mě nezměnilo dodnes. Navzdory tomu, co o něm lidi říkají, je to skutečně dobrý člověk. Po tom, co jeho dcera zemřela, za mnou přišel a napsali jsme skladbu „Skylar Song“, kterou jsme nahráli a doplnili na desku. Byla to pro mě velká čest, že si k tomu vybral mě. Tenkrát to byl chaos, procházeli jsme si spoustou věcí, drogy, chlast, smrt Skylar, ale i tak na tu nahrávku vzpomínám moc rád
V polovině devadesátých let se do Evropy dostala zpráva o konci sestavy Vince Neil Bandu. Údajně proto, že jste se s Vincem poprali v zákulisí a on turné musel dokončit s muzikanty z kapely Slaughter. Je tahle informace pravdivá nebo šlo jen po fámu?
Je to víceméně pravda, stalo se to v New Yorku. Byli jsme mladí, hodně jsme chlastali a nebyli jsme na tom psychicky zrovna nejlíp. A tak, i když jsme byli nejlepší kamarádi, jsme se pohádali. Nejhorší je, že já můžu za to, že jsme se druhý den neudobřili. Znáš to, vzbudíš se, jdeš za kámošem, řeknete si, že jste byli ožralí a že jste to tak nemysleli. Ale já jsem okamžitě odešel z celého turné a s Vincem pak nemluvil deset let. Zpětně toho hrozně lituju, protože to mohlo být deset let dobrého přátelství. Ale to už je pryč, s Vincem jsme dnes kamarádi.
Pak jsi začal spolupracovat s velice výrazným zpěvákem losangeleské scény Stephenem Pearcym z Ratt. Jaký byl největší rozdíl v práci s Vincem a se Stephenem?
Rozhodně to není nic proti Ratt, ale Vince byl z Mötley Crüe a ti měli vždycky publikum plné holek, třeba klidně i devadesát procent. S Vincem to bylo hodně o holkách, v Ratt jsem byl asi šestnáct let, a upřímně, největší rozdíl byl asi ve mně. Protože jsem se za tu dobu hrozně moc posunul. Někdy kolem pětadvaceti jsem se přidal k Vincovi a byl jsem hrozně na holky. Skrze působení u Vince jsem se poznal se svou manželkou, takže když jsem se připojil k Ratt, byl jsem už klidnější. I kluci měli své domovy, ženy, děti a tak. V Ratt jsem se cítil tak stabilně, že jsem začal řešit svoje problémy z dětství a mindráky, prostě to pro mě bylo období mentálního růstu. Ale na obojí působení vzpomínám moc rád, nedávno jsem si zase zahrál se Stephenem Pearcym.
V Ratt jsi působil dlouhou řadu let. Když jsi v roce 2012 odešel, spustilo to řetězovou reakci a kapelu postupně opustil jak Bobby Blotzer, tak i Warren DeMartini a Carlos Cavazo. V čem byl problém, že se celá sestava, která natočila skvělé album „Infestation“, rozpadla?
Nemyslím si, že je nějaké tajemství, že se kluci v Ratt zrovna moc nemilují. V osmdesátých letech se jim dařilo, ale později trošku zahořkli a kvůli tomu, co se dělo pro ně bylo těžší si navzájem věřit. V letech 1996 až 2011 byli tak nějak schopní spolu existovat, i když neříkám, že to bylo jen díky mě. Jejich dramata se mě až tak moc netýkala. Všichni měli dobré úmysly, ale už se toho stalo tolik, že tohle nedokáží vyřešit. Jako fanoušek bych nechtěl nic jiného, než aby se původní členové, tedy ti, co žijí, dali znovu dohromady, ale nevím. Jsou to dobří kluci, ale tohle asi už nezvládnou.
|
