Otázka kytarového postu se u Dokken vyřešila docela jednoduše. Už v dobách „Erase The Slate“ přivedl Jeff Pilson do studia dosud neznámého muzikanta Jona Levina, který se podílel na skladbě „Dancin` (The Irish Song)“. Ač byla z desky vyřazena a Pilson brzy Dokken opustil, Levin už kontakt s kapelou neztratil. Neměl mnoho zkušeností, ale jeho hra byla na tak vysoké úrovni, že mu Don po epizodách s Rebem Beachem, Johnem Norumem a Alexem De Rossem nabídl uprázdněný post. Levin jej okamžitě přijal, i když v užších kruzích kolem kapely panovaly pochybnosti, zda se nezkušený muzikant se svou úlohou vyrovná. Předtím, než Levin vstoupil do řad Dokken, měl za sebou pouze jedno skutečně profesionální angažmá, a to už v osmdesátých letech. Tehdy vyhrál konkurz na kytaristu německé kapely Warlock, která se však záhy rozpadla a Levin plynule přešel do doprovodné kapely zpěvačky Doro Pesch. S ní natočil sólový debut „Force Majeure“, aby pak hudbu pověsil na hřebík. Dokonce uvažoval o tom, že definitivně. Světu vládl grunge a to byla hudba, kterou Levin ze srdce nenáviděl. Kdyby nedošlo k setkání s Pilsonem, věnoval by se dnes pravděpodobně výhradně právničině, kterou v devadesátých letech vystudoval.
V Dokken se stal platným hráčem, přestože o charismatu, jakým disponuje George Lynch, se hovořit nedá. Stejně jako o přínosu kapele, který byl v porovnání s Lynchem sotva poloviční. Dokken však chtěl klid a ten mu inteligentní a tichý Levin zaručit mohl. Jenže když je v téhle partě klid, většinou to nevěstí nic moc dobrého, protože Dokken jsou typem kapely, která potřebuje pracovat pod permanentním tlakem, jen tehdy se z její tvorby dá vymáčknout silné album. Jen si vzpomeňme na osmdesátá léta, tehdejší desky jsou skvělé hlavně proto, že se Dokken i Lynch prali o každý milimetr pozornosti, čímž se jejich hudba stala energickou a strhující. To vše zmizelo s Lynchovým odchodem (možná už i předtím) a Dokken začali točit alba bezpečná, stylově taková, jaká chtěli staří příznivci, ovšem slabší, než byla klasická díla. Týkalo se to „Erase The Slate“ i „Long Way Home“, týkalo se to i „Hell To Pay“, která se znovu snaží vrátit k hardrockové podstatě (s občasným odleskem alba „Dysfunctional“) kapely, ale s tím, že zní jako dílo muzikantů, kteří mají svůj zenit dávno za sebou.
Není to vina Jona Levina, ten na desce odvádí dobrou (kytarovou) práci, ale spíše je to o tehdejším přístupu ke skládání. Dokken během několika let pozbyl oba důležité parťáky z osmdesátých let, kteří mu kdysi pomáhali vytvořit nezaměnitelnou stylovou symbiózu. Zůstal Mick Brown, jenže ten vždy platil za nejméně aktivního skladatele, a proto se do věci vložil jak John Levin, tak i zpěvák Kelly Keeling, který u Dokken ještě chvilku zůstal po epizodě s Johnem Norumem, kterého léta provázel na sólové dráze. Jenže Brown, Keeling ani Levin nebyli Lynch s Pilsonem, spíše patřili mezi muzikanty, kteří skládají podle toho, co po nich žádá jejich šéf, v tomto případě Don Dokken. Keeling i Levin měli dobře nastudovaná stará alba, aby věděli, jaké nápady mají Dokkenovi předložit. „Hell To Pay" tak spíše připomene Donovu sólovou práci (odkazuje i na „Up From The Ashes“), i když v roce 2004 byly její hroty otupeny a hudba pozbývala někdejší energii.
Dokken se v případě „Hell To Pay“ snažil přijít s albem, které především nemělo urazit či odradit staré fanoušky, ovšem nezanl staré přísloví, že do jedné řeky nelze vstoupit. Pryč jsou časy „Under Lock And Key“ a „Back For The Attack“, tak silné nápady, které by koketovaly s nakažlivou atmosférou „Hell To Pay“ neobsahuje. I když kapela zvedá hlavu ve výborných „Don`t Break Me Down“, „Better Off Before“, „I Surrender“, či baladické „Care For You“, zabijí tyto tendence podivná produkce, pod níž se podepsal Don, a zejména suchý zvuk, který se na jednu stranu snažil být moderní (to také není to pravé pro skladby Dokken), na stranu druhou ubíjela jeho jednotvárnost, čímž se ztratilo podstatné procento energie. To se odráží zejména v tvrdších skladbách „Haunted“, „Care You See“, či „Prozac Nation“, které by chtěly být palivem alba, jeho tvrdým jádrem, ovšem tato snaha naráží na skutečnost, že Dokken v nich zní jako parta veteránů, hardrockových dinosaurů, kteří zapomněli, jaký se píše rok.
Rádoby moderní tendence zastupuje jiný druh kompozic, v nichž se Don obrací do devadesátých let a ještě vybírá drobečky po hostině grunge a alternativního rocku, což se (stejně jako v případě „Long Way Home“) jeví jako největší slabina desky, navíc v době, kdy grunge byl na smetišti dějin a všeobecně se vědělo, že to nebyl takový zázrak, jak jej prezentovala média. Takovým stylem Dokken vedou úvodní „The Last Goodbye“, jenž patří mezi nejslabší věci desky, stejně jako utahaná, alternativou prosycená „Letter To Home“, či dva těžkoprdelaté kousky „Escape“ a „Still I`m Sad“, které ukazují, že Dokken nejsou tak žhavá kapela jako kdysi a že jim uniká i doba, které by se chtěli zachytit. V roce 2004 paradoxně měli větší šanci na úspěch, kdyby se vrátili s co nejčistším a nejklasičtějším materiálem, což se však nestalo. „Hell To Pay“ je jen další album, dokumentující druhou fázi Dokken, jež je lemována deskami, které vždy stály o několik kroků za klasikami. Jako kdyby z kapely zmizelo nadšení a zůstali jen tři chlapi s unaveným principálem.
Kupodivu se sestava konsolidovala. Jestli Dokken v posledních letech nebyli schopni natočit jedinou desku bez změny v obsazení, teď se zdálo, že je všechno v pořádku. Dokken se i přes pouze lehce nadprůměrná alba posledních let usadili na pozici, v níž respektovali přechod z hal do větších klubů, kam zbytky fanouškovské armády chodily zejména na staré hity. Ty kapela i Don podávali přesvědčivě, ale otázka, koho vůbec zajímá nová tvorba a zda je ještě třeba, byla stále palčivější.
|
