Restartovat hudební kariéru krátce před sedmdesátkou není žádná sranda a Robin McAuley o té řeholi moc dobře ví. Ne každému se restart povede a řada umělců, hrajících si na věčné mladíky, působí ve vyšším věku už docela trapně. To se McAuleymu naštěstí vyhnulo, tohle riziko dokáže eliminovat hlasem, který nepozbyl snad ani promile toho, díky čemu byl v osmdesátých letech považován za takřka ideálního hardrockového pěvce. Nebyl nikdy skladatel vlastní tvorby a když vyschla autorská studna Michaelovi Schenkerovi, s nímž prožil nejúspěšnější období, byl konec i s jeho kariérou. Ale byl to zase Schenker, který po dvaceti letech vytáhl McAuleyho (už jako důchodce) znovu na scénu. A zdálo se, že stejně silného jako byl v době, kdy rockovou hudbu opouštěl, aby se věnoval rodině a dodělal si vysokou školu. Obnovenou spolupráci McAuleyho a Schenkera fanoušci chválili, i když bylo jasné, že jen recykluje to, co oba dokázali před řadou let.
Slušné hodnocení se dostalo i zpěvákovu sólovému comebacku „Standing On The Edge“. Deska byla McAuleymu vyloženě psána na tělo a práce na ní sedla jak jemu, tak zásadnímu autorovi Alessandrovi Del Vecchiovi, která odvedl nečekaně vysoký nadstandard. McAuleymu dokázal napsat skladby přímo na tělo, a i když je ošetřil typicky sterilní produkcí a odosobněným zvukem, navazovala „Standing On The Edge“ na to, kvůli čemu byl irský zpěvák uznáván v osmdesátých letech. I když si pak znovu odskočil k superskupině Black Swan, kterou má spolu s kytaristou Rebem Beachem (Whitesnake, Winger), basistou Jeffem Pilsonem (Foreigner, ex-Dokken) a bubeníkem Mattem Starrem (Ace Frehley, ex-Mr. Big), s níž vydal dvě nadprůměrná díla, sólová kariéra zůstala na pořadu dne. Stále pod křídly vydavatelství Frontiers Music a stále za dohledu Del Vecchia. Otázka je, zda to je dobře. Zda to McAuleyho nedegraduje na pouhého interpreta nezměrných Del Vecchiových ambicí, který z kdysi slavné hardrockové scény vyzobává jedno respektované jméno za druhým.
Tentokrát to taková sláva jako před dvěma lety není. Forma zůstala stejná a Del Vecchio McAuleyho drží přesně u toho, co zpěvákovi jde nejlépe, jenže o nějakých euforických stavech posluchačových nemůže být ani řeč. Před dvěma lety převládalo nadšení nad tím, že se McAuley po letech vrací k sólové tvorbě a neomezuje se jen na štěky po Schenkerově boku, což dokázalo zastínit fakt, že deska využívá řady stylových klišé a některé nápady nejsou úplně z nejlepších. Jako celek to fungovalo. S novinkou „Alive“ to je horší. Del Vecchio ji za McAuleyho účasti vytvořil z naprosto stejného těsta, což je fakt, který z „Alive“ nemůže dělat album lepší, nebo alespoň stejně dobré, jako byla deska předchozí. Bylo by nespravedlivé tvrdit, že se zde nenachází dobré skladby, zejména v první polovině desky se daří očekávání naplňovat. Jenže ani v těchto místech, která lze označit za „docela silná“, to také není na vyskakování do nebes.
Co se kromě znovu přesvědčivého McAuleyho na albu povedlo? Zejména dvojice skladeb „Dead As A Bone“ a „Blessed Me Father“, které zakryjí mírné rozpaky nad otvírákem v podobě titulní „Alive“, a společně s výživnou „Stronger Than Before“ ze závěru desky jsou tím nejlepším, co letos McAuley nabízí. I když nepřinášejí nic převratného, alespoň ukazují, že zpěvák má i se sedmdesátkou na krku dostatek energie, i co se melodických nápadů týče. Jenže silných skladeb je o poznání méně než na předchozí desce, o starých albech s Michaelem Schenkerem ani nemluvě. Del Vecchio hraje na jistotu a tvoří podle toho, co by se starému fanouškovi mohlo líbit nejvíce, ale tato taktika prostě není šťastná. Výsledkem je řada průměrných věcí, které mají jeden jediný plusový bod - jsou žánrově v pořádku. Nic víc v kompozicích „Feel Like Hell“, „Fading Away“ či „Who I Am“ hledat nelze. Hůře jsou už na tom jen „The Endless Mile“ a „My Only Son“, v nichž selhává i největší deviza alba, McAuleyho hlas, který není bez limitu, a v těchto skladbách jej Del Vecchio nutí do takových výšek, kde mu to vůbec nesluší.
„Alive“ zasytí méně náročné McAuleyho fanoušky. Takové, kterým postačí, že slyší zpěvákův specifický hlas, ovšem už tolik nehledí na kvalitu skladeb. Pořád můžeme mluvit o albu, které lze považovat za nadprůměrné, ale pokles oproti „Standing On The Edge“ je místy docela znatelný. McAuleymu by určitě pomohl únik z Del Vecchiových osidel a větší tvůrčí svoboda. Otázka je, zda by si s tím poradil, kdyby stál výhradně na vlastních nohách.
|
