Dokken slavili třicet let na scéně a to byla doba, kdy už byli odsunuti mezi dinosaury s nelichotivým dovětkem, že už nejen nemají co říct, ale nejsou schopni navázat na někdejší formu a úspěch. Tomu nahrávala skutečnost, že alba po comebacku (a to včetně „Dysfunctional“) nemohla konkurovat svaté trojici (pro někoho čtveřici) z osmdesátých let a potácela se v pásmu průměru. Tu lépe, tu hůře, ale vždycky jen staré fanoušky utvrzovala v tom, že tak dobře, jako bylo v osmdesátých letech, už nikdy nebude. Nepomohly ani četné personální změny, zejména na kytarovém postu, přičemž bylo nad slunce jasnější, jak moc důležitým členem byl v dávnověku George Lynch. O comeback ale nestál on ani Don Dokken, který tvrdil, jak moc pevná je sestava, v níž našel místo jak basista Barry Sparks, tak kytarista Jon Levin. Skutečnost, že do studia vkročila znovu nezměněna, tomu lehce nasvědčovala. Jen bylo třeba setřást pachuť neúspěchu předchozích desek.
„Musel jsem se vrátit ke starému způsobu myšlení,“ řekl 2008 Don, „to znamená, že jsem se soustředil na to, abych fanouškům dal klasickou nahrávku Dokken. To bylo to, co chtěli.“ Návrat k nejtradičnějšímu zvuku, k albům „Under Lock And Key“ a „Back Fo The Attack“ se stal středobodem práce Dokken. Don neměl moc na výběr. Dávno sundal růžové brýle, Dávno poznal, že na koncertech jsou nové skladby odmítány a fanoušci vyžadují zejména staré hity. Chtěl ještě jednou vstoupit do staré řeky, chtěl se alespoň pokusit napsat nové skladby, které by se mohly zařadit mezi ty, jimiž získal v osmdesátých letech největší úspěch. Věřil, že to dokáže bez Lynche i Pilsona. Důležitým parťákem se mu stal Jon Levin, který přesně pochopil principálovo uvažování a začal Donovi servírovat jednu skladbu za druhou, z kterých kromě staromilského přístupu bylo možné vyčíst i jeden neduh. Malou dávku invence. Jak v melodiích a aranžích, tak i v kytarových postupech, které toho Lynchovy hodně dlužily. Na druhou stranu vznikla nejlepší a nejtypičtější nahrávka Dokken od osmdesátých let.
Symbolický návrat do předposlední dekády dvacátého století je patrný už z názvu, totožný nesla jedna ze skladeb ze slavné „Under Lock And Key“. I obal odkazuje na dávnou dobu, ale směřuje spíše k albu „Back For The Attack“, a tím je definitivně řečeno, že „Lightning Strikes Again“ cílí především na tyto dva bestsellery. Vyrovnat se jim nemůže a vinu na tom nenese ani tak Levin, který odvedl kus dobré práce (ač musel hodně opisovat od Lynche), ale spíše Don, který na albu působí oproti starým časům trochu unaveným dojmem. A pak jsou tu také skladby… Jimi v nejlepších chvílích dokáže „Lightning Strikes Again“ konkurovat starým deskám, jenže tyto momenty se nepodařilo natáhnout na celou plochu desky. Dokken vysází trumfy hned v úvodu, v němž vypálí skvělou „Standing On The Outside“ a „Give Me A Reason“, které by se v klidu mohly objevit i na klasických albech a nestály by tam jako chudí příbuzní. Kdyby se v tomto stylu odehrávala celá deska, bylo by zaděláno na senzaci. Jenže forma v dalších věcech začíná kolísat.
Po výborné „Heart To Stone“ dostane prostor bubeník Mick Brown a jeho jediný autorský příspěvek „Disease“, který však jako první ukáže, že euforie, která zavládla při prvních třech skladbách, nemusí být tak velká. Na vrchol se Dokken vrátí s překrásnou baladou „How I Miss Your Smile“ a udrží se na něm ještě s „Oasis“, „Point Of No Return“ a s přivřením obou očí i s baladou „I Remember“. Pak se věci začnou kazit. „Judgement Day“, i přes dobré melodie a nápadité kytarové vyhrávky, ukáže nemilou skutečnost, že hlas Dona Dokkena pomalu ztrácí na své síle a podmanivosti, vysoké tóny se neobejdou bez problémů, které se nedají skrýt ani za studiovou techniku. Poslední část desky od skladby „It Means“ působí jako nastavovaná kaše, zejména „Release Me“ je těžce podprůměrná a kazí výsledný dojem z alba. Stačilo málo a deska mohla být kapelní klasikou, její tvorbu a realizaci Dokken vzali za ten správný konec. Jenže pár méně vydařených skladeb a mírné zklamání nad Donovým výkonem tomu brání, ačkoli v případě „Lightning Strikes Again“ máme co do činění se silnou deskou, která v postcomebackové kariéře Dokken není samozřejmostí.
Ocenili to i fanoušci a kapelu po dlouhých dvanácti letech vrátili do oficiální americké hitparády. Byl to jen jeden výkřik do tmy, Dokken nedokázali (oproti minulosti jen dílčí) úspěch využít. Když jim klaplo turné po boku Poison, což se rovnalo návratu do velkých arén, byla kapela rozklížena na dvě poloviny. Jednu tvořil Don a kytarista Jon Levin, druhou basista Barry Sparks a bubeník Mick Brown. Místo nich na cesty vyjel nový basista Sean McNabb (ex-Great White) a bubeník Jeff Martin, jenž hrával s losangeleskými metalisty Racer X. Ten se v sestavě příliš neohřál, Don nebyl spokojen s jeho výkony a pro zbytek koncertů jej nahradil člen House Of Lords B.J. Zampa, jenž přepustil místo starému parťákovi Brownovi, kterému dvouleté trucování v doprovodné kapele Teda Nugenta stačilo. Jenže ani on v sestavě nevydržel do dnešních dnů…
Dnes jsou Dokken jen odleskem toho, co představovali v minulosti. I když se do jejich řad vrátil George Lynch, jenž se objevuje v roli stálého hosta, rozčarování panuje zejména nad výkony sedmdesátiletého Dona, který se poslední roky potýká s řadou zdravotních problémů. Poslední album „Broken Bones“, které vyšlo už před jedenácti lety, bylo navíc nejhorší deskou, jež pod jménem Dokken vyšla. Současnost, v níž se koncerty kapely dají označit jen jako nostalgické akce a další deska v dohlednu není, nezmění nic na tom, co kdysi kapela znamenala. Přestože doba její největší slávy už pětatřicet let pryč, zní staré desky pořád čerstvě, hitově a energicky, což z Dokken oprávněně udělalo už dávno legendu.
|
