Když dva zásadní a nejdůležitější členové Paradise Lost, zpěvák Nick Holmes a kytarista Greg Mackintosh, založí nový projekt a pojmenují jej Host, většina fanoušků britské doom/gothicmetalové legendy ví, kolik udeřilo. „Host“ je dodnes nejdiskutovanější a nejkontroverznější část kariéry těchto Britů, až je s podivem, že se k ní Holmes s Mackintoshem tak vehementně hlásí. Navíc, když léta tvrdili, že se jednalo jen o úkrok stranou, slepou vývojovou větev, protože z cesty, kterou se v roce 1999 „Host“ vydala, Paradise Lost brzy zběhli zpět a vrátili se k metalovějšímu zvuku. Že se k tomuto experimentu vrací, je o to podivuhodnější, že v roce 2015 muzikanti dokonali cestu proti proudu času a skončili přesně tam, kde kdysi začali, u klasického doom/death metalu osmdesátých let, až někde u debutu „Lost Paradise“, čímž popřeli to, oč se zejména deskou „Host“ snažili.
Na druhou stranu současné počínání Holmese a Mackintoshe ukazuje, že pánové jsou nostalgici par excellence. Moc dobře ví, že návrat k „Host“ by jim v rámci Paradise Lost neprošel, protože tato deska znamená největší propadák v jejich kariéře. Ovšem jak krotit choutky po něčem, co kdysi chutnalo (alespoň jim samotným) tak sladce? Založením projektu nového, v němž by se vlk nažral a koza zůstala celá. Taktně, mimo svět Paradise Lost, ovšem se statečným přihlášením se k dosud ožehavému tématu. Vlastně na to muzikanti šli hodně mazaně, protože debutovým albem „IX“ cílí naprosto jasně na menší skupinku starých fanoušků, kterým byly experimenty druhé poloviny devadesátých let po chuti. Kromě typického synth popu, kterým kdysi deska „Host“ šokovala, recyklují Mackintosh a Holmes i výraz alba „One Second“, ač bez zjevné hitové lehkosti. I tak je ale šance na oslovení fanoušků „elektronické“ éry docela velká.
Debut Host „IX“ není čistě synthpopové dílo, jako byla deska z roku 1999, směřuje spíše ke gotickému rocku osmdesátých let, který nese silnou příchuť temného synth popu a lá Depeche Mode. V tomto ohledu má blíže k „One Second“, ovšem celková atmosféra odkazuje na „Host“, takže „IX“ nejvíce zní jako bájné album, které kdysi mělo vyjít mezi oběma deskami, snad někdy v roce 1998, nicméně zůstalo ležet na dně šuplíku a světlo světa spatřuje až nyní. V moderním pojetí, s rozvážnými uměleckými výkony a hrubším Holmesovým hlasem. Je propracovanější a aranžérsky dotaženější, než tomu bylo u původní nahrávky „Host“, necílí však na konkrétní hitovost a na první dobrou jako tomu bylo u „So Much Is Lost“, „Permanent Solution“ či „In All Honestly“, zde za srdce nechytne žádná skladba. Vnitřní síla nových kompozic se začne projevovat velmi záhy. S temnotou jako společným jmenovatelem, s Depeche Mode jako neutuchajícím proudem inspirací, a s nadhledem, který je muzikantům ve věku Holmese a Mackintoshe vlastní.
V druhé polovině devadesátých let se potlačovala Mackintoshova kytara v Paradise Lost na minimum, zde však své místo má. Greg většinou nemaluje specifická, čarokrásná sóla, dodává spíše akustické vyhrávky, či sem tam skladbám poskytne svůj valivý, doomový styl, to vše jen pro dokreslení atmosféry, protože většinu hudební práce obstarají syntezátory. Ty táhnou oba muzikanty do hájemství Depeche Mode, jejichž vlivy se proplétají nejvýraznějšími věcmi „Tomorrow`s Sky“, „Divine Emotions“, „A Troubled Mind“ a „Inquisition“, které zařazují velmi rychlou zpátečku do minulosti, do dob, kdy byli Paradise Lost bráni za jednu z nejdynamičtěji se rozvíjejících kapel rock/metalové scény. „IX“ díky tomu zní jako příjemně pojaté retro, ovšem to mu neubírá nic na půvabu. Obzvláště, když oba muzikanti občas využijí i jiných spojnic z minulostí, protože úvodní „Wretched Soul“ a „My Only Escape“ s docela slušným úspěchem pocitově teleportují z dob alba „Believe In Nothing“. To je koření, které „IX“ dává chuť a šmrnc, i přes několik skladeb, které jsou přece jen o fous slabší (jmenovitě „Hiding For Tomorrow“ a „Instinct“), kvůli čemuž deska stojí kousek za výsledkem předloženým v roce 1999, který posloužil jako prvotní mustr.
Návrat k „Host“ (hlavně symbolicky) je pro Mackintoshe a Holmese velký výzva, přestože se nedá říct, že by „IX“ přímo pokračovala v tehdejší práci, neúspěchem rychle ukončené. Ty, kteří mají tuto odvážnou epizodu v kariéře Paradise Lost rádi, uspokojí album mnohem více než to, co poslední desetiletku tvoří Holmes s Mackintoshem jak v rámci své kapely, tak v různých bočních projektech. Je to návrat k něčemu, co mělo kdysi smysl a vlastně má i dnes.
|
