S covery by se mělo zacházet opatrně. Jinak můžete dopadnout jako francouzská kapela Black Hole, z jejíž novinky „Whirlwind of Mad Man“ vám v hlavě nejsnáze uvízne předělávka nesmrtelné pecky od Iron Maiden „Fear Of The Dark“. Přitom z vlastního materiálu je celkem patrné, že od pět let starého debutu „Lost World“ udělali Black Hole docela slušný pokrok a ambice jim nechybí. V tomto kontextu je promoční žonglování s pojmy Stratovarius, Kamelot, Powerwolf, Nightwish, či Myrath dost zavádějící. Především proto, že od těchto kapel zpravidla dokážete od pasu vystřelit pár skladeb, které máte ve skladišti paměti natrvalo zapsané. U Black Hole tenhle stav nenastává, byť je otázkou, nakolik za to může trochu složitější struktura skladeb a nakolik prostý fakt, že Francouzi nemají talent k tomu dotáhnout do finále stoprocentně zapamatovatelný hit.
Což by s ohledem na fakt, že power prog Black Hole není kompozičně primárně o chytlavosti. vadit nemuselo. Ne, že by se jí Black Hole za každou cenu vyhýbali, ostatně využití bohatých kláves jako téměř dominantního nástroje k určité přístupnosti svádět může (krotitel černobílých klapek, novic Christophe Burghard, je zcela mužem na svém místě) a po jejich harmonických soubojích s melodickou kytarou se dá snadno sklouznout. Blok písní, odstartovaný položkou „Never Surrender“ s dramatickým úvodem, vrcholící povedeným halekacím motivem, uzavřený v energicky zpěvné „My Friend“ přitakává zmiňovanému reklamnímu taháku. Hlavním důvodem je, že vokální linky osobitého zpěváka Fabia Torrisiho v těchto skladbách zpružní, zprůhlední a ztratí určitou houževnatost (celkově by se přirovnávat dalo ke švédskému kolegovi Andreasu Stolzovi a jeho Hollow), s níž Black Hole občas zápolí (a v těžkopádné „Dark Horizon“, či ve zbytečně natažené „Deliverance“ dokonce prohrávají).
To ani v nejmenším nebrání tomu, aby si Black Hole o pozornost spolehlivě řekli a dokonce posluchače vybídli k tomu, aby jejich dílo měl chuť opakovaně a podrobně prozkoumávat. Přesně do okamžiku, kdy na něj vyletí dobře zpracovaná „Fear Of The Dark“, které dodávají klávesy velmi zajímavý rozměr, jež však nabídne bezprostřední srovnání, kterak je autorská ruka kapely občas strašně těžká. Dovětek v podobě „Dream On“ z dílny Aerosmith tenhle pocit ještě zdůrazní. Odhlédneme-li však od trochu zavádějících výpůjček, dá se říct, že Black Hole se vytasili s velmi solidním albem.
|
