Progresivní metal má spoustu podob. Může být melodický jako v případě Dream Theater, nebo drsný a tajemný, jak dokazují starší alba Opeth. Především je ale hravý, nespoutaný a barvitý. 25. února v Paláci Akropolis to hudebními barvami hrálo naplno. Sestava slibovala progové orgie a tak není divu, že Akropolis bylo téměř plné.
Jako předkapela se představili Američané Cryptodira, kteří prozatím příliš známí nejsou, ale jak ukázal jejich set, může se to změnit. Kapele nechyběla energie a nadšení. V hudbě se střídaly drsné math metalové pasáže s velmi jemnými prog rockovými. Zpěvák Scott Acquavella střídal řev s čistým zpěvem (ten nebyl vždy stoprocentní) a sekundoval mu i druhý kytarista Mike Monaco, jehož řízný a štiplavý řev dodával vystoupení pořádný říz. Cryptodira by se dala popsat trochu jako mix Between The Buried And Me a The Dillinger Excape Plan, což berte s rezervou, ale prvky obou kapel byly patrné. Nebylo to ještě zdaleka dokonalé, ale půl hodinka s Cryptodirou nebyla vůbec špatná.
Co-headline tour Between The Buried And Me a Haken znamenala, že obě kapely dostaly stejný prostor, nicméně jedna z nich stejně musela hrát dřív než druhá. V sedm hodin začalo vystoupení kultovních Between The Buried And Me. Na turné bohužel nemohl vyrazit kytarista Dustie Warring, a tak si skupina musela poradit jen s jednou kytarou. Ani to příliš nevadilo. Někdo si mohl přát tvrdší zvuk, ale Betweeni měli zvuk krásně čistý, takže jste si mohli vychutnat každý nástroj i zpěv Tommyho Rogerse. Kapela hrála především z poslední desky „Colors II“, ale show zahájila desetiminutovkou „Extremopile Elite“ z desky „The Parallax II: Future Sequence“. Divoké death metalové pasáže střídaly uvolněnější momenty a pořád se něco dělo, což je pro BTBAM signifikantní. První song byl ještě rozehřívací, v prvních minutách se ještě nejspíš ladil zvuk (kytara nebyla tolik slyšet). „Revolution In Limbo“ z posledního alba diváky načala pořádnými blast beaty a v jejím prostředku přišlo milé překvapení. Na pódium se vrátil Scott Acquavella a dal si s Tommym growlový duet. Prostředek setu patřil dvěma kouskům z desky „Coma Ecliptic“, ale poté se hrálo opět z nové desky.
Kapela neměla úplně možnost na pódiu dělat kdovíjaké kousky, ale především zpěvák Tommy Rogers se často odpoutal od kláves a šel prožívat hudbu na kraj pódia či burcovat publikum. To reagovalo velmi dobře a dle ohlasu Between The Buried And Me bavili. Však bylo také jejich jméno několikrát vyvoláváno. V závěru koncertu skvěle zafungovala hitovka „The Future Is Behind Us“ a poté především swingem ovlivněná „Voice Of Trespass“ z desky „Automata II“. To byla skutečně skvělá volba, protože tahle pecka rozvlní snad každého. Between The Buried And Me ukázali, že své velmi komplikované songy dokáží výborně předvést i naživo a jsou to fantastičtí muzikanti. Je zážitek je sledovat a každý nástroj si zaslouží ohromnou pochvalu. Kapela často ve své hudbě zkouší všemožné žánry, a i když se to zdá mnohdy až příliš bláznivé, dokáže skladby skvěle vygradovat.
Playlist: Extremophile Elite, Revolution in Limbo, Fix the Error, Never Seen/Future Shock, Dim Ignition, Famine Wolf, Bad Habits, The Future Is Behind Us, Voice of Trespass
Pódium bylo ozdobeno barevnou veselou plachtou, na níž se vyjímal nápis Haken. V košilích stejných barev se objevili angličtí muzikanti, kteří svou show rozpálili drtivými metalovými riffy songu „Prosthetic“ z alba „Virus“. Drtivá většina koncertu čerpala právě z této desky. Haken byli v trochu nezvyklé roli, protože jejich novinka „Fauna“ má vyjít teprve za pár dní. Kapela z nové desky zahrála trio songů, které fanoušci mohli znát z klipů. Nutno říci že „The Alphabet Of Me“, „Taurus“ i „Lovebite“ fungovaly naživo báječně a patřily k tomu nejlepšímu z celého setu.
Haken jsou moderní progovou kapelou a nebojí se ani moderních elektronických zvuků, silných popových prvků, to vše je podpořené masivními metalovými riffy. Zvuk měla kapela dobrý a čitelný. Zejména kytary, pokud se do nich hráči opřeli, doslova drtily. Djentové riffy měly pořádnou sílu. Přesto ozvučení nebyla tak čisté jako v případě Between The Buried And Me. Zpěvák Ross Jenkings zpíval jak o život, kouzlil ze sebe nádherné tóny, ale jeho tahání výšek mi zejména v druhé polovině setu docela vadilo. Škoda, že někdy Ross nezajede vícekrát i do jiných pěveckých poloh.
Haken se na pódium v pohodě vešli, ale prostor na nějaký velký pohyb neměli. To bylo dáno i rozestavěním, při kterém celý střed pódia patřil Rossovi a ten ho náležitě využíval (a došlo i na blikající brýle). Jinak kapela působila poměrně staticky. Skladba střídala skladbu, mezi nimi nebyly téměř žádné přestávky. Ross se do žádných promluv mezi songy nepouštěl, ačkoliv působil velmi sympaticky. Poslední třetina show patřila kompletně suitě „Messiah Complex“ a dle reakcí publika to byl skvělý tah. Ostatně i po koncertu lidé velmi hlasitě skandovali jméno „Haken“.
V deset hodin bylo hotovo. Kdo chtěl, mohl si ještě doplnit merch (chválím za pěkné motivy triček, mikin a překvapivě příjemné ceny) a pak do chumelenice venku. Všechny návštěvníky však mohl hřát zážitek z parádního koncertu plného nejkvalitnějšího prog metalu.
Playlist: Prosthetic, Invasion, The Alphabet of Me, Falling Back to Earth, Taurus, The Endless Knot, Lovebite, Carousel, Messiah Complex I: Ivory Tower, Messiah Complex II: A Glutton for Punishment, Messiah Complex III: Marigold, Messiah Complex IV: The Sect, Messiah Complex V: Ectobius Rex
|
