Pokud někdy byli The Rolling Stones nejblíž rozpadu, bylo to v roce 1973 v období alba „Goat Head Soup“, kdy se komunikace mezi jednotlivými členy kapely dostala na bod mrazu. Mick Jagger si hrál na primadonu a myslel si, že celý úspěch kapely je zejména jeho dílo, Keith Richards se propadal do hluboké drogové závislosti a kytarista Mick Taylor se cítil stále více izolovaný na svém postu, neboť ke skladatelskému procesu byl připouštěn velmi zřídka, a když už mu bylo dovoleno přinést nějaké nápady, bylo jeho autorství nemilosrdně děleno mezi Jaggera a Richardse. Pro mladého kytaristu, který přišel před pěti lety do The Rolling Stones plný ideálů a nadšený, že nastupuje do největší rockové kapely na světě, to bylo kruté vystřízlivění. Za pět let s Taylorem se kapela dokázala pozvednout z avantgardního balastu, do něhož zabředla s Brianem Jonesem a vytvořila nejlepší díla své kariéry. To všechno ale pomalu končilo, jelikož bylo znát, že síla The Rolling Stones slábne. Nelikvidovaly ji jen spory uvnitř kapely, ale i neustálé skandály a bulvární palcové titulky, které kapele začínaly přerůstat přes hlavu.
„Je to jen rock n`roll“, toto okřídlené motto, které uvedli v praxi The Rolling Stones, mělo značit jediné – „neberte všechno tak vážně“. Po deseti letech, kdy se věc kolem Stones stala mnohem větší, než se původně čekalo, a kapela dosáhla statusu hudebního božstva, ale vše začala požírat všeobjímající dekadence, bylo zapotřebí upustit páru. Jagger sice pohostinsky hrával s Bobem Dylanem, Davidem Bowiem a Ericem Claptonem, ale to neohrožovalo The Rolling Stones tak jako jeho někdejší filmové spády, které mu vydatně živily ego, z čehož ostatní členové kapely nadšeni nebyli. I díky tomu se začalo blýskat na lepší časy a rozhovory, které se začaly objevovat na začátku roku 1974, vyznívaly o něco optimističtěji. Když se stočily na téma nové desky, dokonce i nezúčastněným dojmem působící Richards vykazoval mírné známky nadšení. Mluvilo se o návratu ke kořenům, nová deska měla být počinem „vyloženě pro radost“, na kterém budou umístěny coververze oblíbených skladeb členů The Rolling Stones (i drobný koncertní příspěvek), stejně jako tomu bylo v případě prvních alb, vydaných v mnohem nevinnějších dobách. Do nich jako kdyby se The Rolling Stones chtěli vrátit. Vše ale dopadlo jinak, přestože myšlenka nekomplikovaného, uvolněného alba zahozena nebyla.
Bylo rozhodnuto, že album si bude produkovat kapela sama, tedy v zásadě Jagger s Richardsem, čímž se The Rolling Stones zbavili Jimmyho Millera, který s nimi byl od časů „Beggars Banquet“. „Myslím si, že úroveň naší spolupráce klesla, protože Jimmy si zvykl dělat jedno album Stones ročně a dělal to ze setrvačnosti,“ řekl k odchodu producenta Richards, „nadšení, které můžeš cítit z „Beggars Banquet“ nebo „Let It Bleed“, zmizelo. Zjistili jsme, že máme vlastní nápady a „Goat Head Soup“ nedopadla podle našich představ. Nechtěli jsme z toho obviňovat Jimmyho, ale bylo jasné, že přišel čas na změnu.“ Poprvé se Jagger a Richards na producentské židli představují jako The Glimmer Twins, ovšem zda tato změna byla ku prospěchu věci, je otázka velice diskutabilní. Kapela ji obhajuje, ale řada fanoušků má za to, že odchodem Jimmyho Millera skončilo nejlepší období The Rolling Stones, a deska „It`s Only Rock N`Roll“ představuje jen chabý dovětek za ním. Tak zlé to není, ale bylo znát, že zdánlivě nevyčerpatelná umělecká studnice kapely, se začíná blížit vyčerpání. I tak lze „It`s Only Rock N`Roll“ brát pořád jako velmi dobrou desku, která ke zlatému období patří.
Z desky přežila jen titulní věc s dovětkem „But I Like It“, která se stala jasnou klasikou a symbolem pravé podstaty The Rolling Stones. Za povšimnutí stojí mnohem více věcí, dnes už spíše zapadaných prachem času. I když úvod v podobě „If You Can`t Rock Me“ a coververze (snad jako pozůstatek původní myšlenky alba předělávek) „Ain`t Too Proud To Beg“ od The Temptations, sází spíše na tlak energie a rockovou tvář kapely, větší ambice zde nejsou. The Rolling Stones jako kdyby jen chtěli říct, že částečná jemnost a detailnost předchozího alba „Goat Head Soup“ je pryč a nastupuje syrová tvorba, ovšem výsledek je spíše průměrný. Nevýrazný začátek alba zachrání titulní věc, která je z podobného těsta jako první dvě skladby, ale The Rolling Stones se v ní nacházejí zase jednou v nejlepší skladatelské hodince, což z ní dělá jasný manifest rockového buřičství sedmdesátých let. O něco takového, i s podobně zamýšleným refrénem, se kapela pokusila v „Dance Little Sister“, ovšem výsledek je pouze poloviční a skladba se řadí k nejslabším věcem na albu.
Kupodivu je album silnější ve skladbách, které (alespoň částečně) odkazují k minulému počinu „Goat Head Soup“ nebo ukazují jemnější tvář The Rolling Stones. Velikou pozornost si zaslouží skladba „Time Waits For No One“, už jen pro svůj vzletnější charakter a epičtější rozměr. Podobný styl, i když v trochu bouřlivějším duchu, předvedla závěrečná „Fingerprint File“, další mistrovské dílo desky. Obě skladby The Rolling Stones natáhli na více než šest minut, což torpédovalo snažení o větší jednoduchost a úderný slogan, že „je to jen rock n`roll“, ovšem dlouhá stopáž byla opodstatněna výborným materiálem. Velice dobře zafungoval i výlet do světa reggae, Richardsova žhavá skladba „Luxury“, která si bere na paškál zhýčkaný život zazobanců, jimiž kytarista, pasující se do neústupného rockového rebela, pohrdal, aniž by si uvědomil, že skladbou napadá i Jaggera, který se mezi zhýčkané celebrity rovněž řadil. „Luxury“ působí jako roztomilé popíchnutí dvou starých brachů, kteří spolu dokázali dobýt svět. Méně působivé je balada „If You Really Want To Be My Friend“, v níž jako kdyby se ozývaly někdejší vlivy skladby „Moonlight Mile“ z alba „Sticky Fingers“, ovšem působící otřepaným dojmem, tolik vzdálené tři roky staré klasice.
Práce na „It` s Only Rock N`Roll“ dokázaly částečně (především u ústřední dvojice) zahladit stopy nevraživosti a neporozumění, které The Rolling Stones provázely předchozí rok. Místo v kapele si znovu našli i Bill Wyman a Charlie Watts, předtím takřka vyobcováni do role nájemných hráčů. I oni souhlasili s řadou hostů, kteří se na albu podíleli. Z nich můžeme jmenovat Davida Bowieho nebo bývalého kytaristu Jeff Beck Group a The Faces Ronnieho Wooda, jenž měl brzy svůj osud s The Rolling Stones spojit mnohem blíž, čemuž naznačovala dlouhodobější nespokojenost Micka Taylora s pozicí v kapele. Mick si dokonce pohrával s myšlenkou, že „Goat Head Soup“ bude jeho poslední album v řadách Stones. Na natáčení „It` Only Rock N` Roll“ dorazil, ale atmosféra při natáčení v době jeho přítomnosti v nahrávacím studiu byla tak dusivá, že bylo jasné, že k velkému třesku dřív nebo později musí dojít. Rozbuškou se stala skladba „Time Waits For No One“, která byla původním Taylorovým dílem, ovšem jako bylo zvykem Jaggera a Richardse, autorství dvojice znovu připsala sobě. To byla poslední kapka do poháru kytaristovy trpělivosti.
„Pohádal jsem se s Mickem Jaggerem ohledně některých skladeb, u kterých jsem měl pocit, že bych měl být připsán minimálně jako spoluautor,“ vysvětlil konec u The Rolling Stones Mick Taylor. „V té době jsme byli docela dobří přátelé a na albu jsme dělali společně. Ale nakonec Mick a Keith nepracovali jako tým.“ Spoluautorství na „Time Waits For No One“ Jagger Taylorovi přiznal až v roce 1995, kdy uvedl, že kytarista „asi hodil pár takových akordů“. To už ale Taylor byl z The Rolling Stones dávno pryč. Co se mu nedá odpárat, je fakt, že s ním zažila kapela dobu největšího rozpuku, která pro ni byla stejně důležitá jako pro konkurenční The Beatles období let 1966 až 1969. Taylor v dalších letech zmizel ze světa rockových celebrit a dostál své pověsti plachého chlápka. V dalších letech vydal pár sólových alb, na tři sezóny se připojil k Johnovi Mayallovi, s nímž hrával před svým vstupem do The Rolling Stones a hostoval na albech Boba Dylana či Joan Jett. Dnes si čtyřiasedmdesátiletý muzikant spíše užívá důchodu a všetečným novinářům sem tam odpovídá na dotěrné otázky, jak to tehdy všechno vůbec bylo…
|
