„Mick nějakou dobu chodil kolem horké kaše a oťukával,“ popisoval prvotní koketérie s The Rolling Stones Ronnie Wood, „kdyby odešel Mick Taylor, přešel bys ke Stones, že jo? A já jsem řekl: Jasně, ale teď jsem u The Faces a nechtěl bych to míchat dohromady. Mick to chápal a říkal, že nechce, abych odcházel z The Faces. Řekl jsem mu, že až bude někdy v maléru, tak ať zavolá. Za několik měsíců později zazvonil telefon a na druhém konci drátu byl Mick: Jsem v maléru, řekl.“ Byl to Jagger, který 12. prosince 1974 ohlásil, že Mick Taylor už není členem The Rolling Stones. „Po pěti a půl letech chce Mick změnit prostředí, zahrát si s novými lidmi a pracovat na nových projektech. Přestože nás všechny mrzí, že odchází, přejeme mu hodně úspěchů a hodně štěstí.“ Takto shrnul Jagger Taylorův odchod a prohlášení doplnil tím, že kytarista odchází názorovým hudebním rozdílům. Po letech připustil, že vinu na jeho odchodu mohly mít i drogy, s nimiž Taylor často a rád experimentoval. Ani jeden ze zúčastněných nikdy nepřiznal, že by Taylorův návyk byl tak devastující jako v případě Keitha Richardse. Ten byl až po uši v heroinu. A nebyl sám, období skoro až fatální závislosti s ním sdílela i jeho družka Anita Pallenberg.
Není divu, že tohle nebylo nejlepší tvůrčí prostředí, už koncerty ukazovaly, že The Rolling Stones nejsou v optimálním stavu. Zády se k nim otočila i kritika, která trhala album „It`s Only Rock N`Roll“ na kusy, kapelu označovala jako dinosaury, kteří podstatné řekli už před lety a jejich budoucnost se vykreslovala v nejčernějších barvách. Co vlastně z The Rolling Stones v roce 1975 zbylo? Namachrovaný Jagger, myslící si, že je pupek světa, uražená rytmika Bill Wyman a Charlie Watts, která léta mlčky trpěla ústrky od mediálně protežovanějších členů, a Richards, který byl mimo jakoukoliv kontrolu a přimět jej k práci byla jedna z nejtěžších věcí, jakou kdy Stones zažili. To nebylo moc pohostinné prostředí k tomu, aby Ronnie Wood vstoupil do řad kapely. Do Mnichova, kde The Rolling Stones měli začít natáčet další album, s kapelou odjel, ovšem ne jako řadový člen. Spolu s ním do studia odcestovali i další kytaristé, Steve Marriott z The Small Faces, Peter Frampton z The Humble Pie či Wayne Perkins nebo Joni Mitchell. The Rolling Stones do svých osidel lákali i Jeffa Becka a Roryho Gallaghera, ovšem ti s díky odmítli. Věděli, že by vstoupili do kapely, které se předvídal brzký krach.
Nahrávání se táhlo a kapela v létě 1975 odjela na turné do Ameriky, na kterém chtěla fanoušky přesvědčit o tom, že stále má co říct. K natáčení se vrátila až v říjnu a rozhodně se nedá říct, že v lepším stavu. Jagger, označovaný jako jednoznačný vůdce, ještě netušil, kdo nastoupí na místo po Micku Taylorovi, protože námluvy s Ronniem Woodem nebyly tak žhavé, jak si mohl zpěvák přát. Mizérie, která v řadách The Rolling Stones vládla, se projevila i na materiálu alba „Black And Blue“, které ukázalo neblahou skutečnost, že nejlepší dny kapely jsou minulostí. Jestliže někteří fanoušci tvrdí, že skončili po „Exile On Main St.“, jiní že po „Goat Head Soup“, posledním albem, které se dá počítat do nejlepší éry (i když už s přimhouřením oka), je „It`s Only Rock N`Roll“, zejména proto, že „Black And Blue“ představuje až nečekaně kvalitativní sešup dolů. Možná se projevila skutečnost, že Mick Taylor byl pro The Rolling Stones mnohem důležitější, než si Jagger chtěl přiznat, možná byla kapela unavená po desetileté vyčerpávající jízdě a možná už skutečně patřila do starého železa. Ať se přikloníte k jakékoliv spekulaci, vždycky dojdete ke zjištění, že „Black And Blue“ je až nečekaně průměrná deska.
Odráží se na ní fakt, že Richards byl v době natáčení takřka permanentně mimo, ale zejména skutečnost, že skladatelské a produkční otěže musel více přebírat Mick Jagger. Ten nikdy nebyl rocker Richardsova střihu, spíše je považován za stylového chameleona, což jej pojí například s Davidem Bowiem. Kvůli Richardsově indispozici a Jaggerově větší angažovanosti, opouští album „Black And Blue“ rockovou podstatu The Rolling Stones a jde více komerčním směrem. Najednou jsou velice silně cítit vlivy funky a reggae, které dosud bývaly jen kořením skladeb, je zde znát lísání se ke světu disca, které pohřbívá rockové tendence některých věcí. Jsou tu jen tři skladby, které ukazují starou sílu The Rolling Stones. Za vydařenou lze považovat „Hand Of Fate“, s typicky drzou rockovou tváří ve stylu „Exile On Main St.“, či „It`s Only Rock N`Roll“, v níž nejvíce rezonují staří Stones, skvělou „Memory Motel“ s neopakovatelnou nostalgickou atmosférou, do níž zapadá i Jaggerův jedovatý projev a zaujme i balada „Fool To Cry“, která sice nemůže být druhou „Angie“ ani „Wild Horses“, ovšem jistou noblesu si v sobě stále nese. To je asi tak všechno…
Mizérii desky zastupují neslané nemastné věci „Melody“, „Cherry Oh Baby“, či závěrečná „Crazy Mama“, na níž se sázelo jako na černého koně alba, ale spíše jen odkryla skutečnost, že The Rolling Stones začínají být vyčerpanou kapelou, která, když sáhne ke své minulosti, dělá to neobratně a bez větší invence. Vrcholem nevkusu je zejména úvodní skladba „Hot Stuff“, nejtypičtější příklad pokleslého Jaggerova funky a pseudo disca, a to byla pro staré fanoušky rána mezi oči. Nejenže ze skladby zmizela veškerá stonesovská rebelie, „Hot Stuff“ jde spíše směrem hitparádových tendencí, což mohl být krok, který se kapele mohl vyplatit, ale nakonec jí takřka zlomil vaz, protože jako hlavní singl a otvírák alba „Hot Stuff“ na skalní fanoušky zafungovat nemohla. Dnes působí legračním dojmem, spíše jako kýčovitý dokument doby a jako artefakt, toho, jak moc byl Jagger lačný po úspěchu, i když tyto tendence maskoval za ušlechtilé řeči o umělecké svobodě a kompoziční volnosti.
„Black And Blue“ představovala v roce 1976 nejslabší album, které do té doby The Rolling Stones vydali. Nahrávka je neucelená, výrazově neukotvená a nevýrazná. Projevuje se na ní krize, ke které The Rolling Stones směřovali několik let, ale stále se jim jí dařilo oddalovat. Jenže bez výrazné kytarové práce (Taylor byl pryč, Wood ještě nebyl členem kapely a Richards byl uzavřený ve vlastním heroinovém pekle) se nepovedlo udělat dobrou, přesvědčivou desku. Více než co jiné charakterizuje „Black And Blue“ rozkladný proces, v němž se kapela nacházela a Jagger si to dobře uvědomoval. Musel napnout všechny síly pro to, aby The Rolling Stones zachránil. První krok bylo přemluvit Wooda, aby se stal pevnou součástí kapely a druhý přimět Richardse k tomu, aby začal něco dělat se zničující závislostí.
|
