Mick Jagger musel uznat, že album „Black And Blue“ nebylo úplně to pravé ořechové a na jeho účet zmínil i známou skutečnost, že The Rolling Stones ubývají síly. Změnit to měl fakt, že se členem kapely napevno stal Ronnie Wood, protože jeho dosavadní formace The Faces ohlásila na přelomu let 1975 a 1976 rozpad. Jeho trvalé angažmá byl první krok k nápravě škod, které deska „Black And Blue“ napáchala. Otazník stále visel na Keithem Richardsem, jehož závislost na heroinu byla alarmující a přestože byl kytarista stále uváděn jako spoluautor skladeb, skutečnost byla taková, že se kompozičního procesu v podstatě neúčastnil. Ani na koncertech to s ním nebyla žádná velká sláva, přestože si s sebou na turné vzal syna Marlona, kterému se chtěl věnovat místo věčného kolotoče shánění, nákupu a užívání drog. Toto předsevzetí brzy vzalo za své a pro Richardse se celé turné změnilo ve schizofrenní podnik, neboť před svým synem musel být za vzorného otce, ovšem ve chvíli, kdy se Marlon jen minutku díval jinam, už kytarista bodal jehlu do různých míst svého zhuntovaného těla.
Jeho stavu nepomáhal ani devastující vztah s Anitou Pallenberg a smrt jejich třetího dítěte, syna Tary, který v desátém týdnu života podlehl zápalu plic. Tato fatální událost byla poslední hřebíčkem do rakve jejich soužití, přestože je oba ještě čekal soud za držení a prodej drog, kvůli čemuž je v únoru 1977 zadržela policie v kanadském Torontu. Tato událost vyústila ve zdlouhavý soudní proces, v němž soudce rockovou hvězdu Richardse použil jako odstrašující příklad, avšak namísto vězení mu udělil jen roční podmínku, okamžitý nástup na léčení a nařídil i odehrání benefičního koncertu pro nevidomé. Tento rozsudek, společně s ukončením partnerského vztahu s Anitou Pallenberg, se dá považovat za okamžik, kdy Keith nastoupil dlouhou a strastiplnou, avšak očistnou cestu, která jej měla zbavit drogového návyku. S ním po smrti svého milence, teprve sedmnáctiletého Scotta Cantrella, jenž se zastřelil v jejich posteli, skončila i Anita, ovšem na ní heroin nechal trvalé šrámy, které vyústily v řadu zdravotních problémů, jimž tato múza Briana Jonese a posléze Keitha Richardse v roce 2017 podlehla. To jí bylo pětasedmdesát let a někdejší sexysymbol šedesátých let by v ní člověk hledal jen stěží.
V roce 1977 The Rolling Stones začínali zvedat hlavu, přestože hlavním tvůrčím tahounem byl (stejně jako u „Black And Blue“) pořád jen Mick Jagger. K novému materiálu přistoupil zcela jinak než k desce z roku 1976. Zpěvák byl vždy hudební vizionář, nikdy neměl zavřené oči a pečlivě se díval na to, co se děje na hudební scéně a trendy druhé poloviny sedmdesátých let mu uniknout nemohly. Byl tu hard rock, který se vyčerpával a ztrácel na síle, ale byla tu především mohutná vlna taneční hudby, která Jaggerovi učarovala. Viděl, že pro mladé lidi, zejména něžného pohlaví, je tento styl mocným magnetem, který je každý večer táhne na diskotéky a tam se chtěl s The Rolling Stones rovněž dostat. Ovšem s tím, že nehodlal zapomenout na to, že hraje především v rockové kapele. Když se rozhlédl pro rockové scéně, nemohla mu uniknout spoušť, kterou za sebou nechávaly punkové kapely. A to byl druhý proud, který jej silně přitahoval.
„Inspirací pro „Some Girls“ byl zejména New York a jeho scéna. Spousta taneční hudby, latinskoamerické taneční hudby. A pak tu byla punková věc, která začala v roce 1976. Punk a disco jely souběžně v jednom období, které tím bylo hodně zajímavé. Mnohem zajímavější než to, co přišlo potom,“ řekl k albu Mick Jagger. I když jeho tvrzení o spojení disca a punku vypadá na první pohled až úsměvně, forma, jakou to Jagger za Richardsova přispění udělal, je ohromující. Svým dílem odstartovali etapu nové vlny či post-punku se silným hitovým akcentem a rozhodným přihlášením se k vlastním rockovým kořenům. Výsledkem je jedno z nejlepších alb The Rolling Stones, které konkuruje dosud nedostižnému triumvirátu „Let It Bleed“, „Sticky Fingers“ a „Exile On Main St.“ Na to, v jakých troskách poslední roky kapela byla, je „Some Girls“, považováno za malý zázrak, který všem zúčastněným zachránil kariéru. Přitom před natáčením alba byl rozhodnuto, že deska se stane poslední nahrávkou The Rolling Stones, po které se kapela rozejde. Ovšem výsledek byl natolik přesvědčivý a úspěšný, že stonesovskou mrtvolu nadobro resuscitoval.
Vše odstartovala v květnu 1978 (v časech pomalu odeznívající punkové horečky) skladba „Miss You“, která The Rolling Stones ukázala v mnohem lepším světle, než tomu bylo u „Black And Blue“, přestože se rovněž jedná o tanečnější věc se silným vlivem funky, ovšem pečlivě ukotvenou na rockovém základu. Prim hrají kytary, protože novic Wood se chtěl předvést v tom nejlepším světle a i Richards, probírající se z drogových mrákot nechtěl být za toho, na něhož se bude ukazovat jako na nejslabší část celku. Díky tomu je deska kytarovější, což je její další velká deviza. Hned od začátku kapela rozjíždí hitový kolotoč, „Miss You“ tepe na tanečnější strunu, následující energická jízda „Where The Whip Comes Down“ je Jaggerovou odpovědí na punkovou revoluci a jasný důkaz toho, že The Rolling Stones ještě nepatří do starého železa, kam je právě povstalí punkoví hrdinové šmahem posílali, společně s tiskem, kterým byl v Anglii zcela nakloněn číratým individuím.
Üvodní dvě skladby působí tak kontrastně, zároveň ale mají v sobě odzbrojující přitažlivost v podobě nespoutané energie a hitovosti. Tím definují celou desku, jak The Rolling Stones proplouvají její stopáží, umně oscilují mezi jemnější, tanečnější tváří a divokou punkrockovou. Nečekaně vztekle kapela zní nejen ve „Where The Whip Comes Down“, ale i v „Lies“, „Respectable“ a „Shattered“, v nichž jako kdyby chtěla být odpovědí na Sex Pistols s „fuck off“ přístupem, ovšem s přehledem starých mazáků bez pistolovského neumětelství. Tanečnější složku kromě úvodní „Miss You“ zastupuje titulní „Some Girls“, která však - schována mezi ostré kytarové věci - působí spíše nenápadným dojmem. A je tu ještě třetí sorta skladeb, která stojí někde uprostřed mezi oběma nastíněnými tvářemi, která odkazuje zejména na starší tvorbu The Rolling Stones, zastoupená typicky povedenou countryovou baladou „So Far Away“, jež směřuje někam k albům „Beggars Banquet“ či „Let It Bleed“, ale především úchvatnou trojicí expresivních hitů, představujících Richardsovo zúčtování s nekalou minulostí v „Before They Make Me Run“, skvělou coververzí „Just My Imagination (Running Away With Me)“ od The Temptations a jednou z nejlepších věcí The Rolling Stones „Beast Of Burdon“. Všechny odkazují na dobu začátku sedmdesátých let, k albům „Sticky Fingers“, „Exile On Main St.“ a glam rockové „Goat Head Soup“ a spadají do kategorie kompozic, ovlivňujících rockové dění na západním pobřeží Spojených států z osmdesátých let.
Vzhledem k tomu, jak skvělý materiál „Some Girls“ obsahuje, možná nepřekvapí fakt, že se jedná o nejúspěšnější album The Rolling Stones a jediné dílo této party, které získalo nominaci na ceny Grammy. Ještě důležitější je fakt, že deska dokázala The Rolling Stones vrátit do pozic, o nichž si i kapela myslela, že jsou dávno ztracené. I díky tomu začínala budoucnost opět vypadat o něco slibněji, jak se dařilo odstraňovat z krve zbytky omamných látek, stoupala skladatelská a muzikální forma členů souboru a vracela se (alespoň na chvíli) původní soudržnost. Odepisovaná kapela znovu stanula na vrcholu.
|
