Vyprávět příběh hudební kariéry švédského kytaristy Yngwieho Malmsteena chce dávku trpělivosti. Je nanejvýš známé, že dnes už šedesátiletý muzikant je osobností vysoce kontroverzní, která zejména v osmdesátých letech vzbuzovala bezmeznou úctu, v letech devadesátých patřičný respekt, ale jak postupovaly roky nového milénia, stával se jeden z nejzručnějších kytaristů všech dob spíše karikaturou sebe sama. Nejen tím, že rezignoval na jakýkoliv vývoj, ale především kvůli tomu, s jakou až aristokratickou vznešeností o sobě dokáže mluvit, a to se dnes příliš nenosí. Může být pyšný na to, co za více než čtyřicetiletou kariéru dokázal, ovšem skutečnost, že její těžiště leží v osmdesátých letech už tak povzbudivá není. Tehdy byl Malmsteen jako zjevení, někdo, kdo kytarovou hru povýšil na další uměleckou úroveň a získal celosvětovou proslulost. Ovšem už na začátku kariéry jej provázela pověst egoisty a potížisty, s nímž nikdo nemůže dlouhodobě vyjít, což se v dalších letech potvrdilo. Důležitá je hudba a na tu Yngwie měl vždycky talent. Obzvláště, když padl do oka známému hledači kytarových talentů Mikeovi Varneymu a jeho společnost Shrapnel Records.

Varney Malmsteenovi na základě jeho dema „Powerhouse“ z roku 1978, které dorazilo do Ameriky, zařídil pracovní povolení a stáhl jej pod svá křídla. Musel mu najít kapelu, protože ještě nedozrál čas na to, aby Yngwieho představil jako sólového umělce, i když se o samostatné dráze uvažovalo hned od počátku spolupráce. Vše odstartoval inzerát v časopise Music Connection, v němž zpěvák Ron Keel hledal spoluhráče do kapely Steeler, která se předtím takřka rozpadla. Kromě basisty Rika Foxe, který právě končil u rozjíždějících se W.A.S.P., se v The Steeler Mansion (což byl malý kutloch na Sunset Boulevardu, kde se to hemžilo šváby a štěnicemi) objevil i mladý Švéd. Ten Keela a ostatní spoluhráče udivil svou technikou, v níž dokázal koncentrovat to nejlepší z Jimiho Hendrixe a Ritchieho Blackmorea, ale rovněž od prvního dne vyvstaly problémy, které značily, že spolupráce Malmsteena se zbytkem kapely nebude vůbec jednoduchá. „Yngwie okamžitě Rona urazil výzvou, aby skladby předělal do složitější formy, která by odpovídala standardům jeho hraní. Nemohli jsme uvěřit, co to od toho nového chlápka slyšíme,“ vzpomínal na první dny klasické sestavy Steeler Rik Fox. Mezi Yingwiem a zbytkem kapely vyrostla zeď a dokonce se uvažovalo o angažmá jiného kytaristy. Yngwie ale rezignoval a vzal na milost původní verze skladeb. Byl to jeden z mála kompromisů, které za svou kariéru udělal. ¨

Bylo třeba natočit desku, protože Steeler si získávali stále větší reputaci při žhavých koncertech (v domovském Los Angeles vystupovali s Quiet Riot, Vandenberg či dvojicí Hughes/Thrall), v nichž exceloval nejvíce Malmsteen. Proto si celou věc vzal na starost Mike Varney a se Steeler podepsal smlouvu, která kapelu poslala do studií Prairie Sun Recordings, padesát kilometrů severně od San Franciska. Tam na přelomu jara a léta 1983 vznikla jediná deska kapely, která je sice už pokryta vrstvou prachu, ale pro další kariéru Rona Keela a Yngwieho Malmsteena byla velice důležitá. Není tím nejlepším, co oba pánové natočili, odpovídá zejména době svého vzniku, se všemi tehdejšími klišé, ale kupodivu nezestárla tolik jako řada jiných alb americké rock/metalové scény. To je zásluha zejména Malmsteenova, protože v dobách Steeler byl obrovsky inspirativní a zručný kytarista, s dosud neslýchanou technikou, která kapele dávala náskok před konkurencí. Jak poznamenaly dobové recenze, album je zajímavé hlavně po stránce kytarové práce. Nečekaně velkou dávku vizionářství projevil zejména redaktor časopisu Metal Forces Bernard Doe, který napsal: „Nebýt Yngwieho talentu, tak je ta deska obyčejný průměr. Ale kupte si toto album, protože se stane sběratelským kouskem v nadcházejících letech, až bude Malmsteen uznán jako jeden z největších světových heavymetalových kytaristů.“ Tato slova brzy došla svého naplnění.

Debut Steeler není geniální či závratná práce, i když ve stylové škatulce, oscilující mezi hard rockem a heavy metalem osmdesátých let funguje stále docela dobře. Stylově je příbuzný k tomu, co v té době dělali Ratt, Quiet Riot, Armored Saint, Lizzy Borden, Malice nebo Bitch, s nimiž se kapela objevila před vydáním debutu na slavné kompilace Metal Massacre (tam se poprvé představila skladbou „Hit The Lights“ i Metallica), na níž se Keelova parta uvedla položkou „Cold Day In Hell“. Ta startuje i debutovou desku a ukazuje, co v kapele skutečně vězí. Malmsteen se zpočátku kupodivu drží docela zpátky a hraje pro dobro kolektivu, i když prostor pro kytarové sólo zužitkovává do mrtě a pere se v něm o pozornost každou vteřinu. V „Backseat Driver“ ustupuje suverénnímu výkonu Rona Keela, který svůj hlas tahá do vysokých tónů a Malmsteenova kytara jej v tom podporuje, aniž by s ním sváděla souboj. Tento trend podtrhuje i polobaladická „No Way Out“, což je typická glam metalová práce té doby a pravděpodobně největší potencionální hit alba.

Malmsteen ale brzy vystrčí růžky, svou typickou exhibicí, nejprve v jakémsi mexickém a poté v oblíbeném neoklasicistním stylu, tolik příznačném pro další léta, ozdobí první polovinu skladby „Hot On Your Heels“, čímž definoval, na jakých základech stojí jeho hra. Podobně pokračuje i v minutové „Abduction“, v níž jako kdyby se nemohl nabažit pocitu vlastní výjimečnosti. Je to ale zejména tento okamžik ve středu alba, který patří bez výhrad Malmsteenovi. Následující skladby, ať už „On The Rox“, „Down To The Wire“ nebo „Born To Rock“ jsou kapelním dílem, ve kterém se kytarista vrací k mustru ze začátku alba a hraje především pro dobro skladby. V „Born To Rock“ se nestydí pálit tak omšelé a klišovité riffy, že by si člověk ani nepomyslel, že někdy něco takového může vylétnout z nástroje švédského narcise. K poslednímu velkému výkonu se vzedme v závěrečné baladě „Serenade“, která není příliš zajímavá a mezi glam metalovými baladami jí nikdy nebudou patřit vysoké pozice, ale závěrečné sólo znovu poukazuje na Malmsteenovu výjimečnost.

Steeler příliš dlouho nevydrželi. Malmsteen nebyl s albem spokojený a v době vydání kapelu opustil. Spolu s ním odešel i basista Rik Fox, zatímco Keel s Edwardsem se ještě chvíli pokoušeli celou věc udržet při životě. Odchodem Malmsteena a Foxe ale Steeler hodně tratili, nástupci kytarista Mitch Perry a basista Ron Murray byli jen jejich stínem, ač se jednalo o velmi dobré hráče. Když i oni odešli (pár týdnů se na postu basisty objevil i Greg Chaisson, pozdější člen Badlands), byl konec na dohled a začátkem roku 1984 se tak stalo a Ron Keel založil kapelu novou, s úplně jinými hráči. To už Malmsteen opouštěl své další působiště, renomované Alcatrazz bývalého zpěvák Rainbow Grahama Bonnetta, aby se jednou pro vždy vydal na sólovou dráhu. Pro tu mu Steeler připravili takřka ideální podmínky.

www.yngwiemalmsteen.com

YouTube ukázka - Cold Day In Hell

Seznam skladeb:
1. Cold Day In Hell
2. Backseat Driver
3. No Way Out
4. Hot On Your Heels
5. Abduction
6. On The Rox
7. Down To The Wire
8. Born To Rock
9. Serenade

Sestava:
Ron Keel - zpěv
Yngwie Malmsteen - kytara
Rik Fox - baskytara
Mark Edwards - bicí

Rok vydání: 1983
Čas: 36:51
Label: Shrapnel Records
Země: USA
Žánr: glam metal/hard rock

Diskografie:
1983 - Steeler

Související články

Foto: archiv kapely