Že byl George Lynch vždy více než jen kytarista Dokken, kdysi v osmdesátých letech definující zvuk glam metalové kytary, je jasné. Od svých prvních krůčků na scéně byl experimentátor a jeho choutky nikdy nebyly zcela stylově ohraničené. Když pohlédneme na celou jeho kariéru, je jasné, že největší úsek slávy, tedy osmdesátá léta v řadách Dokken, byla jen jedna etapa jeho vývoje. Tehdy zcela bystře vycítil, že v glam metalu lze získat snadnou slávu a peníze, i když dnes etapu ohraničenou alby „Breaking The Chains“ a „Back For The Attack“ nepovažuje za nejlepší, jakou kdy prožil. Ač se oblékal jako typický představitel glam metalové vlny, na hlavě nosil natupírované háro a kovbojské boty patřily k jeho každodenní výbavě, dokázal všechno hodit za hlavu ve chvíli, kdy to vyšlo z módy. V obnovených Dokken v devadesátých letech se ukázal jako jednoznačný zastánce progresivní linie a byl iniciátorem změny zvuku, díky které deska „Shadowlife“ nesla jasný punc grunge a alternativního rocku.
A tak to pokračovalo dále. Lynch točil rockové desky (ať už pod svým jménem nebo pod názvem Lynch Mob, či některých dalších projektů), ale občas vyšel na svět s něčím takovým, jako byla v roce 1999 rapmetalová deska „Smoke This“, až starým fanouškům zdatně zamotal hlavu. A nepolevuje v tom dodnes, i když by se čekalo, že když mu táhne na sedmdesátku, bude se držet jako švec svého kopyta. Opak je pravdou, jeho nejnovější projekt The Banishment představuje nejméně typický materiál, s jakým kdy Lynch přišel. S klasickým světem tohoto kytaristy nemá společné zhola nic, možná zvuk jeho nástroje, který je však dokonale zkreslen, že by nikdo na první poslech nepoznal, že na něj hraje Lynch. Debutová deska „Machine And Bone“ ani na kytarách příliš nestojí. Holt už má George všech sól (když posledních několik let znovu přehrává klasické hity po boku Dona Dokkena) už dost, chtěl si ještě jednou vyhodit z kopýtka a vytvořit něco zcela odlišného. Jestli se mu to povedlo nebo ne, to je otázka…
Dosud největším úletem Lynchovy kariéry bylo album „Smoke This“. S ním „Machine And Bone“ srovnávat dost dobře nelze, obě desky jsou ze zcela jiného těsta. Tentokrát se George spojil s programátorem a multiinstrumentalistou Joem Hazem a zpěvákem a performerem Devixem Szellem. Z toho je patrné, že se nebude jednat o klasickou rockovou desku. Základem všeho je dusavý industriální spodek a pestrá paleta všemožných zvuků, které vytváří Haze. Na to nanáší své vrstvy Lynch, jenž spíše riffuje do jednotlivých pasáží, než aby se pouštěl do bůhvíjakých kytarových výkonů. Kupodivu je spíše v pozadí, někde dokonce jen jemně podbarvuje všechna studiová udělátka, která rozehrávají základy skladeb. A pak je tu Szell, který má sice zajímavý hlas, ale až nápadně často se musí schovávat za modulovaný projev, čímž možná chtěl svůj vokál odlidštit (to se do industriálního prostřední hodí, ne?), ale zabil jím jeho přirozenou sílu.
„Machine And Bone“ dobrá deska úplně není, řada skladeb nemá patřičnou sílu a v druhé polovině stopáže už zřetelně ztrácí původní tah, takže nedokáže pořádně udržet posluchačovu pozornost. Není ani úplně špatná, protože na ní lze ocenit jak odvahu, s jakou se Lynch pustil do takto koncipovaného projektu a některé skladby dokáží zafungovat. Nejlépe je na tom dvojice, v níž hostuje předák thrash / groove metalových Prong Tommy Victor. Nejen díky jeho vkladu jsou „Right“ a „Terror“ nejvýraznější položky, právě v nich nejvíce vynikly chytlavé melodie, které zde trojice nemaskuje za rádoby tvrdý obal. Slušně vyzní i úvodní „Reaction“ a „Max Pain“ s hostujícím Richardem Patricke od alternativců Filter. V této čtveřici se koncentrují nejsilnější chvilky, The Banishment zní přímočaře a rockověji. Jenže ve zbytku, když se snaží o výraz, který jde nekonvenčním směrem, je to o poznání horší. Nejsou Ministry, aby si mohli dovolit naservírovat skladbu industriálního lomozu, nejsou ani Godflesh, Nine Inch Nails či The Newlydeads, aby dokázali vytvořit specifickou nihilistickou atmosféru. Tato snaha vyjde na prázdno a ve chvílích, kdy se kapela už pohybuje na bodu nemohoucnosti („Lost Horizon“, „Reunion“, „Terra Nullius“), se objeví i myšlenky o ztrátě soudnosti.
„Machine And Bone“ je hodně nevyrovnaná nahrávka a jestliže na ní Lynch a Haze pracovali deset let, jak mluví promo materiály, není to rozhodně nic na vyskakování. Staří fanoušci Dokken a Lynchovy klasické práce mohou na toto dílo rovnou zapomenout, připravilo by jim ještě větší zklamání než kdysi „Smoke This“. Možná dokáže nahrávka padnout do ucha stylových hledačů v industriální škatulce, ale tam tomu vládnou zcela jiní, mnohem více nadupaní koně. Není proto tato deska trochu zbytečnou nahrávkou?
|
