Když se kapela pojmenuje Stargazer, je jasné, odkud bude foukat vítr. Pravda, skladeb, které měly v názvu bájného „Hvězdáře“ je více, ale jen jedna z nich je legendou s velkým L. Takový monolit, který v roce 1976 dali dohromady Ritchie Blackmore a Ronnie James Dio pro společnou kapelou Rainbow, se nikdy nikomu nepodařilo překonat, ač se o to řada umělců snažila. Tito Norové nejsou výjimkou, ovšem jdou na to jinak, od lesa. Jméno Stargazer si vetkli do názvu, aby bylo na první pohled jasné, k jaké muzice a k jakému odkazu se hlásí, ale v jejich případě posloužila někdejší skladba Blackmorea a Dia spíše jen jako prvotní inspirace než jako mantra veškerého snažení. Je to mnohem lepší přístup než jaký vykazuje jejich krajan Jorn Lande, jenž si dal za úkol být epigonem Ronnieho Jamese Dia, ovšem dnes už je spíše jen velmi dobrým zpěvákem a o to horším skladatelem. Tohoto trendu se Stargazer zatím vyvarovali.
Stargazer už v jisté formě existovali před lety a v roce 2009 vydali bezejmenný debut. Tehdy na sebe poutali pozornost zejména proto, že v jejich řadách působil basista Morty Black z mnohem známějších TNT a za bicí soupravou seděl Steimar Krokstad z trestuhodně zapomenutých Stage Dolls. Jenže debut byl jen výkřikem do tmy a kapela se zanedlouho odebrala k dlouhému spánku. Trval deset let a když formace přišla s albem „The Sky Is The Limit“, už u toho nebyl Krokstad a Morty Black také aktivity napínal spíše nehudebním směrem. Jenže Stargazer, definitivně vedeni zpěvákem Torem Andrém Helgemem a kytaristou Williamem Ernstsenem, to podruhé vzdát nechtěli a proto album propagovali na vlastní pěst, dokud jim čáru přes rozpočet neudělala covidová pandemie, která je vrátila zpět na startovní čáru. Naplánované turné, které mělo zasáhnout kromě Evropy i Ameriku, bylo zrušeno a vše se znovu zdálo beznadějné jako ve chvíli, kdy se po debutu nad kapelou rozprostřela podivuhodná nečinnost. O to více nadějí nyní norská pětice vkládá do novinky „Life Will Never Be The Same“, která by měla být průlomovým dílem. Má ale na to?
Záleží, co od Stargazer očekáváte. Jestliže variace na klasickou skladbu Rainbow nebo oslavu diovské éry kapely, tak na ně hned zapomeňte. Norové nejsou žádným retro spolkem. Pokud od nich čekáte podobné vizionářství jako od TNT či hudební průzračnost a hitovost Stage Dolls, jste rovněž mimo. Pokud chcete plnokrevnou hardrockovou práci, která přesně zapadne do stylové škatulky, jste tu správně. Stargazer servírují hudbu, která po očku pokukuje po sedmdesátých letech, avšak s moderním akcentem, nezbytnou severskou atmosférou (čímž odkazují na album „Knights Of The New Thunder“ od TNT) a patřičně heroickými výkony, jak se na potomky vikingů sluší a patří. Prim v tom hraje silný a tvárný hlas Helgema a Ernstsenova kytara, která se učila nejen u Blackmorea, ale i u Ronniho Le Tekra a Yngwieho Malmsteena. To dohromady nemůže dát špatnou desku. „Life Will Never Be The Same“ je minimálně velmi dobrou žánrovkou, která je v dnešní době vítána takřka s nadšením.
Občas samozřejmě převáží forma nad obsahem, protože kapela nejprve hledí na to, aby zněla dobře a zaštiťovala se výbornou produkcí, a až poté řeší hitovost a přitažlivost skladeb. Tím se pohybuje na tenkém ledě, ale nakonec se jí ze vší šlamastyky podaří vybruslit se ctí. Kvůli tomu není „Life Will Never Be The Same“ albem na první poslech, vyloženě hitové momenty se nejprve musí hledat takřka lupou. Ale jsou tam, na to vemte jed. „Live My Dream“, „Rock The Sky“, „Will I Come To Heaven“, „Take Me Home“ jsou věci, na které by se měl posluchač zaměřit jako na první, skrze ně se dokáže dostat pod povrch desky a její objevování a zkoumání bude snadnější. Ocenit lze i vrstvenější „Push Me“, epičtější „Heartbroken“ s tesknými slokami a údernějším refrénem a výbornou instrumentálku „Beyond The Moon“, která je hvězdnou chvilkou pro Ernstsena, jenž dokazuje, že kromě malmsteenovských prstolamů dokáže zahrát i sóla oduševnělejší a procítěnější po vzoru Garyho Moorea.
Jen blázen by čekal, že Stargazer na třetí desce stvoří stylový monolit, který by mohl konkurovat nejlepším hardrockovým deskám, ať už od Deep Purple, Rainbow, UFO, Thin Lizzy a dalších. Na to dnes není doba, protože slavné časy klasického hard rocku odešly se sedmdesátými lety. Z té doby si Stargazer berou základ a přenášejí jej do současnosti, i s vědomím toho, že nové „In Rock“, „Burn“ či „Rising“ nikdy nenatočí. Ale na druhou stranu mohou být těmi, kdo budou prapor stylu hrdě držet i v době, kdy velké legendy odejdou na věčnost.
|
