Další projekt, další stejný mustr, další jména vytažená jako králík z klobouku. Počínání italské firmy Frontiers Music je už dávno za hranicí běžného uvažování a jen nastoluje otázku, pro koho jsou všechny tyto podivně splácané kapely určené. Kdo to poslouchá? Je vůbec někdo, kdo to ještě kupuje? Na podobné otázky leckdy ani nestačí přijít odpověď, protože na stůl přilétne další jméno, další „něco“, co má připomínat slavnou dobu AOR, hard rocku a glam metalu. Tentokrát se cílem stala někdejší sláva (spíše patnáct minut slávy) amerických House Of Lords, kteří sice fungují dodnes, ale řada fanoušků uznává jen jejich klasickou éru mezi lety 1988 a 1992. Z té zůstaly tři desky, bezejmenný debut, „Sahara“ a nejmladší „Demons Down“. Už jste doma? Už víte, kolik uhodilo? Navíc, když vše opět producentsky zaštiťuje Alessandro Del Vecchio, současný postrach hardrockových fanoušků.
Nejprve si shrňme fakta, protože ta obsahují jeden zajímavý paradox. Podle názvu – Demons Down – je jasné, že projekt bude čerpat z toho, co kdysi znamenali House Of Lords a proto ve svém středu schovává kytaristu Jimiho Bella, současného člena této kapely. Je tu však i basista Chuck Wright a bubeník Ken Mary, kteří kdysi dávno byli jejími důležitými členy. Ovšem ani Wright, ani Mary na "Demons Down" nehráli. Ale to jen mimochodem, protože tato skutečnost je tvůrcům projektu a asi i samotným muzikantům šumafuk. Důležitější je fakt, že na plnohodnotnou kapelu trojici doplňuje kytarista Francesco Sovino z italských gothic metalových False Memories a chilský zpěvák James Robledo, vítěz tamní pěvecké soutěže. A to na důvěryhodnosti úplně nepřidá. Jenže ke každé desce je třeba přistupovat pokud možnost bez předsudků a proto se zaměřme pouze na hudbu, kterou debut „I Stand“ obsahuje.
Dá se říct, že jedenáctka skladeb je dobrou konkurencí dnešním House Of Lords. Z této věty je jasné, že se ani v tomto případě nedaří navazovat na klasickou éru americké party, i když snaha vrátit se na přelom osmdesátých a devadesátých let je ještě okatější než u sestavy, kterou dnes jako jediný původní člen vede zpěvák James Christian. Možná to byl cíl muzikantů, možná je tímto směrem nakormidloval Del Vecchio jako vyhlášený konzervativec. Ostatně jeho produkční otisk je na albu dost silný, i když není tak rušivý jako když se Alessandro pustí do AOR choutek, které v jeho podání dostávají značně odpudivý formát. Je znát, že snad Del Vecchio ví, co dělá. Jestliže albu nijak zvlášť nepomáhá, tak rozhodně neškodí a to je veliké plus. Už jen proto lze Demons Down brát jako jeden z lepších projektů, které Frontiers nepřetržitě chrlí, i když velké dílo se nekoná ani tentokrát. Jen nabízí docela slušnou žánrovou nahrávku.
„I Stand“ se snaží co nejvíce, aby se mohla směle dívat do očí třetí desce House Of Lords (vlastně i první a druhé), která jí dala název. Jsou tu klenuté melodie, které přednáší sebejistý Robledo (k výrazu Jamese Christiana mu však ještě trochu chybí), tvrdé kytarové party, střídající se s jemnějšími momenty, i pasáže, v nichž prim hrají fanfárové klávesy či čisté klavírní tóny. Tedy všechny atributy, které jsou potřebné pro desku, která má připomínat staré dílo House Of Lords. Jenže chybí to nejzásadnější. Skutečné hity jako „Love Don`t Lie“, „Remember My Name“, „Sahara“ nebo „What`s Forever For“. Ty tady nejsou, i když se o ně muzikanti snaží ve „Where Will Our Tears Fall?“ (klip k ní je však příšerný!), v dramatické „Follow Me“, či v „Dissapear“, což z těchto skladeb dělá nejvýraznější položky desky, ovšem ne takové trháky, které by přežily tři desítky let jako staré skladby. Vše je až moc uniformní, až moc šablonovité a hrané na jistotu.
Je těžké odhadnout, jakou životnost budou Demons Down mít. Pořád jde o projekt, který působí jako spotřební zboží bez výrazné trvalé hodnoty a jehož největší devizou je skutečnost, že na něm hraje rytmika nejslavnějších dnů House Of Lords. Ta však postrádá skladatelskou lehkost Gregga Giuffrii jako nejzásadnějšího člena kapelyy a proto ani skladby se dávným hitům úplně rovnat nemohou. Nutno přiznat, že potenciál zde nějaký je. Možná se zúročí na dalším albu, možná je tohle jediný výkřik do tmy. Budoucnost je otevřená.
|
