Promo materiály mluví o tom, že tahle kapela nebo spíše projekt je oslavou losangeleského glam metalu osmdesátých let, čemuž by odpovídal i název odkazující na někdejší semeniště tohoto druhu hudby, na Sunset Boulevard a na jeho část Sunset Strip, kde to v barech Whisky A Go-Go, Roxy, Starwood, Gazzari`s či The Viper Room všechno začalo. Dnes je tehdejší scéna rozprášena, jen několika vyvoleným se podařilo stát se celosvětovými hvězdami, nepoměrně širší zástup nikdy nepřekročil hranice onoho místa, ale pořád se o glam metalové tsunami mluví jako o hnutí, které se stalo nejúspěšnějším a nejviditelnějším, co kdy bylo v rockové hudbě k vidění. Proč ale těmto kapelám skládají poctu dva muzikanti, kteří jsou spojeni s countryovou kapelou Dutch Henry či částečně s post grungeovými alternativci The Verve Pipe? „Vždycky jsme byli fanoušky Mötley Crüe, Quiet Riot nebo Cheap Trick,“ vysvětluje polovina Ghosts Of Sunset, multiinstrumentalista Todd Long. Tím je vše jasnější, přestože Ghosts Of Sunset toho hudebně společného s glam metalem nemají. Když se ale o nich bude mluvit v souvislosti s Cheap Trick, tam je příbuznost dost dobře možná.
Ghosts Of Sunset fungují na tomto principu už zhruba dva roky, vloni vydali debutovou desku „No Saints In The City“, která slavila docela úspěch, protože podobnou hudbu člověk od členů Dutch Henry úplně nečekal. Byla tvrdší, práskavější, ale i nihilističtější a prolezlá hédonistickým i komediálním duchemm a účast členů Little Caesar či Bang Tango ukázala, že tahle parta svou filozofii myslí vážně. Nebylo možné desku srovnávat s klenoty glam metalového žánru, ale přece jen převážila kvalita, která zaručila i pokračování. Ghosts Of Sunset nemohou mít v sobě ducha doby, ke které v rámci projektu vzhlíží, protože zdůrazňují, že pracují pomocí moderních technologií, které rock n`rolovému feelingu poskytují spíše medvědí službu a už několik let likvidují rebelskou podstatu stylu. Pokud od tohoto odhlédneme a vezmeme jen skladby samotné, zjistíme, že na tom Ghosts Of Sunset jsou vcelku dobře. Minimálně po stránce zúročování letitých zkušeností, které jim říkají, jak napsat dobrou věc.
Těch je dostatek i na nové desce „Breathe“, která stojí především jako potvrzení opodstatnění existence projektu, jako podtrhnutí faktu, že je třeba Ghosts Of Sunset brát vážně, ač noví Mötley Crüe nebo Guns N`Roses z nich rozhodně nebudou. Jejich světy se míjí, i když jistá spojitost se zvukem našminkovaného rocku zde je. Více se ale míří k odkazu Cheap Trick či Aerosmith, místy se dokonce ozvou vlivy AOR, zejména v jedné z nejlepších skladeb desky, „Don`t Blame Love“ je tento trend zcela jasný. I když na jiných místech se dvojice snaží ukazovat drsnější rockovější tvář, nedá se přeslechnout typicky countryová melodičnost, kterou si Merchant s Longem přinesli z domovských Dutch Henry. Element to není nijak rušivý, navíc v úvodní „Afterthought“ nebo v „Mine Tonight“ dává skladbám až nečekaně pozitivní atmosféru.
Pokud vám nevadí fakt, že deska je koncipována do osmdesátých let (vše, co přišlo po roce 1990 jako kdyby bylo zapomenuto), ovšem je nahrána s moderním zvukem a produkcí, nenajde se proti „Breathe“ mnoho výtek. Skladby jsou až nečekaně propracované, ať už jsou to rockovější (víceméně párty kusy) „Two Tickets To Tokyo“ a „Move Along“ (zde Ghosts Of Sunset zní jako kdyby vypadly z debutu Faster Pussycat) nebo jemnější věci, vždy je znát, že byly skládány více hlavou než srdcem. Tím pozbývají trochu živočišné energie a pudů, ale zato se nemůže stát, že byste na nich našli falešný tón nebo špatnou notu. Díky tomu muzikanti dokáží vybruslit i ze šlamastyky, do které se dostali v „Hide Her Heart“, když skladbu rozjedou v jakémsi podivném zamlženém oparu, ale nakonec jí rozvinou prostřednictvím výborné melodie v silném refrénu. I to svědčí o tom, že desku vyprodukovali lidé, kteří vědí, jak má podobně staromilsky laděná deska znít v jedenadvacátém století.
Název Ghosts Of Sunset si asi bude dobré zapamatovat. Je docela pravděpodobné, že se s ním v budoucnu ještě setkáme, porotože ambice na to točit další desky (a dobré) kapela má. „Breathe“ působí oproti debutu o něco vyspělejším dojmem, který ukazuje vzestupnou tendenci projektu.
|
