Možná to v našich končinách zaregistroval málokdo, ale brazilská formace Sunroad funguje už skoro třicet let. Třicet let, co šíří do světa heavymetalovou osvětu z končin deštných pralesů a fotbalových hvězd, a i když se jí nikdy nepodařilo získat celosvětové renomé, patří k jistotám, na které se můžete spolehnout. Ač nikdy nevytvoří přelomové dílo, které by se citovalo jako klasika, vždycky bude mít dostatečnou úroveň na to, aby se o šedém průměru mluvit nedalo. Teď si vysloužila pozornost i tím, že do svých řad angažovala zpěváka a příležitostného klávesistu Stepha Hondeho, jenž na sebe loni upozornil spoluprací s legendárním bubeníkem Vinnym Appicem, někdejším členem Black Sabbath a Dio. Tato skutečnost ale nemá na novou desku Sunroad příliš velký vliv, protože ji lze nejlépe charakterizovat jedním slovem: klasická. Taková, jakou si fanoušci přáli, ovšem i taková, která nikoho nepřekvapí, a těm, kteří kapelu neznají, nedá záminku k tomu, aby se o Sunroad začali zajímat.
Jak Sunroad stárnou, otupuje se jejich metalové ostří a zvuk směřuje spíše k melodičtějšímu pojetí hard rocku. Možná za to mohou i společné koncerty s Joe Lynn Turnerem (i když ten loni předvedl trend opačný), L.A. Guns, Petra nebo Stryper, ale dnešní Sunroad se nejvíce vzhlíží v hard rocku sedmdesátých let. Berou si inspiraci z Deep Purple, UFO, částečně i Black Sabbath a Led Zeppelin, ale nejvíce cílí na zvuk Whitesnake z období těsně před jejich veletočem k americkému pop metalu. I Honde přiznává, že David Coverdale je jeho velký vzor, ovšem co se týče zpěvu, jeho hlas neobsahuje tolik entuziasmu jako vokál Mr. Bílého hada, ačkoliv bluesové cítění je pro jeho projev rovněž důležité. Jeho angažmá znamená pro Sunroad krok vpřed a možná angažováním tohoto ostříleného borce dojde k ukončení takřka nekonečné fluktuace osobností na pěveckém postu, což byla věc, která Sunroad ubírala v minulosti velké množství energie. Že teď zvedá tato parta z města Goiânia hlavu, toho je důkazem novinková „Sunesthesia“.
Pokud chcete slyšet klasický hard rock a od starých mistrů už máte zažitou každou notu, může být „Sunesthesia“ určitou variantou. Nemůžete čekat, že by se zde psaly dějiny stylu, ale poslech desky může být pro vyhladovělé fanoušky inspirativní. I přes trochu univerzální a sterilní sound jsou slyšet nápady, kterými kapela v současnosti oplývá a ani k tomu nepotřebuje Ronnieho Romera, který si zahostoval v úvodní skladbě „Speed Warning #1“, což by měla být výkladní skříň desky, skladba, která Sunroad naláká nové fanoušky. Ač je Romero nepopiratelně lepším zpěvákem než Honde, síla desky tkví někde jinde. Spíše v na první poslech méně nápadných věcech, které začnou generovat větší díl nadšení než zmíněná singlovka, hraná na první dobrou. Ta odkazuje spíše na metalovější složku DNA kapely, přičemž zajímavější věci míří proti toku času hluboko do sedmdesátých let.
Nejsilněji za celou existenci Sunroad se ozývají vlivy Black Sabbath, možná dílem Hondeho spolupráce s Vinnym Appicem. „Pieces Of Fantasy“ má v sobě drajv „Mob Rules“, vášnivost „Heaven And Hell“ i dramatičnost Ozzyho éry. Zpracováním, v němž je skladba opatřena i silnými kytarovými sóly, se řadí na špičku novinkové desky. Fousaté iommiovské riffy k vrcholu táhnou i energickou „Drown“, která poskytuje Hondemu pravou parketu pro jeho hlas, který se na rozdíl od hardrockových a heavymetalových titánů pohybuje spíše v nižších polohách. To mu ale nevadí v tom, aby se dokázal vžít do vrstvenějších kompozic po vzoru Iron Maiden, i když v „Long Ago“ už jeho hlas naráží na své limity, aby pak ve „We Watch The Spark Fly“ ukázal, že z celé šlamastyky dokáže vybruslit docela dobře. Povedlo se mu to i v závěrečné pokloně Davidovi Coverdaleovi, stařičké „Only My Soul“, která vznikla na úplném počátku Whitesnake pro EP „Snakebite“, a i zde se v podání Sunroad ukazuje, jak velkou výpovědní sílu tehdejší Coverdaleova tvorba měla. Až se člověku krade na mysl, že tato coververze je z celé desky „Sunesthasia“ to nejlepší. Toto konstatování výslednému dojmu nakonec nepřidá.
Sunroad se „Sunesthesia“ mají splněno. Formu, s kterou vykovali v devadesátých letech, naplnili na okraj a nabídli dílo docela zajímavé, prýštící řadou dobrých okamžiků. Hvězdy z nich ani toto album neudělá, ale vlastní existenci si s ním kapela dokáže obhájit dostatečně. Minimálně na poli latinsko-amerického hard rocku se jedná o velmi nadprůměrnou záležitost.
|
