Že Depeche Mode už nejsou továrna na hity, tak jako tomu bylo v osmdesátých a devadesátých letech, je dávno známá věc. Více než čtyřicet let je pryč doba, kdy definovali synthpopovou vlnu roztančeným repertoárem prvotních, trochu infantilních hitů jako „New Life“. A pokud byste si tuto skladbu (nebo jinou libovolnou věc z prvních desek „Speak And Spell“ a „A Broken Frame“) postavili vedle věcí z nového milénia, možná byste ani nevěřili, že je hraje tatáž kapela. Milník „Black Celebration“ znamenal hodně velký krok vpřed, ovšem ani k němu už dnešní Depeche Mode tak blízko nemají. A ani k hitovým majstrštykům „Music For The Masses“, „Violator“ a „Songs Of Faith And Devotion“ Proč, když skladatelská práce leží výlučně na Martinovi Goreovi? Proč, když hlas Davida Gahana je pevný jako v dobách největší slávy? Těžko všechno svalovat na to, že z řad kapely před drahnými lety odešel Alan Wilder a loni se Depeche Mode museli vypořádat se smrtí Andyho Fletchera. Ani Wilder, ani Fletcher nebyli pro tvorbu kapela tak důležití jako Gore s Gahanem. Přesto jsou dnes Depeche Mode jen odleskem své minulosti.
Drobný úpadek (stále se nedá mluvit o tom, že by kapela tvořila špatná alba) přišel už s koncem devadesátých let. Po sérii výtečných alb ohraničených tituly „Black Celebration“ a „Ultra“ se začala kapela točit v kruhu, což nejprve ukázal singl „Only When I Lose Myself“ a pak až nečekaně zadumané a ambientní album „Exciter“. S jeho nástupcem „Playing The Angel“ Depeche Mode trochu zvedli hlavu, ale po něm následoval pokles na nižší úroveň, ze které se kapele nepodařilo vydrápat. Ztratila uhrančivost typické atmosféry, ztratila schopnost napsat hit, který by se vyrovnal dávným klenotům typu „Enjoy The Silence“, „Strangelove“, „Walking In My Shoes“, či „It`s No Good“, ztratila přitažlivost. Na desce „Sounds Of The Universe“ z roku 2009 se poprvé projevil fakt, že autorská studnice Martina Goreho není nevyčerpatelná a další alba to jen potvrdila. Zkuste zapátrat v paměti, kolik nových skladeb si od Depeche Mode z poslední doby pamatujete. Jednu? Dvě? Žádnou?
Čekat, že by novinka „Memento Mori“ vrátila Depeche Mode do zlatých časů se nedalo. Tím, že album pokračuje v tom, co představily desky „Sounds Of The Universe“, „Delta Machine“ a „Spirit“, je posluchač ze strany kapely ušetřen zklamání, přestože o euforických stavech navozených poslechem alba se mluvit rovněž nedá. Pilotní singl „Ghosts Again“ sliboval, že by se tentokrát mohlo jednat o návrat k větší formě, zbytek alba mluví trochu jinou řečí. „Ghosts Again“ je pravděpodobně nejpřesvědčivějším singlem od dob „Precious“ z „Playing The Angel“, ale ve svém entuziasmu je skladba na desce osamocená. Jako jediná obsahuje jasně čitelné hitové ambice, které od Depeche Mode člověk chce slyšet. Zbytek desky je tu zdařilejším, tu méně podařeným průměrem. Že „Memento Mori“ nebude taková sláva, jakou slibovala „Ghosts Again“, ukázal už druhý singl „My Cosmos Is Mine“, který je pro celkové vyznění alba mnohem reprezentativnějším vzorkem.
„Memento Mori“ je nepřístupná a na prvních pár poslechů špatně stravitelná deska. Má těžký, zadumaný sound, umocňovaný charismatickým Gahanovým zpěvem, má tendenci co chvíli sklouznout k ambientnímu znění, což je zase Goreho parketa. Možná se na jejím neveselém vyznění podepsala Fletcherova smrt a snad i fakt, že na některých skladbách se spolu s Gorem podílel frontman alternativních rockerů The Psychedelic Furs Richard Butler. Každopádně temnota, na starých deskách tak vítaná (protože byla dávkována ve správném poměru) je trochu na překážku, protože ze skladeb dělá trochu monotónně znějící kusy. „Soul With Me“, „Caroline`s Monkey“, „Always You, „Speak To Me“, „My Favourite Stranger“ jsou víceméně nevýrazné kusy, které jen naplňují formulky génia Depeche Mode, ale nepřinášejí vůbec nic, díky čemu by mohla být kapela stavěna na stejnou úroveň jako v minulosti. Kromě „Ghosts Again“ plně přesvědčí už jen další tři kusy, konkrétně „People Are Good“, „Never Let Me Go“ a „Wagging Tongue“, a to je na desku, na níž se čekalo šest let, docela málo.
Nelze říct, že „Memento Mori“ pokračuje v mizérii posledních patnácti let, vyloženě špatné album Depeche Mode ani za dobu, která nepatří k jejich nejlepším, určitě nenatočili. Neděje se tak ani nyní, i když novinka definitivně říká, že zlaté časy jsou pryč. Dávné hity nahradila všeobjímající temnota a alternativní přístup., Sice ukazuje, že Depeche Mode nejsou lacinou pouťovou atrakcí, za níž byli ve svých začátcích bráni, ale zároveň mluví o složení nejsilnějších zbraní.
|
