Že Yngwiemu Malmsteenovi členství v kapelách nesvědčí a jeho přítomnost nedělá dobře kapelnímu duchu, bylo jasné už v době, kdy se na pár měsíců stal členem Steeler, s nimiž natočil debutovou desku, aby následně tuto partu de facto pohřbil. Zkusil to pak ještě jednou a nastoupil do renomovanější party Alcatrazz, kterou vedl bývalý zpěvák Rainbow Graham Bonnet, ovšem ani zde nevydržel déle než jednu desku, debutovou „No Parole From Rock N`Roll“. To, že jej nahradil další podobný střelec Steve Vai je pro jeho příběh nepodstatná věc, mnohem důležitější bylo Yngwieho rozhodnutí soustředit se pouze na vlastní kariéru, i když ji v prvních chvílích plánoval aralelně se svou činností v Alcatrazz a měla být čistě instrumentálního rázu. Všechno dostalo jiný spád, když se na scéně objevil zpěvák Jeff Scott Soto. Malmsteen byl jeho hlasem zcela unešen a v hlavě mu běžel velikášský plán, ve kterém stál jako král uprostřed pódia a po jeho boku byl Soto. Když se objevil i kytaristův krajan Jens Johansson, jenž právě opustil svou kapelu Silver Mountain a vydal se do Kalifornie hledat svůj hudební osud, byl Malmsteen definitivně zlomen.
Opustil Alcatrazz, opustil mentora Mikea Varneyho a vydal se vstříc slávě na vlastní pěst. Měl k tomu velké předpoklady. Posluchači byli nakloněni kytarovému mistrovství, jako v transu zírali na Švédovy hbité prsty, letící takřka v nadzvukové rychlosti po hmatníku. Podporoval jej i hudební tisk, pro který byl mladý muzikant ze švédské periférie, dobývající Los Angeles, jako zjevení a spatřovali v něm budoucnost heavy metalu. Proto není divu, že Malmsteenovi nenadálá sláva vlezla do hlavy a myslel si, že je středobod světa, nový Mozart či Beethoven. Když začínal pracovat na debutu, vymínil si, že nepotřebuje žádného externího producenta a o technickou stránku věci se postaral sám. Pracovníci slavného studia Record Plant z něho byli na větvi, vymýšlel si nemožné kousky, které byly technicky těžko proveditelné, nicméně deska se pomalu ale jistě dostávala do finální podoby. Když vyšla, Malmsteenovo renomé se dostalo až do meziplanetárních sfér.
Debut „Rising Force“ není nejlepší Malmsteenova deska, ale je na ní shrnuto vše, co kytaristu proslavilo. Dá se říct, že všechna esa vynesl v roce 1984 a pak už jen řadu let úspěšně stavěl na šoku, který metalovým posluchačům připravil. Svůj styl dále rozvíjel, více zkomercionalizoval, ale pořád jako kdyby se vracel k tomuto albu. Na něm rozvinul k dokonalosti svůj styl, jenž ukázal na pradávném demosnímku „Powerhouse“, které mu zaručilo vstup do velkého světa hudby. I zde vsadil spíše na instrumentální kompozice a Sotův hlas využil jen pro dvě skladby – „Now Your Ships Are Burned“ a „As Above, So Below“. Ty díky jiné formě z desky vyčnívají, i když hudebně (či po stránce komplikovanosti struktury) se nejedná o vrcholová díla. Nejsilnější momenty Malmsteen soustředit do čistě instrumentálních skladeb, jako kdyby chtěl ukázat, kdo je hlavním kohoutem na smetišti. Nastavil přístup podobný tomu, o co se snažil ve Steeler a v omezené míře (z úcty k Bonnetovi, který hrál s jeho největším vzorem Ritchiem Blackmorem) i v Alcatrazz. Zde to nevadilo, tady si na šéfa hrát nemusel, tady jím byl.
Deklarací jeho stylu je už úvodní skladba „Black Star“, kterou rozjede klasicistní akustická kytara, aby se pomaloučku, polehoučku přidala celá kapela. Ta důsledně dodržuje vykolíkovaný prostor a přenechává všechnu pozornost Malmsteenovi, který je jak utržený ze řetězu. Sóluje, kytarou supluje zpěv a sahá do pokladnice klasické hudby, odkud si půjčuje nejen zažité postupy a leckdy (zejména od italského skladatele Niccola Paganiniho) i celé pasáže, ty pak přehrává s bravurou sobě vlastní na svém Fenderu Stratocasteru. Vlastně by Sota ani nepotřeboval, ale jeho angažmá byl logický krok, protože Malmsteen deskou nemířil jen na kytarové maniaky, chtěl se dostat i do jiných sfér a otevřít náruč širšímu publiku. Našel správný průsečík mezi ukojením kytarových obsesí a možným komerčním úspěchem, proto některé instrumentální skladby („Black Star“ i skvělé „Evil Eye“ a „Icarus` Dream Suite, Op. 4“) zní dostatečně přehledně, aby se v nich mohl orientovat i méně náročný posluchač.
Dveře byly otevřeny dokořán a stačilo vyrazit do světa. Malmsteen musel postavit regulérní kapelu, protože kromě Sota a Johanssona neměl žádné stálé hráče. Baskytaru na „Rising Force“ natočil sám a o bicí se postaral Barriemore Barlow, dlouholetý člen britské progrockové legendy Jethro Tull. Ten se však zavázal pouze ke studiové práci a na koncerty tento pětačtyřicetiletý bard vyrazit neměl. Dvacetiletí mladíci Malmsteen, Soto a Johansson ale byli nažhaveni. Potřebovali hrát, potřebovali sílu, která se na jejich desce koncentrovala, ukázat i naživo. Malmsteen zavolal do švédské domoviny a rázem měl kapelu kompletní. Za bicí usedl Johanssonův bratr Anders a basu začal obstarávat Marcel Jacob, dávný Malmsteenův spoluhráč z časů „Powerhouse“.
Když se díváme na „Rising Force“, je nutné uznat, že deska zní poplatně době svého vzniku. Zestárla. Trochu i zchátrala, ale přesto má punc něčeho objevného, něčeho, co bylo ve své době lákavé a vzrušující. Pro Malmsteena byla nejdůležitější, protože měl na dalších albech na co navazovat a na čem stavět. V roce 1984 švédská kometa rozzářila metalové nebe nejjasnější barvou.
|
