Kanaďané Theory Of A Deadman byli vždy bráni spíše jako béčko slavnějších krajanů Nickelback. Stejně jako parta Chada Kroegera zažili i Theory Of A Deadman dobu největšího rozpuku před patnácti, dvaceti lety, tedy v době, kdy vydávali své první desky. Ne náhodou jsou dodnes to nejlepší a nejúspěšnější, co tato parta vydala. Vykazovala na nich komerční tendence, tehdy velmi populární post-grunge, či moderní americký hard rock postrčila směrem k popovému zvuku a hitparádoví nadšenci chrochtali blahem. Pro těžkooděnce metalového to nebylo nic zajímavého, přestože i on musel přiznat, že nějaký hit se Theory Of A Deadman povedl. Jenže kapela se v popovém bahně skoro utopila. Nejenže její hudba byla stále měkčí, obsah jejich tvorby prázdnější, a když na posledních dvou albech z obalu desek vypustila slovo „deadman“ jako symbol něčeho, co by kupujícího mohlo odradit, už se o ní mluvilo se skutečným odporem.
Výsledek byl očekávatelný. Za kapelou si odplivli i staří fanoušci, kteří popové tendence nesli docela nelibě, nové příznivce se Kanaďanům získat nepodařilo a tři roky staré album, prachmizerná deska „Say Nothing“, se stalo největším propadákem kariéry. Ta visela na vlásku. Muselo se začít přehodnocovat, když kapela, lačnící po komerčním úspěchu, dostane takový políček, je to známka toho, že je něco špatně. Kanaďané měli jen jednu šanci, jak zkusit zcela zničenou reputaci napravit. Jediné, co připadalo v úvahu, byl návrat ke kořenům. Kajícně v názvu ponechané Theory znovu doplnili Deadmanem a rozhodli se pro mnohem tvrdší a syrovější zvuk. Otázka je, jestli na tento krok už není pozdě, jestli vůbec ještě někdo bude Tylera Connollyho brát vážně.
Theory Of A Deadman je třeba přiznat, že se skutečně snažili a přišli s dobrým materiálem. Jedním z nejpřesvědčivějších, řeči o tom, že udělali to nejlepší, čeho jsou v současnosti schopni, lze brát jako upřímné a pravdivé. Lepší desku než „Dinosaur“ by natočit nedokázali, i když je otázka, jestli to stačí. Starý fanoušek, kterému kapela několikrát plivla do obličeje, by mohl být nadmíru spokojen, pokud Connollymu odpustil dřívější zradu ideálů. „Dinosaur“ je energické rockové album, které má ducha klasického post-grunge devadesátých let, řádně vytvrzený hardrockový spodek, rock n`rollový drajv a nepostradatelnou alternativní příchuť, což je něco, co Theory Of A Deadman definovalo před dvaceti lety. Má taky hity, tvrdě rockové i mírně baladické, ovšem ty jsou tentokrát dávkovány v patřičném poměru, většina desky má skutečně tvrdou slupku a pro sladkobolné blábolení není prostor.
Obě balady se docela vyvedly, „Sideways“ nebo „Heart`s Too Wild“ jsou docela silné skladby, které nemají šanci nudit, protože stojí uprostřed rock n`rollové bouře. Mezi ně Theory Of A Deadman umístili nejlepší věci alba, riffovou „Get In Line“ a projasněnou, optimisticky laděnou „Hand On The Clouds“. Velice dobře zní úvod alba v podobě titulní věci, která jako kdyby chtěla dát na srozuměnou, že kapela je zpět v dávné formě. Riffy připomenou dávnou sílu Soundgarden, melodie jako kdyby čerpaly inspiraci jak ve vlastní minulosti, tak u slavných chvilek Foo Fighters. Tohle jsou Theory Of A Deadman, které chtěli jejich fanoušci slyšet už léta. Podobný styl demonstrují v dalších silných skladbách „Medusa (Stone)“, „Sick“ i v trochu infantilní „Two Of Us (Stuck)“. Jedinými kousky, které se dají považovat za průměrné, zůstávají „Ambulance“ s hloupě rapovou slokou a závěrečná odrhovačka „Summer Song“, hodící se tak do soundtracku k miliontému pokračování puberťáckých komedií. Vždycky nemůže být posvícení, i když důvodů k oslavě je v případě „Dinosaur“ docela dost.
Theory Of A Deadman musí čekat, jak se s touto deskou fanoušci sžijí. Dlouhou dobu napínali jejich nervy a mluvilo se o zradě původních ideálů. Dlouhou dobu točili jinou hudbu, než jakou od nich příznivci chtěli slyšet. Ztracená důvěryhodnost se zpět získává velmi těžce, na druhou stranu je nutné přiznat, že Kanaďané tentokrát o přízeň (snad stále věrných) přívrženců zabojovali solidně. Snad za to nesklidí znovu jen posměch.
|
