Že dnešní vývojové proudy v rockové a metalové hudbě nejsou zrovna nejnápaditější, je známo několik let. Podle toho také vypadá trend, který styl tvrdé hudby nabral a tak na scéně máme například řadu ultratemných spolků, stále ještě posunující hranice extrému. Máme tu i houf metalcorových nadšenců, kteří kopírují postupy jeden od druhého, a snad ani nevědí, že svou mělkou uměleckou studánku už dávno vyčerpali a je v ní sucho na troud. A pak tu máme mainstreamové spolky v čele s Disturbed nebo Five Finger Death Punch, které rychle zazářily, ovšem stejně tak rychle i dokázaly, že jejich slavná chvilka trvala jen pověstných patnáct minut. Smutné na celé věci je, že tyhle party jsou dávány jako příklad toho nejlepšího a nejúspěšnějšího, co dnešní metalová scéna (zámořská především) nabízí. V porovnání se skutečnými hvězdami se ukáže hloubka jejich tvorby. Je v zásadě minimální.
K této společnosti definitivně zapadli i Pop Evil, před nějakými deseti, patnácti lety slušná rock n`rollová parta, kterou touha po úspěchu (největší zažili na prvních, o poznání lepších albech) dovedla k novince „Skeletons“, která je, aspoň co se uvěřitelnosti výrazu a inovace týče, největším dnem, co kapela kdy nabídla. Nebylo by spravedlivé o „Skeletons“ mluvit jako o nejhorší desce Pop Evil, toto prvenství si pro sebe pravděpodobně jednou pro vždy uzmula eponymní nahrávka, kterou kapela v roce 2018 naplnila popovým marasmem až po okraj, ale přece jen z jejího poslechu nemáte dobrý pocit. Odkapává z něho kalkul až běda, Leighovi Kakatymu nevěříte ani slovo z toho, co na vás plive vztekle jako Ivan Moody (Five Finger Death Punch) nebo když se vás pokouší medovými refrény uchlácholit jako nejeden metalcorista. Po obstojné nahrávce „Versatile“ z roku 2021 je tohle pád na hubu.
Je zde pramálo neotřelých nápadů, které vás chytnou za ucho. Pop Evil nikdy nebyli žádní novátoři nebo průkopníci, ale přece jen takové okaté vykrádání současného trendu, ač se ke kapelám podobného ražení nikdy příliš neřadili, není nejlepším stylem, jak na sebe přilákat pozornost. Koho ještě zajímá trend tvrdých nařvaných slok, ultratvrdých riffů, navíc přihuštěných všemožnými počítačovými kompresemi a pomalejších melodických refrénů, kam se sází melodie podobné jako vejce vejci, a je jedno, která kapela pro ně do hudební banky sáhla. Všechny zní podobně. K čemu jsou desky, které zcela potírají jakýkoliv rozvoj stylu a jen otrocky přežvýkávají dávno vymyšlené? Tímto Pop Evil klesli skutečně hluboko, navíc když má člověk na paměti docela slušné nahrávky „War Of Angels“ nebo „Onyx“.
Kapela tvrdí, že nová deska je přecpána hity. Ale jakými? Chce za ně považovat příšernou klipovku „Eye Of The Storm“, pilotní singl „Paranoid (Crash & Burn)“ nebo zoufalou halekačku „Sound Of Glory“? Možná americká rocková rádia tyto skladby slupnou i s navijákem, ale pro někoho, kdo tamní současný mainstream rockové hudby považuje za to nejnudnější, co styl za svou existenci vyplodil, jsou Pop Evil jen zbytečným prefabrikátem, dalším produktem drahých studií, v nichž dávno zvítězila produkční namachrovanost a přeřvaný hollywoodský zvuk nad dobrou skladbou, ač zahranou na čtyřstopý magneťák. Takovým stylem, který byl mnohem upřímnější a rodily se v něm skvosty, dnešní komerční rockové hvězdy pracovat neumí. U Pop Evil to docela zamrzí, jako slušně energická rock n`rollová parta sem tam dobrou věc (třeba „Boss`s Daughter“) napsat uměli. Jenže to byla daleko k tomu, co tvoří v současnosti.
Možná budou mít v Americe se „Skeletons“ úspěch, možná mezi tamní omladinou uloví dalšího fanouška, který vyroste z prostého rapování a dostane chuť na něco tvrdšího, hřmotnějšího. Takový posluchač by mohl dnešní tvář Pop Evil uznávat a přijmout ji za svou. Ovšem pokud je někdo ponořen do rockové hudby trochu hlouběji, tohle na milost nevezme. Bída, bída a ještě jednou moderní navoněná bída.
|
